KNTRFKT

Jakoby to bylo včera, když jsem přišel do jednoho krásně upravenýho žižkovskýho baru pátý cenový, objednal si rovnou dva panáky pěkně odstátýho Božkova a kopnul je najednou do palice, aby ten den aspoň za něco stál. Osazenstvo baru bylo vskutku na úrovni, byl tam jeden fundovaný motorkář, vynikající především svým talentem rozmlátit člověku bezdůvodně lebku hned při prvnim setkání, roztomilá šlapka, která byla víc HIV než člověk a jeden dědula, co prej rád mladší kluky, no proti gustu.... Každopádně jsem zrovna nečuměl na nějaký film a tak jsem sem zavítall, po obhlídce všech štamgastů jsem do palice poslal další dva rumy a začal uvažovat o tý šlapce. Mezi tím přišli do lokálu tři týpci, kteří tak nějak postrádali vlasy, jinak se dá říct taky plešatí, ale proč to neopsat, že. Od pohledu byli sympaťáci, vyznavači lyrických projevů a především asertivního vystupování ve společnosti. Řekl jsem si, že bych se s nima mohl po jejich jít skamarádit, není totiž nic lepšího, než si vožrat hubu ve společnosti erudovaných kritiků sociálních hodnot. Abych se vyrovnal jejich stavu, mávnul jsem na barmana a ukázal, že chci další tři rumy. Bůhví, proč přitáhl čtyři, ale nejspíš proto, že jsem ukazoval dvěma rukama. Na šlapku už jsem nějak zapomněl, odtáhla totiž s tim bikerem na hajzl. No, abych to zkrátil, nakapal jsem do strojku další 4 kousky a vydal se směrem k boxu, kde seděli dřív zmiňovaní jinoši. Cestou jsem sice dvakrát spadnul a málem si zlomil nohu, ale došel jsem. Chtěl jsem je pozdravit a říct: "Čus, chlapi, tak jak ta Sparta dneska čutala?" Načež by se zasmáli, přizvali mě k sobě a zlískali bychom se společně. Jenže jak jsem tak otevřel pusu, vypadlo ze mě:"Kundy plešatý, použili jste dneska anální bělidlo, nebo vám tak svítěj zuby, kreténi?" Co následovalo nebudu blíž specifikovat. Jen bych na svou obhajobu chtěl říct, že jsem ten večer trpěl Touretteovým syndromem.

Po shlédnutí Zátahu 2 už člověka může jen těžko něco překvapit, obzvlášť ho pak můžou těžko překvapit žluťáci, co do sebe kopou a házej po sobě všim možnym. Uwais holt nasadil laťku moc vysoko a pro takový hobity je dost těžký ji přeskočit, natož pak o ní aspoň štrejchnout svojí elektricky vyhoněnou ofinkou. Je pak jen na škodu, že mají potřebu dramatizovat nějaký větší příběh, když jde stejně jen o to, jak moc si na konci namelou. Jeden pak pořád sedí a kroutí hlavou, až se mu začnou zadírat krční obratle a vrzat jak špatně promazaný soukolí. Dějové zvratky pak působí bolestivě spíš na mě, než na hlavní postavy a já akorát čekám, kdy si Endží vytáhne z kabelky nějakej další emočně přechcanej bliják a natočí ho ve stylu vykrádání podobných thrillerů, akorát se zvýšenou pozorností na kýč a patetičnost.

Když jste byli v roce 2005 bezďák s herpetickými opary všude po ksichtě a chtěli jste si vzít hypotéku na barák za deset mega s tenisovým kurtem a měli jste možnost ji splatit pouze z obsahu svého ukradeného nákupního vozíku, který stejně obsahoval jen další herr pes a možná třicet litrů krabičáku, stejně jste ji dostali. A tak se mezi nejmajetnější jedince ve sféře nemovitostí mohli s klidem řadit i striptérky, které si v noci lepily stodolarovky na bradavky a střílely na své zákazníky ping pongové míčky z míst natolik intimních jako je soukromí Charlieho Sheena. To ale bylo zřejmě v pořádku a svět se točil v klidu dál. Jenže to muselo prasknout. Pokud vás tedy zajímá, jak to celé bylo, nebo nebylo, v Sázce na nejistotu vám to vysvětlí natolik důkladně, že to pochopíte i v případě, že jste si do teď mysleli, že zmrzlina se před požitím musí ohřát a nebo že vibrátor je pomůcka k vaření. Dalo by se říct, že šlo o herecký koncert v čele s Balem, kterému ale sekunduje Carell a o tu vtipnější část se stará Gosling a sem tam se mihne Brad. Naštěstí nechal starou doma, takže po dlouhé době není ve filmu žádná otravná piča. Zkrátka to patří k tomu lepšímu, co v roce 2015 vzniklo.

Jó, to byly doby, kdy Endží ještě neaspirovala na cenu Křišťálově průsvitné lebky a Morgan měl ještě dost energie na prznění svých neteří. Jenže, všechno jednou skončí (teda kromě Ordinace), Endž dostane rozum, přestane se tolik ukazovat a Morgan...tam se asi nic nezměnilo. Což o to, filmík to byl vskutku spektakulární a akce hustá jak semeno zamrzlého Eskymáka, ale hobit McAvoy je zkrátka hobit a působí na mě tak rušivě, že jsem si to nemohl vychutnat dostatečně, ani kdyby mě při tom laskala Miss Vytahaný pysk. Ono je totiž těžké uvěřit, že chlápek, co by nedostal ani povolení nosit slipy, dostal zbraň a ještě střílí kroucený střely jako nějakej DžonVik.

"Víte jakej je rozdíl mezi telefonním automatem a politikem? Do automatu hodíte drobný a můžete mluvit, do politika nacpete miliony a musíte držet hubu." Film táhne především Čermák, o tom žádná. Jeho postava se celkem vyvíjí, tudíž je i na co koukat. Pro mě ale hlavní nedostatkem vyvstává celková uspěchanost, jakoby byl celý děj zachycen jen z rychlíku, spoustu věcí se člověk dozví jen nastíněně, žádný deepthroat tedy nečekejte. Mně to akorát připomnělo, jak jsem si půjčil v pátý třídě kilo od jednoho kluka, pravděpodobně na něco hustýho z trafiky, no a on se za týden odstěhoval a já mu to nikdy nevrátil. Tenkrát jsem vydělal kilo a rozjel nechutný kšefty a taky jsem dostal přezdívku, ne teda Káčko, ale Sráčko. No jo, děti jsou holt děti...

Pokud bylo letos něco nad Míru vyhajpované, tak to byl právě Marťan. Jen málo filmů mě dokáže přikovat ke konstrukci mý kovový židle ve stylu gangstera Zahoře (jo, měl nejen postel, ale i židli). Letos to byl zatím asi jen Revenant, u kterého bych klidně snesl ještě půl hoďky. Což se o Marťanovi teda rozhodně říct nedá. Mně osobně to prostě vadí. Na druhou stranu tu Scott opravdu předvádí perfektní režii a naštěstí už se snad naplno probudil z prometheovského komatu. Po technické stránce se tomu zřejmě nedá nic vytknout a už vůbec ne po stránce herecké, Damon si jede to svoje a asi jen díky němu je to pro mě koukatelný. Ale mě Marťan prostě nebavil. No a jestli pak jste, děti, věděly, že Mars je rudý kvůli dřívějšímu osídlení komunisty a né díky oxidům železa?

Spielberg už dlouho metastázuje směrem ke konečníku a Most špionů je toho jasným důkazem. Pokrytecky vybrané vlastenecké téma, pokrytecky zrežírované a vlezdoprdelkovské. Přitom děj vůbec diváka nepřitáhne, neosloví a v podstatě ani nemá moc co nabídnout. O nejlepší momenty se samozřejmě postará Hanks, na kterém ta taškařice celá stojí. Dalším minusem je krutě přepálená stopáž, kdy nastávají totálně hluchá místa. Stefano tak zas jednou vylízal rektum trapnému kýči a z posledních sil artriticky zaútočil na Oscara, který se mu doufám vyhne velkým obloukem. Jsem zvědavý na jeho další počin, ale zdá se mi, že v tak pokročilém věku už by mohl smýšlet o pěkné chaloupce někde vedle Horiny, kde by si jednou denně podávali Pavlíka. Ono totiž není velké umění natočit extrémně předražený film, kde Stývn vykrade své předešlé nápady a ještě ze sebe udělá mistra lacinosti. Senilita holt nemine nikoho.

V roce 2005 držel Jensen uzdu své představivosti, kterou ale úplně pustil v O kuřatech a lidech. Ale už tady je možné vidět spoustu bizarních záblesků Jensenovy mysli. Je zřejmé, že má své oblíbené herce a mě sestava Bro, Mikklesen, Jensen prostě baví. Je tu několik nápadů natolik absurdních, až jsou dokonalé, možná, že kdyby si všichni kněží a vatikánská skvadra vystřelili mozky z palice, neexistovala by žádná církev, protože by si Boha doslova vyhnali kulkou z hlavy. A hlavním ponaučením filmu je, že byste si všichni měli kontrolovat starou a její přisuny Neurolu, mohla by ho totiž slupat v domnění, že jsou to lentilky.

Na Revenant jsem se dlouho těšil a můžu říct, že zklamaný jsem tedy rozhodně nebyl, člověk musí trochu toho pozérství a sebehoničství čekat, protože když se dá dohromady dvojice jako je Lubezki a Iňárritu, nedá se počítat s ničím jiným, než že aspoň jednou za hodinu bude kamera od tělních tekutin viskózní povahy. Iňáritu to pak dokazuje v každé minutě filmu a Lubezki opět ukazuje neskutečnou práci za kamerou, což je vidět hned při úvodní scéně, která je pravděpodobně nejlepší z celého filmu. Dalším důležitým bodem je scéna s medvědicí. Ta je sice suprově natočená, ale trochu podráží kolena chvástalství Iňárritua, který se v rozhovorech hojdá, jak všechno natáčeli jen tři hodiny denně, maže med kolem huby autentičnosti, ale z velké části scén efekty mydlí do divákovi ksichtu. To ale určitě není špatně, možná naopak. Leonardo NoOscaro si tu pro to dildo doslova letí a já doufám, že už ho konečně dostane. Nejen, že si ho zaslouží, protože je pro dobře odvedenou práci schopen asi lecos vytrpět, ale taky zanechává určitý odkaz, který by prostě měl být oceněn a v neposlední řadě, je to opravdu kvalitní herec. Když si odmyslím to, že by při Leově postavě museli stát snad všichni kokoti se svatozáří nad hlavou, bitchovat se u toho záložkama z Biblí a ještě se u toho koupat ve svěcený vodě, je Revenant prostě něčím, co tu ještě nikdy nebylo. Ať už to jsou úchvatné záběry drsné přírody, Indiáni, záběry na stádo bizonů a wapiti, používání indiánské hatmatilky, herecké výkony, prostě všechno. Za zmínku stojí i Hardy, který mě v roli záporáka hrozně bavil a vůbec neberu, že přehrával, naopak mi přišlo, že k jeho postavě to sedělo. No a konečný oscarový pohled DiCapria na kameru byl už spíš jen úsměvný.

Zřejmě to nebylo dost artové, tudíž se to tu tetelí v modrých barvách, bylo tam málo připodobnění, oživlých mrtvol, zbuzlých vlkodlaků a postrádalo to hlubší význam na bázi teorie o červích dírách. Nikdo nekřičel Avada Kedavra, ani tu tentokrát nebyl žádnej výstřik na čočku. No jo, co se dá dělat, holt i takovéhle kokotiny se točí. Pro mě naprosto temný Entony HOPkins ve fázi pokročilé hanibaliny působí prostě skvěle, herecké obsazení je rovněž na úrovni, nechybí tomu atmosféra, slovu mysteriozní to dělá čest. Kolin je tu sice až od třetí třetiny filmu, ale aspoň si u mě napravil reputaci, kterou si dost zhamtal v tom odporném artovém hnusu s názvem HUMR. Shodil ten přiblblý knírek a opět hraje role, které mu sedí jak jehla do žíly. Solace pak přináší i určité existencionální otázky a pohrává si s vámi takovým způsobem, že nakonec ani nevíte, jestli je tam někdo vůbec padouch. Pro mě jednoznačně plná palba.