vojta1

Kdopak je ten distributor, který píše popisky k filmům? Rád bych se ho zeptal, kde je ta inzerovaná postmoderní symbolika? Říct o filmu, že autor využívá postmoderní symboliku a neukázat na její konkrétní projevy poukazuje k její pochybné existenci stejně jako postulování hejkala na mýtince v lese bez jasného důkazu prozrazuje, že tam asi hejkal není. Nějaká pitomost na sebe může vzít kontury postmoderní symboliky, když je viděná z určitého místa a za určitých podmínek, stejně jako jako kontury pařezu viděného v noci z určité strany mohou poukazovat k hejkalovi.___ Obávám se, že se ve filmu nejedná o nahlédnutí pod povrch jednoho manželství, ale spíše o smyslupusté splývání na hladině oceánu s tím, že nám autor hlavu pevně svírá nad hladinou, abychom náhodou nezahlédli něco z podhladiny. Film je tak krátký, že na nic z toho není čas, motivace postav není vysvětlená, ale zlehoulinka načrtnutá a ranní katarze s myší zavání jakousi pofidérní symbolikou( že by onen potkan byl nemocný manžel, kterého mladší odpudivý milenec dává sežrat kobře žárlivosti? hm?)___Klišé ve filmu jsou (způsob, jak si najít milence, kráska a zvíře, nevděk za laskavost...), ale je otázkou, zda-li jich autor využívá koncepčně? Není to spíš tak, že se mu tam proti jeho vůli vloudily? Nebo si jich je vědom a nevadí mu? Čtenáři, rozhodni si sám...

Některé filmy se snaží vytvořit na plátně uvěřitelný svět. O to určitě filmu Mezi dobře a lépe šlo. Takový svět by měl stát na pevných hliněných nohách uvěřitelnosti, ale svět businessmana Borise bohužel vrávorá na nožičkách podviživeného scénáře, které mu neustále podráží otřesné výkony většiny herců(hlavně těch v titulních rolích). Brekot dítěte nenakazil pouze Lenku a její matku natolik, že pláčem teatrálně plýtvají, ale i hlavní mužskou postavu. Borisi, proč jsi jen nedbal Cimrmanovské rady z jeho desatera -3. Citová hnutí vyjadřuj raději zády k publiku. Jak smích, tak pláč uděláš nejlépe škubáním ramen - a své zdrcení jsi nepředváděl zády ke kameře.___Tento Borisův svět je navíc pod obraz ožralý vyprázdněnými dialogy, které se svojí oničemností nejvíce podobají dialogům z absurdního dramatu, ačkoliv nejsou tak zamýšlené. Borisova poznámka "Děti občas padaj" svojí zbytečností vytrhává bránici z těla(opravdu nevím, jestli scénárista chtěl, aby se při ní diváci v divadle Archa smáli)___ Jediná úvahovější pasáž, která se odehrává v jakémsi boháčském doupěti hříchu, nasazuje světu businessmana Borise korunu trapnosti. Vousatý guru si bere do úst kromě doutníku i panovačné ženy. Úvaha vypadá asi takto- "S panovačnejma ženskejma musíš bojovat, čímž pádem je musíš zatlačit do kouta. Abys to napravil, vyjevíš se jim se svým nitrem a tím pádem jsi napořád v píči... " Boris se asi dostal jen do první fáze, když se pokoušel znásilnit jakousi ženu v jakémsi bytě.___ V takovémto opilém a vrávorajícím světe už asi ani nepřekvapí, když Boris zmlátí tři obejdy v podchodu a nacpe své manželce hlavu do dřezu a řádně ji osprchuje.___Autoři ukázali, že umí pěkně zpracovat obrazovou stránku a zvukrařinu, řemeslo se naučile dobře. Avšak jejich scénář jsou jako Hrabalovská sýkorka z vyvráceným křídlem vypumpovaná do sudu ledové vody. Bodejť by ta voda nebyla studená, když jen pěkný obrázek nás diváky nepřinutí plesat.

Nádherný východ slunce následovaný maniakálními výlevy jednoho až dvou kačerů.

Politik Milk je stejně bílý, jako tekutina, k níž jeho jméno ukazuje. Toť v kostce jedné věty úhelný kámen neúspěchu filmu v mých očích. Výdobytek naší euroamerické kinematografie, kterým je problematizace stereotypů a šablon, je v tomto filmu lehce opomíjen. Tam kde je v mléku nadroleno něco uhlí se nejlépe lze přiblížit něčemu takovému, jako je život. Jak hrát šachy jen s bílými políčky? Film Milk bouhužel velmi málo problematizuje postavu politika Milka a my ho tak vidíme jako rytíře na homosexuálním koni, kterýžto statečně bojuje za práva svých soukmenovců a jehož rozhodnutí jsou bez poskvrnky. Jediným zadostiučiněním je zakořenění motivace vraha v Milkově chování k němu. Sice se mu několikrát nepodaří získat dostatek hlasů, ale stejně je divákovi jasné, že se mu to jednou podaří. Netvrdím, že by bylo třeba šetřit obdivem pro někoho tak významného v historii lidských práv, ale scénárista a režisér by měli vyhledat i nedostatky jeho osobnosti a dát o nich vědět. Milkovi oběšení přátelé jsou něčím, co se nazývá nutným zlem, proto nejsou problematizací jeho snahy o rovnoprávnost. ___Penn exceluje ve své roli. Ještě jsem nikdy neviděl tak neodolatelně homosexuální projev radosti.

Kterak vyrvat báseň i s kořínky ze slovního podloží a přesadit ji do audiovizuální hlíny. V tomto filmu se stalo něco prapodivně ojedinělého. Hrubínova báseň, která sebevědomně prokvítá džunglí české poesie, kategoriálně změnila svůj rod. Hrubín vynikal právě tím, že byl schopen říci slovy to, co se jinou formou uměleckého vyjádření říci nedá. Jenomže pak si sedl z guruem české nové vlny O.Vávrou a svoji báseň prostě přesadil do filmového ovzduší. Děj v básni Romance pro křídlovku je řetízkem, na němž visí všechny girlandy a ozdoby neskuktečných obrazů, s jejichž pomocí vyjadřoval autor to jinak prostě nepopsatelné. V jakém jiném zrcadle je možné tak dobře vidět vlastní nitro, že? Ve filmu se děj stal mnohem důležitějším a jednou z hlavních složek (ve srovnání s úplně narativními filmy samozřejmě pokulhává, ale na mysli mám srovnání s básní). Film působí tím, že vidíme herce, kteří prožívají a my stejně jako jindy podléháme iluzi stříbrného plátna, která způsobuje spoluprožívání. Herci s pomocí příběhu a situací, do kterých se dostávají, zračí Hrubínovy obrazy, které se jimi prohání. Jenomže zásah do původního díla je velký. Hrubín se svým spoluscénáristou Vávrou vyrvali z básně celý cévní systém. Srdce zůstalo a dostalo nový filmový oběhový systém. Například základní struktura původní básně, kde se prolínají různé časové roviny v různém pořadí, se stala nití, ze které byl ušit nový velmi lineární narativně-filmový kabátek. Další šok, který mi jako poeziožroutovi ze začátku působil nedostatek kyslíku, bylo okleštění textu, který se sype hercům z úst, na úplně obyčejné věty. Ve filmu není jediný závažnější a fantazijnější obraz z literární předlohy. Jak je nedostatečný záběr na Terinu, která se veze zezadu na Vojtově kolotočovém sedátku, když se film snaží ilustrovat tepot Vojtových křídel v jejích cévách! Ona je sice blízko jeho zádům, cítíme požitek ze zajímavé kolotočové kamery, ale imaginativní hody se prostě nekonají. Nebo když se ve filmu místo "obzoru zakrytého zaprášenými Tončinými kyčlemi" dočkáme pouze zakrytí našich uší Tončiným smíchem při tom, když ji Vojta zapře. Nižádnost těchto obrazů mi ze začátku neumožnila rozepnout moje peruťe v tepnách tohoto filmu, ale nakonec se to přece jen podařilo. Celý cévní systém byl sice vyměněn, ale srdce zůstalo, jenom tepalo do nového, nově organicky vyrostlého krevního oběhu. Na organičnosti růstu se nejspíše podílel hlavně Hrubín, který si nenechal uniknout to, co mělo v díle být. Film se prostě vyjadřuje jinými prostředky, které ve výsledku zpětně obohatili moje chápání básně. Síla příběhu, která se vyznačuje spoluprožíváním diváka perfektně fungovala. Dále vizuální představení kulis, ve kterých se vše odehrávalo, mělo lví podíl na vytvoření potřebné atmosféry. Vesnická pouť, láska bující za humny na trávě, ženská krása... "Pralesy kopřiv hvězdami bičované k oknu do kořán" je nádherný básnický obraz, ale srovnatelný s ním je požitek z plachých doteků lásky, která se odehrává v opravdické trávě vedle opravdické řeky na skutečně mladě krásné dívce a v doslechu té pouťové hudby._____ Požitky z obou zpracování té samé látky jsou nesrovnatelné, co do struktury, a přece jsou oba srovnatelné v intenzitě. Nakonec musím poznamenat, že oboje cesty vedly skutečně nakonec do jednoho zážitku, který je jakýmsi rodem pro ty dílčí - jednak pro zážitek z filmu, druhak pro zážitek z básně____ Vadila mi pouze postava Tonky, která byla učiněná vesnickou dojičkou krav jen tím, že se sem tam mihla s hráběmi, sem tam s nůší a nosila šátek. Sexy šaty k ní moc nesedly. Její vystoupení v řece bylo přehrávané a patetické až hrůza, takhle by si snad vysmála i zuby z huby. Další drobnůstka se týkala Viktora, který očividně na křídlovku hrát neuměl. Jako trumpetiostovi mi to vadilo. Naučit se dělat pohyby jako hrající trumpetista a správně si nasadit nátrubek by mu nezabralo moc času.

Cigareta uhašená ve šlehačce na štrúdlu perfektně pomocí filmové řeči charakterizuje postavu Landy. Tarantinův smysl pro zajímavé detaily mě skutečně dostal. Landa je lump schopný čehokoliv, který svoje zlem prolezlé vnitřnosti úspěšně maskuje nejvybranějším chováním. Kdybychom scénu se štrúdlem viděli jen tak osamocenou, mohli bychom se domnívat, že Landa je z těch lepších nacistických pohlavárů. Nebýt onoho velmi podstatného detailu - cigarety netípnuté v popelníku, ale ve šlehačce na nedojedeném štrúdlu. Landova pokroucenost se tak projevuje navenek v drobném detailu a dává o sobě vědět._____ Tarantino ve svém filmu skvěle zparafrázoval scénu z Popelky. Poslední ujištění o vlastizrádném chování herečky je zkusmé nasazení střevíčku, který byl nalazen na místě činu. Mužský hrdina tak pomocí botičky nenalézá lásku, ale odhaluje špionku, kterou hned poté uškrtí. Bravo, propracované drobnosti film polévají živou vodou.

Jednomu stačí málo k vraždě, druhému stačí málo k tomu aby se loupeže zdržel. Toto je nejzajímavější kontrast dvou postav z filmu Město bohů. Lil Z je padouch prorostlý zlem od hlavy až k patě a Rocket je postavou, která není lepší tím, že je paradigmatickým příkladem ctnostného rytíře s vytetovaným kodexem cti na urostlé hrudi, ale "aspoň" tím, že mezi lumpárnou a nelupmárnou lavíruje. Rocket si nevybírá, jak bude jednat, spíše je vlečen okolnostmi. Nejdřív mu brání dětský strach přidat se k banditům a poté neúspěch v tak geniálně napsané formě - laskavost potenciálních obětí jeho loupeživého řádění mu zabrání v tom je okrást, pročež se vzdá kariéry bandity. Stačí málo k tomu aby pokřivený charakter páchal zlo kde může a stačí málo, aby zabránilo o něco lepšímu charakteru v tom samém. Toť jedna z tisíce a jedné možné perspektivy, skrz kterou je možné na film hledět...___ U filmů, od kterých očekávám neviděné a ohromující, si někdy beru zápisník a tužku, abych si z filmu něco odnesl prostřednictvím komentáře. Jenomže u Města bohů jsem na zápisník dočista zapoměl! A poznamenal jsem si pár prkotin, jako třeba, že jsem si zapoměl během filmu poznamenávat.

70%. Přehnaný realismus se od realismu odštípne a odpadne jako bez života, není k uvěření. Neduh první části filmu spočívá právě v tom, že jedva Formanův realismus sežere svůj vlastní ocas, začne se sám sebou dávit. Skutečně je mi těžko věřiti, že lidem připadá horší shořelý plakát než zlámané nohy jejich kamaráda. Zdráhám se myslet si, že se koukám na skutečného malého českého člověka (stokrát zopakované klišé komentářů k tomuto filmu), když číšník vykládá pivo na stůl a vydělává na podívané, během které anonymnímu dědovi hoří srdce i s jeho domem. Je mi proti srsti přitakat Formanovu ztvárnění loupeživých zlatých českých ručiček. Štípnutí několika cennějších dárků by bylo ještě únosné, ale závěrečné rozkradení celé tomboly už tahá tu realitu české vesnice za vlasy. Je možné mi namítnout - "Vždyť se jedná o nadsázku! Režisér pouze umocnil některé negativní rysy svých charakterů." Zde je právě ukryto jádro mojí pointy. Forman hercům před filmem zatajil scénář a nikdo z nich do něj nenahlédl. Scénu pouze popsal, lehce předehrál a nechal své neherce, aby tvořili dialogy a vícelogy sami. Tento geniální přistup k realismu, kdy je možné zachytit něco jako českou hospodskou mluvu, gesta a spontánní emoce (viz ostrá hádka na začátku) je sem tam nabourán scénářem, který geniálně zachycené postavy někdy staví do příliš absurdních situací, a boří tak hrad uvěřitelnosti. A právě ona uvěřitelnost byla pro mě tak důležitá a bohužel mi utíkala mezi mozkovými závity. U realismu, který se často kloní spíše k negativní kritice, ať už výběrem nepříkladných hrdinů, nebo stavěním hrdinů do determinujících situací, je třeba vyvarovat se nadměrné hyperboly, která z díla činí fantasmagorii tam, kde má být hliněnýma nohama na pevný zemi. Ve filmu LÁSKY JEDNÉ PLAVOVLÁSKY se uvěřitelnost vyšplhala mnohem výše a proto si ho cením víc. Ani již zmíněné, ani moje hodnocení, nepopírá Formanovu výjimečnost. Dalším prvkem scénáře, který naopak funguje perfektně, je například nastínění trapnosti. Nejpalčivěji se to daří ve chvílích, kdy se mluví o něčem, co už není.:) Bývalý náčelník hasičského sboru děkující dlouhým proslovem za dar, který byl ukraden, a řečník vychvalující dobrotu, laskavost a solidaritu všech lidí, co dědovi darovali svoje výhry z tomboly, jež byly také ukradené, jsou postavy královsky nastolující trapnost nad trapnost. Návrh na přisunutí dědy k jeho hořící chalupě o zimní noci je nezapomenutelný. Ještě přidávám 2 dobré poznámky od ostatních uživatelů - (ToddB) - Film o lidech, kteří se na takové filmy nikdy nedívají. (Ele(a)nora) - Tohle je prostě v lidech a je to jedna z mála věcí, za kterou komunisti nemůžou.

Animovaný experimetnální film bez dějové linie sestávající z mnoha různých scén. A taky je to sovětská propaganda, ale to až na druhém místě. Filmeček je tak zvláštní tím, jak může forma zvítězit nad obsahem a být natolik atraktivní, že umožňuje na unylý prázdný obsah zapomenout. Moje 4 hvězdičky jsou za skvěle potrhlé animační nápady - rolník s dělníkem splynou v jakési zvláštní siamské dvojče, aby společně prošlápli kapitalistovo břicho a vytáhli z něj daně pro Peoples bank; Rudoarmějci poté vytvoří gymnastickou pyramidu podobnou stromu a negativní postavy oběsí na svých rukou a oni se tak stanou ozdobami na vánočním stromečku ve který se tato lidská konstelace promění; kapitalista vysílá parní expres do Rigy ze svojí obrovské nenažrané tlamy... Největší radost mi udělalo to, že je možné natočit čistě agitační film tak originálně a fantasticky (synonymum i pro skvělost i pro fantazijnost). Vřele doporučuji všem se zájmem o netradičnost, vůbec vás nemusí zajímat historie Ruska ani propagandistických plakátů.

Road movie, který je podivně neindický tím, že je podivně indický. Jinými slovy, film je typicky bollywoodský právě proto, že se snaží vybočit z indickosti. Hlavní mužské postavy (banda lumpů od filmu, Amitabh Baccan) jsou vytržené z indické reality svými kostýmy a stylizací. Prazvláštní sáčka a obleky mají evokovat jejich evropskost (příšerná tendence Bollywooďáků vypadat v něčem evropsky, která mě tak štve), Coca-cola v tak americky skleněných lahvičkách, skleněná pštrosátka s buřinkami, pírkem místo ocasu, co se po rozhoupání hrozně dlouho kývají než přestanou klovat a Baccan neustále žvýkající žvejkačku (indové sice pořád žvýkají pán, ale tohle byla určitě žvýkačka coby symbol západních frajerů). Tento jejich svět, který se kolem nich vznáší, naráží na Indii, které je tu kupodivu docela dost. Osazenstvo autobusu je z většiny oděno indicky. Prostředí mimo autobus a interiér kantýny, u které se zastaví na oběd, jsou samozřejmě velmi indické. 2 muži v indické kurtě a dhótí jsou ortodoxně indičtí, jakožto bráhmani, ale jsou směšní svými charaktery, což kulminuje v jejich legrační hádce. Vím, že veselá melodramata tohoto typu samozřejmě neumí slovo realismus ani vyslovit, ale při pohledu na čerstvě natřený a moderní autobus se kdokoliv již navštívívší Indii upřímně rozchechtá. Tyhle dva prolínající se světy zračí jistou rozháranost - snaha vypadat evropsky v převážně indických kulisách. Ale popravdě řečeno není to nic, co by filmu snižovalo hodnocení. Je to jen jakási zajímavost, která je charakteristická pro klasické bollywoodské filmy. Film potopil jak slabý a vnitřně nelogicky sladěný scénář, nadmíru trapný humor (ind, co se poleje barvou tak učinil očividně na pokyn režiséra, ne omylem vlivem okolností, což je želbohu v jeho kostrbatém a umělém gestu příliš vidět..) a slabé výkony herců (Bacchan hrát umí, viz film BLACK, avšak tu je ještě mladý a zároveň mu role neposkytuje prostor k rozletu). Jednu hvězdičku jsem udělil za nad očekávání chytlavou melodii titulkové písničky - Bombay to Goa a druhou za to, že jsem neusnul i když jsem film sledoval od 11 do 1 hodiny ranní.