Torpid

Tak tady se dostanu asi hodně mimo kolektivní vědomí. Vysoké červené číslo mne trochu leká. Nevím na co jsem se to teda díval, ale bylo to průměrně režírované podle průměrného scénáře s herci druhé garnitůry. Komixové předlohy nakopnou vzhůru asi úplně všechno. Seriál jsem opustil asi po sedmém díle, kdy mi zmizela Rosario Dawson z očí - jediná prvoligová herečka celého představení.

Nepamatuji se, kdy jsem naposled viděl takhle staromilsky a pokorně natočit pohádku pro děti. Člověk si dopředu říká, že takovýto přístup už dnes není možný, ale pak při sledování filmu jasně cítí, že to možné je a žasne. Kennetha Branagha mám rád i jako herce, ale co předvedl tady, to mne ohromilo. Scéna prvního tance na plese je nezapomenutelná. Možná se malým divačkám při sledování této scény vytvoří archetyp, který jim v dospělosti přivodí problémy. To ale kecám. Naprostá spokojenost dospělého diváka, snad jen, kdyby hlavní roli obsadila charismatičtější herečka. A ještě jedna věc. V životě jsem přečetl hodně filosofických a duchovních knih ve snaze najít jednoduše definovanou moudrost. Radu matky dceři, „Buď vždy laskavá a měj kuráž“ , považuju za naprosto úplnou definici životní moudrosti a přitom zcela srozumitelnou i pro dětského diváka. Stejně geniální ve své jednoduchosti jako E=mc2.

Na počátku byly pravděpodobně velké ambice. V duchu klasických Sci-Fi příběhů přinutit diváka přemýšlet o vztahu člověka a umělé inteligence s všemožnými přesahy a snad i diváka pobavit. Výsledkem je však komorní drama bez dramatické linky. Ve filmu se střídají tiché pasáže, které by měly, ale nevytvářejí atmosféru /vzpomněl jsem si na "Lost in Translation" kde to fungovalo/ s upovídanými pasážemi, které jsou plné doslovnosti a přihlouplých pravd. Výsledkem je 108 minut táhnoucí se nuda. Alex Garland by si možná měl uvědomit, že je jen průměrným scénáristou a režisérem a už se nepokoušet o nadprůměrné filmy.