MrKrahujec

To bych teda opravdu rád věděl, jakýma očima se na tenhle film koukali všichni ti, kteří mu tady vyčítají pionýrské šátky a kroje. Slovo pionýrský na samém začátku opravdu (myslím) párkrát zazní, ale jinak se v celém filmu od začátku až do konce žádný pionýrský šátek neobjeví ani náhodou a všichni chlapci jsou oblečeni zcela civilně. Jeden z nich má dokonce na hlavě tropickou helmu - jasný to symbol imperialistických anglických kolonizátorů!

Dokonale žižkovské, řekl bych až Seifertovské (že by tu Vaculík opravdu sehrál roli jen lehce stylizovaného Seiferta?), ale především Kachyňovské, v tom smyslu, že vše to, co uměl jen on a co charakterizuje právě jeho, je tady cítit nejsilněji.

Tohle je možná něco jako novější verze legendárního filmu "...If" s Malcolmem McDowellem, vlastně spíš jeho morální pokračování (nikoliv dějové, samozřejmě), až jsem měl chvílemi podezření, jestli tu nejde o filmové zpracování truchlivých učitelských začátků Ezry Pounda, který byl v mládí vyhozen z učitelského místa právě proto, že nehodlal vyučovat, ale "probouzet" (Údajně to tehdy byl pedagogický veleskandál na celou Ameriku). Ale pak mi to připomnělo dokonce i naši Helgeho "Školu otců" a pochopil jsem, že tenhle film rozhodně nebude pokračováním čehokoliv, nýbrž, že se směle může postavit po bok tomu nejlepšímu. Nesmírně nadčasové téma (který profesionální učitel by tenhle problém nezažil?). Lví podíl na úspěchu má samozřejmě skvělý Robin Williams, u kterého budu už navždy obdivovat jeho schopnost vyvolat v divákovi během jediného filmu skálopevný pocit, že je jeho dávný dobrý kamarád. (Skutečně jsem měl po jeho smrti intenzivní pocit, že mi umřel takový dobrý a dávný kamarád).

Jistě, snaha se hodnotí, když ale tenhle film byl natočený až PO Kubrickově Vesmírné Odyseji a Spielbergových Blízkých setkáních třetího druhu. S přihlédnutím k tomuto faktu to moc nového nepřineslo, hlavně ten rozjezd byl nějak až moc zmatkovitý a hlavně (díky prostředí) vlastně nijak moc zajímavý.

Tak tohle snad opravdu nemá chybu... (samozřejmě jen v žánru lehce ironické konverzačky).

Tento film jako by ztělesňoval větu: Když už to teda musí být... Depardieu jako Rasputin asi vytanul na mysli mnohým, ovšem tady se ukázalo, že jeho vizáž je vlastně pravým opakem skutečného historického Rasputina, který byl hubený, až vyzáblý, mimořádně vysoký a měl údajně uhrančivý pohled skutečného fanatika. Depardieuovi tedy nezbylo, než ho ztělesnit aspoň vnitřně, což se mu možná i povedlo, ale stejně...

Je to sice už chvilka (25 let), co jsem tenhle film viděl, ale mám pořád pocit, že pan Arthur Miller jím chtěl vyjádřit jen jednu jedinou větu: "Heč, to mám ale krásnou ženu!". Cokoliv navíc jsem v tom tak nějak marně hledal.

Tohle je vlastně druhý díl dnes už legendárního filmu "1000 dnů s Annou" (a vlastně taky tak trochu "Prince a chuďase"), který splňuje v podstatě všechno, co slibuje. Především zásluhou perfektní Heleny Bonham Carter, která předvedla zase úplně jinou variaci na "navenek křehkou, ale vnitřně silnou" dívčí postavu, než třeba Olivia Hussey v Romeovi a Julii, ale taky zásluhou Pattricka Stewarta v roli jejího otce, jde o důležitý film, i když se může navenek zdát snad trochu sladkobolný, ale to tedy opravdu jenom zdát.

Vlastně dost vyjímečný případ. Tenhle film má chyb jak máku a přesto zůstává po právu legendou. Jeho hlavním kladem je bezesporu to, jak divák všechny ty nesmysly a odklony vůbec nevnímá. Už jenom ten začátek - hned v prvních minutách filmu zjistíme, že vesmírná loď, která musela v mezihvězdném prostoru vzdorovat veškerému kosmickému záření, není ani vodotěsná. Dál už se vrší jeden prohřešek proti předloze za druhým: úplně pozměněný osud nejvzdělanějšího člena posádky (v knize se daleko satiričtěji profesor sám dobrovolně vzdá svého lidského rozumu, aniž by mu dělali mozkovou operaci). O tom, že v knize jsou všichni lidé na planetě opic stále úplně nazí, raději pomlčím - uznávám, že to by se se ctí zfilmovávalo dost těžko. Ale o závěrečné pointě nelze dokonce ani říct, že je pozměněná - je úplně zgruntu jiná (byť nakonec docela působivá). Tohle všechno ku velkému podivu hravě překrývá dokonalá atmosféra filmu díky skvělým opičím maskám a samozřejmě také díky nepřekonatelnému Charltonu Hestonovi.

Tady se pořád řeší, jestli to komedie je či není, ale on je to vlastně jeden ze základních kamenů celého neorealismu. A to nakonec jak ve světě filmu, tak i v literatuře. Spolu s "Rozvodem po italsku" pak té jeho komické stránky, tu vážnou (dejme tomu) opravdu asi začal film "Není míru pod olivami", ale mě tahle odlehčená podoba sedí nepoměrně lépe. A evidentně nejen mně - všimli jste si někdo, jak zásadně právě tenhle film ovlivnil celou naši "Novou vlnu" 60. let? Jen namátkou: Svatba jako řemen, Ecce homo Homolka, Černý Petr, Lásky jedné plavovlásky, a nakonec vlastně i Intimní osvětlení. A jak už jsem naznačil, pokračovat lze i na pole literární, které v neorealismu jako první zoral Alberto Moravia a u nás převzal štafetu Bohumil Hrabal. Ale to už přeshuje rámec tohoto komentáře.