Planeta opic

"Lidská moudrost jde ruku v ruce s idiotstvím." Jako příslušník lidského plemene, které neustále testuje, co jeho planeta ještě vydrží, jsem kdysi u tohoto snímku pocítil vážné varování. A cítím ho i dnes, kdy má nejeden opičák přístup k červenému tlačítku. Naštěstí s tím nemohu nic dělat, tak alespoň občas navštívím Planetu opic, kde pomáhám Taylorovi najít řeč, uhýbat nástrahám a svlékat divoženku Novu. Mě to tam zkrátka baví, ale v ZOO už se na gorily, orangutany, šimpanze, makaky ani paviány nekoukám s takovým nadšením jako dřív. Snad jen kosman zakrslý mi připadá sympatický, ale obezřetnost mne neopouští ani u jeho klece. (01.01.2016)

Dnes už tomu samozřejmě schází ta potřebná působivost a s přibývajícím věkem se objevují i čím dál větší vady na kráse, ale na co v tomhle filmu nestačily triky a scénář, to bylo napraveno inteligentním zpracováním a hlavně závěrečnou pointou, která v mých očích apeluje na titul nejlepšího filmového zakončení vůbec. Úvodní část snímku mě vážně nadchla- podmanivá a zvláštní hudba Jerryho Goldsmithe na pozadí znepokojivého prostředí neznámé planety vytváří kulisu typickou pro klasicé sci-fi z let 60. a 70. Opičí společnost je sice načrtnuta poměrně jednodušše, ale jejich hrdost a nadřazenost vůči člověku čpí doslova z každého slova a je dalším silným motivem, který udržuje diváckou pozornost i ve chvílích, kdy se zdánlivě nic neděje a jen se povídá. Navíc vše je podáváno tak přesvědčivě a obratně, že každý je nucen skutečně přemýšlet, kde vězí skrytá pravda a kdo je tím pravým pánem tvorstva. Ocenit se ale musí i masky, které jsou dostatečně přesvědčivé a živé, herecký projev hvězdného Hestona, který dodává své roli velké charisma, a já oceňuji i překrásnou Lindu Harrison, kvůli které bych na takové planetě i docela rád ztroskotal. Tenhle snímek zkrátka drží status fenoménu absolutně po právu, doufám jen, že jeho vize budoucnosti se nikdy nevyplní:-) 90% (04.02.2013)

Planeta opic se svého času stala v médiích zjevením, film se stal jedním z nejznámějších děl z žánru sci fi a komerční úspěch si vyžádal několik dalších pokračování, které sice producentům přinesly nemalý zisk při minimálních nákladech (natáčelo se, to dá rozum, v kulisách a s maskami původního filmu), nicméně rozmělnily původní sílu originálu. Natočeno podle úspěšné stejnojmenné knihy Pierra Boulleho z roku 1963, která se sice od filmového zpracování v lecčems liší, ale je neméně dobrá a pro její literární jazyk a myšlenkovou úroveň jí můžu jen doporučit. Film byl na svou dobu nákladný a natáčení pro herce v maskách svízelné, zejména pro Kim Hunter, která měla na plátně hodně prostoru. Film měl mimořádný úspěch nejen díky profesionální práci maskérů, kteří dokázali vytvořit dokonalou iluzi opičí civilizace, ale především kvůli kvalitnímu scénáři a chytré režii. V neposlední řadě hrálo roli i to, že se snímek svým temným poselstvím o konci lidské civilizace dokonale trefil do pocitu doby. Vrcholila studená válka, která ve Vietnamu přerosla v nepříjemně horkou, na univerzitách i ulicích měst to politicky vřelo a nejrůznější apokalyptické vize byly velmi módní...Film patří do zlatého fondu svého žánru. Celkový dojem 95 %. (22.06.2006)

Zpochybňuje-li někdo uměleckost fantastiky (je to ruské hlubší i širší vymezení než klasická anglosaská sci-fi), měl by zhlédnout tento film nebo např. skvělá Čapkova díla (RUR, VĚC MAKROPULOS, KRAKATIT, VÁLKA S MLOKY, TOVÁRNA NA ABSOLUTNO) vedle mnoha jiných. To první i poslední, které od fantastiky můžeme i musíme očekávat, je přesvědčení, že svět budoucnosti, je-li zvláště dobře postižen, je "pouze" dokonale vyjádřeným, skrytým rozměrem naší současnosti. PLANETA se vyznačuje silným, ideově založeným příběhem, rozvíjejícím mimořádně nápaditou fabuli. Průhledná alegorie umožňuje na opičích hrdinech vyjádřit všechna negativa minulého století, aniž by bylo nutno sahat k faktografizující popisnosti. Trikové umění, použité v tomto filmu, zřejmě dalekosáhle předstihlo svou dobu; jisté je, že i dnes jeho projevy působí svěže a až neokoukaně. Ocenění zaslouží silný dystopický závěr, který tolik připomíná již zmíněný čapkovský pohled. Silné filmy nesnesou nastavovaná pokračování a PLANETA OPIC není v tomto ohledu žádnou výjimkou. Čtyřicet let po premiéře je stále čemu se divit, co domýšlet, nad čím žasnout, proč odcházet oprávněně uchvácen a stržen. PLANETA patří určitě ke klasickým, zvláště silným dílům svého žánru. (21.02.2008)

Nevím, co jiného bych zde měl napsat, ale bylo by dobré zdůraznit to hlavní - tenhle film JE kultovní a to po právu. Atmosféra je tíživá i 40 let po natočení tohoto snímku a jeho poselství (bohužel) je také pořád aktuální. Krom té slavné závěrečné scény (která mi byla vyzrazena, takže jsem si konec nemohl pořádně užít) na mě zapůsobila i scéna u soudu. Navíc ta podmanivá hudba od Jerryho… o klasice se těžko píše, na klasiku se musíte podívat a pochopíte. 100 %. (19.10.2011)