ZeroCZ1233

V době, kdy oči světového zájmu propichovaly kouzelnickou sérii filmů o Harrym Potterovi, přišel Chris Nolan se svou verzí čarodějného kouzelnictva, akorát s větším důrazem na reálno s pouze malinkým odskokem k nadpřirozeným prvkům. Moje znalost této části Nolanovi filmografie byla ta tam, věděl jsem, že se jedná o film s iluzionisty, kde hlavní roli hraje konkurenční boj s dojmem, že postrádá větší rozsah a nástavbu na logičtější příběhový oblouk. Mýlil jsem se a moje minimální znalost byla ku prospěchu. Díky ní jsem si mohl vychutnat nečekanou atmosféru Londýna za kralování velké Viktorie. Ale v tom netkví největší síla Dokonalého triku. Ta tkví v příběhu, jenž diváka strhne svou poutavostí a dobře načasovanými zvraty, jenž onen konkureční boj na bázi řádného podnětu vzbuzuje, čemuž sekunduje nápadité představení nám známých klasických kouzel. To doprovázeno jest výkonem hereckého obsazení sestávajícího ze slavných jmen oboru jako Bale, Jackman, Johansson, stálice Caina a překvapivé dvojice Serkise a génia z Marsu Bowieho (!!!), ani jeden však nepředvedl to nejlepší, co v sobě má, zůstali v kolejích herectví, jež definuje jejich kvality, v níž jede i nevýrazná hudba. Pro občasnou kýčovitost a nežádanou rozmanitost slabších 9/10.

Úvodní série je mix premisou slibovaného sarkastického humoru s over the top příměsí, určité porce suffering for success deprese a kvalitně napsanými postavami s dobře najetou dějovou linkou, avšak s ještě viditelným hledáním té nejlepší tváře, jež si bude později držet. Spokojených 8/10.

Po zhlédnutí prvního Trainspottingu jsem byl nadšený. Jeho styl společně s odlišně svěžím pojetím společenského problému, silnými charismatickými postavami, jež ještě lépe představila skupina velice schopných herců, využití prostředí, do něhož je zasazen a filozofické myšlenky dohromady se vše podkreslující skvělou hudbou s četností Iggyho Popa, dává za výsledek jednoho z nejlepších filmů z našeho oblíbeného království. Dnešní móda v pokračování kultovních klasik po mnoha letech vyprodukovala světu pokračování a nemohlo to dopadnout lépe. Otěží ke zkrocení této divokostí protkané látky se chopili ti nejpovolanější, tedy ti, co je zachytili před dlouhými dvěma desetiletími a nic z minulé zkušenosti nezapomněli, spíše naopak, došlo k časovému zrání, jež se zrcadlí do hlavního tématu celého snímku. T2 Trainspotting si drží hrubý základ původní geniality, tedy filmařské nápady, skvělou kombinaci hudby a originální prezentaci společenských témat. Rozdíl je právě ono společenské téma. Původní hlavní zaměření na mladistvé zničené společností a drogovou závislostí s unikátním pohledem na život se pod tíhou času přesunula na to, co krize sředního věku a shlédaní po letech s těmito lidmi udělá a jak a jakým směrem je to myšlenkově posune. To je díky emocionální zainteresovanosti k charakterům, jež je z prvního dílu tímto snímkem ještě posílena, opravdu zábavné na sledování, jež se během stopáže přetransformuje na hořké vystřízivění a přijmutí toho, jak moc pravdivé to je. Tvůrci také zapracovali na síle nostalgie, jež v tomto případě neslouží jako berlička, jejíž účel v drtivé většině produktů filmového průmyslu tkví v toleranci jejich slabších stránek, jež by právě měly vyčnívat, ale zde je realizována mnoha skvělými nápady (stín Marka, sedícího u stolu, jenž představuje jeho matku) a slouží jako vynikající tribute původní klasice a zároveň dotváří dokonalost, jenž by každý sequel měl mít. Při poslední scéně, kdy hrála skladba Silk, jsem chytil neskutečnou melancholii a radostný smutek. Všechnu čest Blade Runnerovi 2049, ale od této chvíle je tohle můj nejoblíbenější film roku 2017. 10/10 plné melancholie.

Po více než dekádu, co sleduji programy tuzemských biografů, si většinou povzdechávám, co se vedle zahraničních počinů objevuje za snímky tvořené českou rukou. Většinově se jedná o podprůměrné až průměrné komedie a rádoby dramata s občasným zastoupením v kolonce nadprůměrnosti jedním či dvěma zástupci, více se jich za rok neposbírá. Proto mě první i druhý trailer na Nabarvené ptáče vrhly do nadějí, že se přeci jen dostane na stříbrná plátna něco, co bude nadstandard u nás a s kvalitou srovatelnou se světem. Zprávy o utěcích diváků z promítání, dlouhé stopáži a malého verbálního vyjadřováni moji rozmlsanou touhu po originálním českém počinu s artovým kabátkem jen posílilo. A se snímkem cíleně navoděnou depresí mohu konstatovat, že jsem se namlsal do sytosti. Výpovědí o hrůzách války je na světě nepočítaně, ve filmových kruzích jakbysmet, ale zaměření se většinově opakuje kolem zlé stránky lidství, jež svou strašností zasáhla celý svět. Tento příběh se vydává po jiné cestě, avšak stejně trnité. Je neskutečně osobní, emotivně drásající, drsný, syrový, surový, do depresí uvrhující, nadevše upřímný a ve všech popsaných aspektech silný, s cílem vyvolat v divákovi otázky na téma lidské příčetnosti a se schopností ho uvrhnout na jeho myšlenkové a psychické dno. Vnější vlivy širšího významu jsou upozaděny na představení žánrově odlišně zlých povah lidských, jež jsou více ovlivěny starými zvyky a vesnickou pověrčivostí než stávající situací, jež v tu chvíli vládne světu. K dosažení maximální uvěřitelnosti si Václav Marhoul vybral ten možná nejlepší filmařský jazyk hodný tohoto tématu a to jazyk nepřikrášlené explicitnosti. Ten je spojen se skvělým vizuálem černobílé svíravosti, fantastickým mixem zvuku a precizně stylizovanou kamerou. Tato řemeslná zručnost jen nahrává na Marhoulovu volbu šetření slovy a vyprávění s pomocí viděného a slyšeného. Famózní herecké výkony s řadou cameí čítající jména českých i světových jmen, jež ve svém oboru zastávají vysoké hodnoty, dodávají bezchybně sestavenému stroji na šok a slzy poslední ozubené kolečko k jeho dokončení. Nabarvené ptáče je v dnešní obvyklé produkci komediálních skvostů velice unikátní záležitost, která se nemusí líbit, ale vidět by se asi měla. 8/10.

S pomyšlením na Nový Zéland a jeho filmaře se drtivé většině na mysl dostane do popředí Peter Jackson, jenž svou tvůrčí velikostí zastiňuje všechny ostatní talenty toho nádherného souostroví. V posledních letech se z toho stínu přece jeden človíček vyňal a začal si dláždit svou Hollywoodskou cestičku filmařiny s třetím a také nejlepším dílem sólových zářezů Zázračného Thora. Jeho dřívější filmografie je stejně kvalitní, jako právě Thor, ne-li kvalitnější. Po upírské reality show smíchané s dokumentem se Taika zaměřil na prostější téma. Vzal jednu prostou knihu, obsadil do hlavní dvojice sympatické osůbky, jejichž vynikající chemie funguje na schválně přehnaném kontrastu a neskutečná jízda, prošpikovaná různorodým humorem, jenž přeskakuje z dětinskosti na čistou morbiditu řízlou se suchým sarkasmem, může s poklidným rozjezdem slibujícím lehké drama, začít. Šílený a jeden z nejlepších road tripů, co jsem kdy viděl. Sam Neill a Julian Dennison je dvojice, jež se potká jednou za život a je to setkání tvořící pod vedením Taiky Waititiho zlato nejvyšší ryzosti. 9 a něco málo/10

Po dvouleté odmlce se David Fincher s Joem Panhallem vrací se svými osidly, do nichž nás s tímto skvělým počinem zachytli, aby provedli to stejné i tentokrát a zde. A to se jim dle mého skromného názoru povedlo. Toto pokračování chladného, syrového a velice fajnšmekrsky pojatého seriálu plynule navazuje na jeho první zářez, jak příběhem, tak řemeslnou dokonalostí Fincherovy neochvějné vize, tedy pomalé plynutí se skluzy k polodokumentu se snahou dosažení mrazení jen pomocí slov, jež popisují hrůzné činy zde promítaných kriminálních živlů. Na změny ale došlo a řekl bych, že na vítané. Největší z nich rozhodně patří větší výpravy do terénu, tedy situace, kdy se první sérií studované praktiky jdou konečně pořádně využít v paxi a je hodně zajímavé sledovat nedůvěru všech zúčastněných. Další změnou prošlo sledování soukromých linek našich hrdinů kdy se z hledáčku hlavního zájmu Holden vykroutil do pozadí a pozornost se zaměřuje na zbylé dvě postavy základního tria, což beru jako skvělé rozhodnutí a jejich příběhové oblouky jsou skvělým vyplněním k hlavnímu kriminálnímu tématu. Zde popsané změny se zákonitě projevily v utlumení původní hlavní zábavy, tedy profilování sériových vrahů, díky čemuž byla určitá část sledovatelů bohužel zbytečně popuzena. Na tuto bolístku je zde skvělá náplast v podobě všemi vyhlížené epizody se slavným Charlesem Mansonem, jenž si konečně v rámci tohoto seriálu odbyl premiéru a byla to fantastická podívaná. Jeho představitel byl neskonalou dokonalostí a to lze říci i o celém zaměření na jeho pověstné řádění, kde menší vada na kráse je nepříjemná krátkost tohoto zaujetí, na druhou stranu to bylo samotným seriálem logicky vysvětleno. Všehovšudy s včechnem dohromady se jedná o stejně skvělý počin jak jeho o dva roky starší předchůdce, stále to není pro každého, stále to zeje ve své kategorii jako jedinečný ostrůvek a stále baví. 9/10.

Snímků tvořených ve Spojených státech amerických s tématem mladistvých navštěvujících střední školy je mnoho a ve většíně případů se jedná o stejné a tytéž teen cheesy komedie tvořeny pro lidi stejného typu, jako ony snímky prezentují. Občas se však díky zásahu vyšší síly dostane do kin snímek stejné kategorie, avšak s ambicemi se odlišit o zmiňovaných fabrikačních produktů. Letos se to povedlo dosti se seriálem Euphoria od HBO, před dvěma roky se to povedlo vkusně s tímto kouskem z produkce A24. Z první nevraživosti, jež ve mě vyvolávala dojem filmu s vysokou potřebou zaujmout s jistými hipsterskými znaky, jež mě v trailerech odrazovaly a udržely mě dva roky čekat, se po zhlédnutí vyvinul pocit určité spokojenosti, uvolnění a radosti, že mé predikce byly chybné. Lady Bird není přelomový zářez překopávající žánr, to vůbec ne. Lady Bird si vzalo známá témata, tedy stereotyp určité sociální vrstvy v níž živoří typická americká rodina. Na tento bohužel kvantitou nejistý a vyčichlý patos se nahrnula důležitá smítka žánrové nezvyklosti, do nichž zařazuji hlavně kulisy a prostředí, do něhož je příběh zasazen a přizpůsoben. Tím se Lady Bird dostává ze škatulky a přináší hned zážitek jinačí, kupodivu milý a příjemný, vyvolávající u některých jedinců nostalgii, ale hlavně pobavený úšklebek na tvaří, jehož trvání doprovází téměř celou stopáž. Dobrá oddychovka s poctivým feel good fílem, herecky zvládnutná i nevyčnívající, rozhodoně hodná vaší pozornosti, stojící za zhlédnutí. 7,5/10.

Od doby, kdy Myšák zdárně zakoupil svého kolegu Lišku bylo jasné, že série X-Men bude ukončena. Právě Dark Pheonix je poslední článek tohoto devatenáct let kutaného řetězu a jako milovník mutantí franžízy musím posmutnět nad tím, že právě tento poslední pod Disneym nezávislý snímek se moc nepovedl. Už od začátku se ho držely problémy, časté přetáčky, ultraspoileroidní trailery a znatelně menší zájem veřejnosti, tedy skutečnosti, jež zrovna nedodávají dojmu skvělé superhrdinské podívané a proklamovaného epického konce jedné slávné, předlouhlé a až na pár zapomenutelných výjimek, kvalitní ságy. Bohužel, zmíněnými okolnostmi předurčený strach se stal právoplatný. Dark Pheonix si vzalo za hlavní námět látku v sérii už jednou viděnou a ne moc dobře pojatou, tudíž jsem doufal v lepší a kvalitnější ztvárnění této důležité a dnes už ikonické komiksové události. Nakonec to dopadlo kvalitativně téměř stejně jako předchozí pokus a to dokonce i se stejnými chybami. Hlavní je uspěchanost. Tento story arc staví na změně jednoho určitého charakteru a k dosažení co největší důvěryhodnosti je potřeba čas, díky čemuž je komiksová předloha tak dobrá. Ten tu však není, celé je to moc urychlené s postupně rozvýjejícím dojmem, že to tvůrci chtěli mít co nejrychleji za sebou a dát ruce od toho. To je možná jeden z důvodů slabého scénáře, jenž se drží v linii průměrna pod tlakem žánrových klišé a prkeně prvoplánových replik, kdy postavy v řadě situací pronáší řadu out of character nesmyslů, jež ještě dodávají na dřívé viditelné nedůvěryhodnsti v jednání té či oné postavy. Mnoho postav zde oproti minulým snímkům dostává prostoru málo a ještě méně, přičemž jejich počet se rovná zlomku toho, s čím si museli poradit (a dopadlo to nejlépe jak mohlo) kolegové Russoovi ve svém dvoudílném ukoneční kupcem produkované ságy. Záporák je dalším, jak počítačem vygenerovaný, krok vedle, jedná se klasickou zlou nezajímavou postavu s úmyslem dobýt planetu, jemuž na zajímavosti má dodat manipulativní schopnosti, jejichž kvalita svou nevábností tuto chybu jen potvrzuje. Hereckým výkonem se ve většině případech jedná o kvalitní standardy, McAvoy a Fassbender si drží své léta budované charisma, u Lawrance a Houlta to vypadá, že je to nebaví, Turner se snaží a svou prkenost tu víceméně eliminuje, avšak ku malému prospěchu. Co ale musím pochválit je Zimmerův fantastický soundtrack a mutantí akci, jež je v pro ní učených scénách opravdu dobrá, krásně využívající schopnosti dané postavy v na tělo vystavěné choreografii. Tento snímek je pomyslný hřebík do rakve lišácké X-Men série, do rakve, jež je přes všechno stále ze zlata a plná několika opravdu kvalitních kousků. S fanouškovkou slzou v koutku dávam 6/10, děkuji za těch krásných devatenáct let, v mém srdíčku je vystláno čestné místo.

V minulém roce přišel do kin biografický snímek Bohemian Rhapsody, jenž více než cokoliv jiného vzdával hold nejlepšímu zpěvákovi všech dob Freddiemu Mercurymu a skupině Queen a samozřejmě jejich hudbě. Kvůli tomu ve snímku pro získání širšího zájmu (tedy i počestných maminek a konzervativních otců) nenajdeme téměř žádnou stopu po všech prasárnách, jež dělají rockovou hvězdu rockovou hvězdou a došlo k neočekávanému náporu diváků všech věků, ras a pohlavních menšin. Tím Bohemian Rhapsody jako první z této už dávno, avšak méně prosazené, filmové kategorie našel, vyplnil díru na trhu a zasadil do bříšek jeho konzumentů hlad po něčem novém, dalším a podobném. Toho si všiml Netflix, dneska už megakorporace, jež se začíná rozrůstat více a více a přišla se svým biopicem o rockové hudební skupině. A vybrala tu s nejhorší pověstí na světě, již nemá v plánu v žádném případě napravovat, spíše naopak. Skupinu Mötley Crüe, průkopníky glam metalu, jsem znal od vidění. Věděl jsem, že nahráli cover na můj jeden z nejoblíbenějších songů mé nejoblíbenější skupiny Helter Skelter, věděl jsem, že jejich vzhled je na první pohled do očí bijící glam styl, kde kombinují prvky ženskosti k dosažení maximální mužnosti. Tam ale mé znalosti končily, jejich hudbě jsem neměl šanci dát šanci a nečekal jsem, že je začnu s radostí konzumovat tak brzy. Nu, po zhlédnutí tohto snímku, jenž mi převyprávěl ten neuvěřitelný příběh, se stalo to, že dnes s knižní předlohou v ruce poslouchám jejich hudbu každý den jako doplněk k četbě. K snímku samotnému. Nikdo po Bohemian Rhapsody nečekal, že další snímek tohoto vzorce bude tak upřímný, zde je všechno založeno na oné dekandenci, již se Bohemian Rhapsody snažila vyhnout a je to naprosto skvělé. Nestojí to ovšem jen na tom, ano, dekandentní styl života zahrnuje podstatnou část snímku a vžité pořekadlo sex (moc, moc sexu), drogy (ještě více) a rokenrol (a jak chytlavý) je hlavním mottem, avšak důležité jsou kulisy, příběh a samotní členové, jež dělají tento počin tak zajímavý. Jistě, obsahuje to různá žánrova klišé a občas až moc umělé kostýmy (hlavně paruky), ale i kromě té legrace a radovánek je zde hodně dobře vyvedena emoční stránka stojící na určitých událostech zahrnující tu skutečně zlou stránku drog, smrt a násilí. To je podepřeno zase žánrově nezvyklým stylem určité části vyprávění, kombinující vkusné bourání čtvrté stěny a neotřelé úhly kamery, hereckými výkony, kde nejvíce překvapil MGK a samozřejmě soundtrackem zahrnující hity této skupiny s nově nahraným songem zvláště pro tento snímek. Nejedná se o naprostou pravdu, prospěšnosti dramatu podlehlo pár událostí, ale nedošlo to do stádia Bohemian Rhapsody. Z počáteční skepse se ve mně vyvinula naprostá láska a nadšení jak ke snímku, tak ke skupině samotné. 8/10.

Fantastický dokument o hudbě od hudebníka pro hudební nadšence. Hlavní zaměření spadá na slavné hudební studio Sound City, kouzelné a atmosférou nasáklé místo, v jehož ne až tak vábných útrobách vznikla dnes již klasická alba, jež definovala muzicírování své doby nebo minimálně byla jeho podstatnou součástí. Nahrávali zde takové veličiny, jako Neil Young, Fleetwood Mac, REO Speedwagon, Tom Petty, Greatful Dead, Elton John, Nirvana, Tool, Slipknot, Nine Inch Nails, Johnny Cash a mnoho dalších známých i neznámých. Několik z jmenovaných se účastnili tohoto projektu, aby Davidovi povyprávěli o svém působení v tomto studiu a společně s místními techniky a producenty oslavili krásu a půvab analogického nahrávání s povzdechem nad digitalizací celého nahrávacího procesu, jenž se ve většině případech stal zjednodušujícím prostředkem než dalším nástrojem k tvorbě něčeho nového (jedinou výjimkou jmenovali Trenta Reznora). Tyto krásné vzpomínky a vzdávání holdu skončí někdy v půli a nastává část dokumentu, kdy hovořící popadnou svůj nástroj či rozvibrují hlasivky, zapnou unikátní mixážní pult Neve, vytáhnou ze skříně čisté tapy a jdou nahrávat songy k doprovodnému albu Reel to Reel. Díky tomu vznikne několik fantastických kolaborací, například songy From Can to Can't (Taylor, Grohl), Mantra (Reznor, Grohl, Homme) nebo Cut Me Some Slack (McCartney, Grohl, Novoselic, Smear), přičemž poslední jmenovaná vyhrála cenu Grammy. Pokud jste fanoušci aspoň jednoho zde popsaného interpreta či aspektu, jemuž je zde věnován prostor, tak zhlédnutím tohoto unikátu a poslechem alba Reel to Reel nemůžete nic zkazit. 9/10.