Randy_Marsh

Nevím, je to už několik let co jsem film viděl na Febiofestu, ale dojem že šlo o jeden z nejodpornějších filmů (možná úplně nejodpornější), co jsem kdy viděl, zůstává. Rozhodně bych netvrdil, že šlo o špatný film, špatný film je pro mě prázdný film. Tenhle byl plný dětské krutosti, víc jsem z něj zpracovat nedokázal.

Poučný vhled do myšlení osmašedesátníků. Vyčítat filmu, že je z filmařského hlediska podprůměr, nedává moc smysl. Chtít od bilančního dokumentu o člověku, který se věnoval většinu života myšlení, jinou filmařinu, něco jiného než promluvy je nadbytečné. Název filmu koresponduje s obsahem, na filmový dokument jsou Šabatovy promluvy docela konzistentní soustředěné a srozumitelné, sledují cestu od stalinského poblouznění, přes vystřízlivění, reformy, normalizaci a disent až po rozdělení federace a privatizaci Barrandova. Šabata je celou dobu klidný, smířlivý (pro mě někdy až znepokojivě), nejlépe to vyzní na lavičce s Petrem Cibulkou a v kontaktu s bývalým pracovníkem STB se kterým mluví jako by šlo o bývalého spolužáka nebo známeho - napadlo mě u toho jestli nejde o promyšlenou strategii jednání naučenou v politice. Vaculík u bazénu řekne trefnou větu: "komunismus padl a příčiny jeho vzniku jsou zpátky." PS nejlepší komentář má uživatel igi B. dozvíme se z něj cenné věci, např., že ho téma nezajímalo a že téma oslabuje, to že ve stejné věkové skupině jako Šabata je řada lidí o nichž nikdo nic nenatočil. Takové myšlení má fascinující implikace ohledně problému jak výbírat témata na film a zřejmě jediným skutečným řešením tohoto problému je netočit filmy vůbec nebo natočit film o všem.

Už jen TARDIS chyběla. Socialisti, sufražetky, abolicionisti - nemá cenu se jim bránit, stejně mají pravdu a zvítězí. Jak se to vezme, po kulturní, ideologické, právní stránce jde dnes určitě o pevnou součást mainstreamu. Ale po ekonomické? Nebyly jejich představy o člověku jako správci oikos v rozporu s lidskou přirozeností (nevěřím na pevnou přirozenost, spíš na dlouhotrvající vlastnosti, ale v rámci zjednodušení je to snad použitelná metafora)? Nevyhrál Adam Smith se svým individuálním prosazováním zájmu jako de facto harmonizujícím prvkem, který nemusí být a priori proti zájmu celku, a jeho nevýhody (znečištění apod.) jsou dnes částečně po Pigouovsky regulovány (zdaněním negativních externalit apod.)? Kde je proletariát jako ta slavná revoluční třída? Zmizel mimo zrak Západu - i když jeho krev a pot denně nosíme na oblečení, v hardwaru - nebo fakticky dosáhl na spodní okraj maloburžoazie a přestal klást požadavky? Nebo je nově začíná klást, ale jsou v rozporu s tím, co si moderní socialista přeje. Nebublá v podloží společnosti kontrarevoluce?

Žánrové experimentování je jistě chvályhodné. Adamova jablka kombinují komedii a drama a dělají to skutečně neotřelým způsobem - z komedie odstraní humor a z dramatu uvěřitelné postavy. Ploché postavy bez hloubky (ne)fungují jen jako nevtipné anekdoty. Mohl by to být zakládající film nové filmové školy. Historický scifi thriller bez dobových reálií s nízkým rozpočtem a bez napětí. Epické fantasy naroubované s romantickou komedií bez velké výpravy a s nesympatickou mileneckou dvojicí jež si spolu začne po pěti minutách filmu velmi neústrojně bez jakéhokoliv vysvětlení.

Globální fenomén od Durbanu přes Atlantu po Lublaň. Univerzální jazyk, který je slyšet i v místech, kde škola už neznamená pokrok, ale taky kontrolu a útlak, kde mikina za tři stovky neznamená výhodu pro spotřebitele, ale tvrdou šichtu. Dokument prezentuje povrchní, bezcenný, komerční, hladký, omyvatelný, hloupý výsek z toho, co všechno znamená a může znamenat hiphop. Ne, že by se i z toho nedalo udělat nějaké téma, ale tohle není ani o nudě, to je nuda. PS nejlepší česká hiphopová kapela je http://www.skupina.hm/ :) PPS je to asi jako by někdo dělal dokument o punku a soustředil se jen na Visací zámek (kteří naprosto převrátili punkové motto obsah nad formou) a neznalí diváci by si pak mohli myslet, že známka punku je, když můžou zajít do punkstoru, koupit si originálního punkovýho křiváka a hlavně, že už tu nejsou komanči

Nehodnotím divadelní záznam, ale divadelní hru. Bylo by až příliš jednoduché hru odmítnout jako k tématu nicneříkající pohádku o nepraktickém intelektuálovi, povrchní a vršící jedno klišé za druhým. Pro člověka, který od hry čekal větší seznámení s Havlem, sundávání z piedestalu, zpřítomnění doby, kladení nových otázek bude hra nejspíš zklamáním. Znám jen malou část jeho textů, vzpomínky na mediální obraz od devadesátých let do dneška a občas se setkávám s aluzemi na Havla v textech k jiným tématům, ale i tak si dokážu všimnout, že hra, kde Havel v jedné promluvě mluví o tom že napíše Husákovi liebesbrief a zároveň o polské solidaritě (což je chronologicky nesmysl) nemůže po historické, filozofické apod. stránce nic zajímavého říct. Problém je, že hra je zábavná a plná energie - a funguje docela dobře jako kabaret. A dokážu si představit meta rovinu, na které by byla o nemožnosti zpřítomňování historie - snaha o drahou výpravu jako iluze historie versus rapující Karel Veliký nebo tak něco :) PS chtěl bych vidět ty, co s chutí opakují o Havlovi klišé, že šlo o nepraktického snílka, jestli by zvládli zorganizovat polovinu toho co on PPS víc mě baví ta pohádka o cílevědomém politikovi (už od poloviny sedmdesátých let), ale to je taky jenom pohádka :)

Zajímavé prostředí, ten svět mě baví, ale už mě nebaví Juliana Crain. Otravná postava, která se chová jako by byla z devadesátých let ze "svobodného" světa a zasloužila by už někdy u druhého dílu kulku. Má ale obrovské štěstí, Kempeitai má na celé San Francisko jen dva policisty, nacističtí agenti se zamilovávají na první pohled a na ministerstvu obchodu sedí zakuklení hipíci. Už ty fašistické státy zkrátka nejsou, co bývaly, chjo. Obergruppenführer John Smith je pak mnohem příjemnější postava, ví co dělá, jedná mnohem konzistentněji a pozvání k němu na večeři se neodmítá.

O něco horší než Blízký daleký východ. Na nějaké vetší kladení otázek jsou filmaři jsou příliš nalepení na armádu (a po příliš krátký čas), alespoň mají díky tomu docela divácky vděčné obrázky AČR v Afghánistánu. Dokument má smysl vidět pokud vás zajímá otázka od které hodnosti vojáci mohou formulovat víceméně vlastní názory na kameru a do jaké hodnosti se budou jen odkazovat na nadřízeného nebo mluvčího. Je zajímavé vidět politického profesionála Martina Stropnického, jak dokáže vystupovat a bez mrknutí oka vybruslí i ze sexistického faux pas (marš k plotně ženská). Docela mě překvapil Matěj Stropnický v debatě s Romanem Jochem – čekal bych, že ho schopný rétor Joch převálcuje, a ono to bylo docela vyrovnané. K tématu debaty hrdinství se však nic zásadního nedovíme.

Je mi jasné, že žánrovou romantickou komedii nelze hodnotit stejně jako „realistické“ vztahové drama. Žánrový film má nějakou kostru, nějaké varianty tradičních schémat a aby dobře fungoval má několik možností. Může vzít žánrová klišé, schválně je přepálit (případně pozměnit, redefinovat apod.) a ani přitom nemusí přidávat moc dalších ingrediencí navíc. V podobném duchu jsem zvyklý užívat si béčkové horory, gore apod. Další možností je dodržet žánrovou kostru a navíc přidat nějaký kontakt s „pravdou“. Láska nebeská však žádný kontakt s „pravdou“ nemá a kromě žánrového schematismu nabízí jen stupidní, nesmyslné nebo nerealistické jednání postav (neschopnost nevzít nemocnému bratrovi telefon při prvním sexu s milovaným kolegou, odmítání Keiry a její následný stalking, který Keira odmění polibkem stalkera, absurdní odpudivé anti-erotické roztažení nohou na svého šéfa, třicátníci jednající jako náctiletí, sexistické poznámky ve formálních rozhovorech), nesmyslné plynutí času (naučit se na bicí nebo portugalsky za čtrnáct dní je možné ve světě crazy komedie, tady je to jako pěst na oko), přemoudřelé děti jednající jako dospělí (u Wese Andersona to například dobře funguje jako výjimečný prvek, který na sebe sám odkazuje, v Lásce nebeské jde o neproblematizovanou součást děje), stupidně pojatou sexualitu. Co by například mohlo film částečně zachránit – kdyby ve scéně, kde Bil Nighy přijde za Gregorem Fisherem, říct mu že ho má rád, došlo na explicitní homosexuální erotiku – to však ve světe Lásky nebeské není možné, pokud v ní vůbec existuje homosexualita, tak je v zásadě možná jen mezi dvěma mladými atraktivními hubenými (a tohle slovo má ve světě Lásky nebeské speciální význam) muži. Padesátníci s pupkem v tomhle světě nesouloží. Ve světě Lásky nebeské je Martine McCutcheon všemi označována za tlustou (Keira Knightley má pak zřejmě jen pár deka navíc). WTF??? Umím si představit, že by Láska nebeská jakžtakž fungovala pokud by tématizovala trapnost, v lepším případě ve stylu Rickyho Gervaise v horším jako v deníku Bridget Jonesové. Ale film je trapný už jen tím, jak se trapnosti vyhýbá. Mohla by se vůbec v nějakém univerzu obejít bez trapnosti situace, kdy šéf svojí zaměstnankyni domlouvá, ať už si konečně „zašuká“ s jiným zaměstnancem? Vůbec celý film vypadá jako série nahodilých jednání nesvéprávných jedinců žijících v naprostém beztřídním sociálním vakuu, kde horší ulice v Londýně znamená bydlení v řadových domcích!

Úchvatné. Pečlivě popsaná Omarogeneze, Bubblesogeneze (a nejen jejich) na ploše pěti sérií. Horizontální i vertikální struktury zachycené v čase, řada řezů, každá puška na stěně vystřelí, každá písnička dává smysl, každý rhizom se člení do míst a všechna jednotlivá místa lze smysluplně propojit. Spousta politiky a žádná propaganda. https://www.youtube.com/watch?v=xWY79JCfhjw (Doufám, že kromě tohohle videa přidá White House i rozhovor Slavoje Žižeka a Obamy, a Žižek mu řekne ten vtip o ideálním rande, Obama se bude tvářit stejně vážně a s hlavou na křivo přikyvovat). the game is the game, always