mcb

Ne, ten film není špatný, místy se dokonce jedná o hodně povedenou žánrovku. Problém je, když jej začneme srovnávat s originálem, který se sice příběhově neliší, ale je uchopen naprosto odlišným způsobem. Zatímco Chan-wook Park rozehrává pomalé a zneklidňující drama plné melancholické atmosféry a černohumorných twistů, remake je jednoduchou žánrovkou z ranku revenge thrillerů, jíž začne s přibývajícími minutami nenávratně shazovat její zjednodušené převedení do amerického prostředí. Navíc jde vidět, že se sestříhávalo z relativně dlouhého materiálu (plánovaná verze měla mít tři hodiny, verze v kinech pouze hodinu a tři čtvrtě), tudíž Oldboy na první pohled trpí zkratkovitostí a neukončeností viděného - zejména po klidnější první půli, kdy se tempo filmu zrychlí a je potřebné dovysvětlit a dokončit vše potřebné z původní zápletky, se až nebezpečně rychle střídá prostředí a pohnutky postav. To vše spěje až do příliš doslovného a polopaticky vysvětleného finále, které si uvědomuje, že počítá především s průměrným americkým divákem, jemuž je nutné všechny zvraty naservírovat pěkně na podnosu. Jinak vlastně není proč remake zatracovat - Lee doslovně nekopíruje strukturu originálu a mnohdy přináší i alternativní a originální řešení některých scén (kladívková scéna ve stylu Zátahu), což ve výsledku umlčuje veškeré zvěsti o doslovné vykrádačce. Vidět to jde hlavně při části uvěznění, která se svým uchopením v mých očích originálu klidně i vyrovnává. Navíc se mi líbí, že Lee tradičně nerezignuje na významovou rovinu svého filmu a tak lze v Oldboyovi vysledovat malé satirické náznaky na téma mediální manipulace s divákem, čímž na konci nabývá úplně nového vyznění.__Místy jde sice o poněkud strojený a chtěný, ale rozhodně nadprůměrný počin, který jde s odhozením předsudků náležitě docenit. Věřím, že pokud se někdy dočkáme režisérského sestřihu, má tendenci hodnocení stoupnout. 7/10

Nejsmutnější coenovka. Podobně jako Barton Fink nebo Ed Crane, je i Llewyn Davis dalším mužem, který nebyl, chyceným v bizarním coenovském vesmíru, z něhož není úniku. Bratrské duo tentokrát vypráví poněkud tesklivější životní epizodu, stále však zachovávající si svou osobitost i bezmála metafyzický přesah, který výsledek povznáší nad šablonu zaměnitelných hudebních portrétů (například Walk the Line, Crazy Heart apod.). Více v recenzi.

Směšný film. Ani nevím, čí je to ve výsledku chyba - McCarthyho servírujícího nabubřelé knižní dialogy plné dvojsmyslů a symbolismu, které jsou naprosto nevhodné pro filmové zpracování, nebo Scotta, jenž nedokáže roztahaný neživotný scénář obohatit trochou filmovosti? Nakonec je to stejně jedno, protože Konzultant je jen nudným sledem konverzačních scén konvenčně stříhaných záběr/protizáběr, několika wtf okamžiků (Cameron na předním skle vede) a zdánlivě nesouvisejících momentů s projíždějící cisternou plnou hoven. Jako divadelní hra ve stylu Sunset Limited by se to dalo ospravedlnit, ale v áčkovém hollywoodském thrilleru s provotřídním obsazením to už je na lehké poťukání na čelo. Ty "tři" jsou vlastně už jen z úcty k převážně senilním autorům, kteří to jistě nemysleli špatně, občas sympatickému plavání proti diváckým očekáváním a jedné zapamatováníhodné popravě. Herci bohužel nemají co hrát - ani Fassbender, jehož závěrečná katarze díky dezorientujícímu vyprávění (film se skládá výhradně z mezer mezi klíčovými událostmi, které divák nevidí) působí naprosto uměle a vykonstruovaně. Konzultant tak potěší spíše pár nadšenců nerozluštitelných puzzle filmů, jež se ukájí v nedořečenostech a nekonečných metaforách, pro ostatní diváky je to ale jistá jízdenka do diváckého pekla.

Kvality Letu číslo 93 převedené na širé moře. Paul Greengrass se po tomto filmu ukazuje jako mistrný realizátor sebeuvědomělých a nebanálních rekonstrukcí událostí zachycujících jedince v krizových situacích, jejichž příběh je navázán na širší geopolitické reálie. Těžko vzdát větší poklonu tvůrci, který silně proamerický příběh lodního kapitána bojujícího se somálskými piráty dokáže odvyprávět neheroickým a hollywoodsky atypickým způsobem, jenž však dokáže strhnout více než celá letošní kinodistribuce. Není to ale jen zásluhou Greengrassových stylistických postupů, které dělají i z pouhého sledování radaru nervydrásající zážitek, ale i pečlivé vyprávěcí struktury, jež po určitých časových blocích dávkuje dějové zvraty a přivádí k řešení neřešitelného konfliktu nové hráče, čímž diváka udržuje v neustálém napětí. Precizní formální konstrukce a hrátky s formátem obrazu navíc od začátku spolupracují s vyprávěním, jelikož mezi oběma neslučitelnými světy vytváří kontrast – v paralelně se odvíjejících liniích Phillipse například definuje převážně statická kamera s dokonale vyčištěným obrazem, stejně jako ustavující záběry a snadná orientace v prostoru, zatímco Museho (brilantní neherec Barkhad Abdi) reprezentuje typický greengrassovský digitál s roztřepaným obrazem a velkým zrnem. Tyto dva stylistické přístupy se při jejich setkání začnou prolínat, popřípadě motivovat hlediskovými záběry, jenž metaforicky reprezentují střet názorů a dovolují si přiřazovat významy... to už by ale samozřejmě bylo na menší analýzu, do které si na základě jednoho zhlédnutí netroufám. Důležité ale je, že Greengrass tímto filmem kromě nekončící adrenalinové jízdy přinesl také zcela netriviální pohled na konflikt mezi dvěma kulturami, jenž se po finále snímku jeví jako nemožný, čímž doznívá velmi zneklidňujícím dojmem. Zároveň jde po vzoru Gravitace o další survival, jehož závěrečná katarze má tendenci dohnat diváka k slzám – i když v naprosto opačném smyslu. P.S. Tom Hanks a hudba na Oscara.

Videoklipový art, v němž je vše špatně od nezvládnutého vyprávění až po nedržení se určitého žánrového vzorce. Fredrik Bond míchá páté přes deváté a nabízí divákovi nesrozumitelný příběh, kde náhody, klišé a samoúčelnost stylistických řešení nabírají neskutečných výšin. V téhle podřadné rumunské odysee za něco stojí maximálně herecký výkon Madse Mikkelsena.

Pocit hmatatelné reality a komplexního nahlédnutí do života Adele navozuje Kechiche téměř všudypřítomnými detailními záběry na tváře hereček, které samy o sobě dokáží zachytit i ty nejsubtilnější emoce a pohnutky - hlavně díky tomu dokáže tříhodinový dialogový film udržet pozornost a navodit iluzi skutečného vztahu mezi Adele a Emmou, i když příběh žádným zásadním způsobem nevybočuje z klasické dějové struktury. Právě onen důraz na intimitu danou atypickým záběrováním, díky níž diváci až perverzně nahlížejí do životní epizody jedné dívky/ženy, je zcela zásadním ozvláštněním jinak velmi předvídatelně plynoucího festivalového filmu. Kapitolou samou o sobě jsou i explicitiní sexuální scény, které narušují zažitou představu o tom, co je na plátně ještě zobrazitelné a jakou to má funkci. Tyto momenty (stejně jako mnoho dalších) však nejsou nositeli dějových informací, ale spíše slouží k co nejvěrnějšímu zachycení dané atmosféry, pocitů a emocí hlavních představitelek. Čemuž přidávají dokonce i zdánlivě nesouvisející scény mimo ústřední vztahovou linii (protestování v ulicích, výuka ve škole...), v nichž se zásadním sjednocovacím motivem stává mimo jiné i vyznamotvorná hudební složka a práce s modrou barvou (odtud originální název komiksové předlohy). Z Životu Adele tak nakonec zůstanou pouze silné pocity a vědomí dvou téměř geniálních výkonů hereček, jejichž nejvypjatější scény vždy dosáhnout požadovaného emocionálního účinku na diváka, než samotný příběh, jehož odvyprávění by klidně zabralo polovinu času. Stále je to ale film, který by neměl uniknout pozornosti, jelikož dokáže být v některých momentech opojným i devastujícím zároveň - a to samozřejmě v nesmírně pohlcujícím slova smyslu, v němž dění na plátně na chvíli vypadá jako skutečný život. P.S.: Adèle Exarchopoulos je objev.

Kvalit Lásky nebeské tahle time-travel romantika nedosahuje ani náhodou, ale i tak dokáže Curtis svým nenásilným, lehkým a optimistickým ztvárněním nefalšovaně dojmout, i když využívá všechna myslitelná i nemyslitelná klišé. Až začne hrát pohodový soundtrack a hlavní dvojice se sbližovat, odpustí filmu přemíru cukru (a vágně načrtnutý princip cestování v čase) i ten největší cynik.

Nikdy bych neřekl, že může vzniknout něco dementnějšího než Souboj Titánů. Druhý Percy Jackson ale dokazuje, že řeckou mytologii lze znásilnit ještě brutálnějším způsobem - zatímco Columbusova jednička byla přiznaným guilty pleasure, Moře nestvůr je příšerným televizním "blockbusterem" s naprosto katastrofální úrovní všeho. Velmi odpudivý a pro cílového dětského diváka taky neuvěřitelně škodlivý film, kterých se (naštěstí) rodí málo.

Novým Thorem se marvelovky už definitivně stávají seriálem. Tak přesně Temný svět vypadá – jako druhá epizoda druhé série, v níž se opět setkáme s naprosto standardní zápletkou se superzbraní a záporákem prahnoucím po zničení světa a vytěžováním osvědčených prvků, které fungovaly v případě asgardské soap opery minule. Vše je zkrátka při starém, ale už z toho není to vesmírné shakespearovské drama, ale zaměnitelný díl Hvězdné brány nebo Hry o trůny. Alan Taylor jako by nejen uplatňoval televizní způsoby záběrování, ale i přejímal samotné seriálové konvence, díky nimž Thor až nepřehledně rychle střídá prostředí a linie vyprávění (v různých dimenzích), které se vzájemně propojují, přičemž všemu absentuje jakákoliv hloubka či rozměr. Události jsou řazeny jen obyčejně za sebe, přičemž všemu chybí výrazná dramatická linka, která by dovolila se o postavy zajímat více než jen o pouhé figurky v kostýmech. Významově tedy jde (na rozdíl od Iron Mana 3) o značně podprůměrné dílo, ale tím marvelovky ostatně ani být nechtějí – to, co Temný svět nabízí, je totiž pouhá zábava. Pojetí Thora jako odpočinkového filmu je navzdory „temnotě“ v názvu vidět hlavně v definitivním přiklonění ke komediálnímu tónu (o většinu se stará Loki, hláškující Kat Dennings nebo sebeironické a popkulturní odkazy směřující k předchozím dílům Fáze 1) a žánrové přeplácanosti, která značí, že Thor může jako jediný člen Avengers skutečně prozkoumat své komiksové možnosti. Iron Man je techno-thriller, Captain America oldschoolová špionážní podívaná, ale Thor neustále přeskakuje mezi fantasy a sci-fi, komedií a dramatem a vlastně i mezi samotnými dimenzemi, což je patrné hlavně v závěrečné destruktivní akci. V ní sice Thor trochu ztrácí, ale i tak jde stále o pohodovou oddychovku osvědčené kvality, na níž se ale nedá shledat už vůbec nic zajímavého, kromě dalších indicií prohlubujících marvelovské universum. Snad další snímky Fáze 2 přesvědčí o opaku.

Překvapení roku. Nulová očekávání předvídající další hollywoodskou zakázkovou výrobu pro teenagery se změnila ve velmi sebeuvědomělý a odvážný blockbusterový experiment, který rozhodně letos nemá v kategorii mainstreamových velkofilmů obdoby. Vykastrovaným young adult ságám je Ender na hony vzdálený, jelikož se konformně nepodřizuje cílovému divákovi. Místo toho servíruje překvapivě dospělou, temnou a surovou podívanou, která je ještě o to silnější, jelikož v ní jsou hlavní hrdinové děti. Nejen na nich se zde páchá nevídané násilí (film je tak i jistým komentářem k šikaně) a vynakládán psychický nátlak, což je patrné hlavně na postavě Endera, který prochází velmi drsným tréninkem i osobním vývojem. Po jednom z nejhorších blockbusterů posledních let, tzn. Wolverinovi, Gavin Hood nečekaně překvapil touto vyspělou podívanou, která možná podle trailerů může vypadat na typické komerční řemeslo, ale uvnitř se skrývá podvratná a inteligentní podívaná plná pozoruhodných morálních i politických konceptů. Problém adaptace komplexní knihy sice vyřešil citelným zjednodušením hlavních motivů i příběhu, díky němuž může Ender občas působit uspěchaným a nepřehledným dojmem, ale i tak si film podle všeho zachovává (knihu jsem nečetl) psychologickou hloubku i chladnou atmosféru. Ve změti všech těch bojových simulací navíc potěší i některé přejímání některých videoherních postupů, povětšinou strategických her, které slouží zároveň jako atrakce i jako posun v psychologickém vývoji postavy (hra s myší). A abych nezapomněl – Asa Butterfield si to dává. Neskutečným způsobem – snad mu někdo za několik let nabídne roli záporáka. P.S. Pokud vznikne něco jako režisérská verze, kterou se zahladí některé dějové mezery, zvýšení hodnocení je nevyhnutelné.