Tom Riddle

Nejdůležitější seriál posledních let, ne ani tak zpracováním (které ovšem JE vynikající), jakožto spíš reakcí a diskuzí, kterou vyvolává u diváků, ať už na téma consent, rasismus, sexismus či homofobie. Vystihnout na ploše dvanácti dílů tolik trefných situací či komplexních úhlů pohledu je až zarážející. Michaelu Coel budu bedlivě sledovat, talentu má na rozdávání po všech stránkách.

Obsahuje spoilery. Ryan Murphy. Neuvěřitelný talent a titán mezi scénáristy poslední seriálové generace. Po řádně střeleném Popular, kontroverzním Nip/Tucku a muzikálovém úletu Glee si Ryan sednul se svým dlouholetým (pracovním) partnerem, Bradem Falchukem, a společně rozhodli napísati nějaký ten horůrek. A bylo na čase. Naplánovali si projekt ve stylu komorního divadla, odlišné příběhy v každé sérii s různými postavami, ovšem se stejným hereckým obsazením. Proto i můj komentář bude vypadat jinak, než to se seriály obvykle dělávám. 8. série (Apocalypse) - Nestoudný fan service pro milovníky Covenu a Murder Housu v hezky zabalené crossequel sérii. Pro jedny dokonalost, pro druhé nesledovatelná krávovina, hodnocení Apocalypse je pro mě záležitostí čistě subjektivní, neb mi dala přesně to, co jsem od AHS vždycky chtěl, a sice vrchovatou míru campu s postavami, na nichž mi záleží, v příběhu, který byl naplánovaný od začátku až do konce. Žádná jiná série se nemůže chlubit takovou sbírkou herců a postav, ať už nových, nebo starých známých, na poměry AHS minimálním množstvím nedořešených zápletek a napojením na všechny ostatní série. Nebýt znatelného povolení v epizodách 8 a 9 (které přiznaně dějově poskytly velice málo nových či důležitých informací), Apocalypse by pro mě překonala snad i samotnou matičku Coven.

POSEdlost.

Vražda Versaceho, byť pro mnohé jakkoliv zlomová a důležitá chvíle moderní doby, Amerikou nezahýbala zdaleka tak mocně, jako proces s OJem. Svými tématy (gay scéna, rozvrácená rodina) je nicméně Murphymu mnohem bližší, což se projevuje i na celkovém pojetí série (přesným výběrem stylové hudby počínaje, Gloria! ; opulentním vizuálem konče). Místo civilního dramatu se širokým záběrem tentokrát sledujeme detailní a osobní pohled do duše Cunanana, a události, které vedly k jeho vražednému řádění. Sledujeme je ale chronologicky převrácenou mozaikou, a i já se přikláním k názoru, že ač to působí cool, ve výsledku je to spíš na škodu, především co se dramatického dopadu na diváka týče (patrné zvolnění v dílech 4-7). Přesto se jedná o kvalitně zpracovanou minisérii, která je strhující, po všech stránkách uhlazená, a dokonale zahraná. Darrena Crisse jsem se po pěti sériích Glee docela přejedl, jako Cunanan ovšem předvádí něco nezapomenutelného, a Penelope Cruz, i když v seriálu minimálně, je naprostou zlodějkou scén. 90%.

Humor a emoce celovečeráku narvané do čtyř minut animáku, který je nejenom vynikající, ale především důležitý.

V devadesátkách býval hvězdou populárního sitcomu, teď je z něj vyhořelá, sebenenávistná troska, která se ve snaze vyplnit díru v duši utápí v chlastu a skáče z jedné postele do druhé. Jo, a navíc je to kůň. Na aminovanou komedii s mluvícími zvířaty je to záležitost překvapivě vážná, ona dramatická linka nicméně funguje nečekaně výborně. Ta podobnost s Californication či Mad Meny je nepřehlédnutelná, rozdíl je ovšem v tom, že BoJack je mi asi tak milionkrát sympatičtější než Hank Moody a Don Draper dohromady. Všechny hlavní postavy jsou potom, když ne vyloženě narušené, pořád aspoň životné, s vlastní uvěřitelnou krizí a skutečným vývojem (Princess Carolyn FTW), což je víc, než se dá říct o většině animáků, a do jisté míry v podstatě i hraných seriálů. Vynikající dabing musí potěšit každého seriálového fandu (neb "regulaři" promlouvají hlasy Goba z Arrestedu, Annie z Community či Jesseho Pinkmana z Breaking Bad, o hostovačkách typu Lisy Kudrow nemluvě!), a ač linky ústřední pětky brnkají spíš na vážnější struny, barvitá sorta vedlejšáků se pravidelně stará o dostatečnou dávku humoru (tady zase vede Vincent Adultman + všechny ty zvířecí joky). Dolů mi BoJacka táhne v podstatě jenom příležitostný sitcomový střih (prostřihy s vtipy ve stylu řekněme Family Guye, nějak mi to sem zkrátka nepasuje) a pár slabších chvilek, od třetí série dál se jedná o stabilní pětihvězdu, musím tedy zvýšit. P.S. Skvělá otvíračka, nejenom co se hudebního podkresu týče, ale i obměny "obrazů."

Joan Crawford a Bette Davis bývaly bohyněmi stříbrného plátna, a dnes jsou jimi taktéž. Nikoli stále, ale znovu. Město snů totiž není vlídným místem pro ženy s povislými prsy a hlubokými vráskami ve tváři. Takové ženy můžou před kamerou vydělat těžké peníze jedině tehdy, pokud to pořádně vře za kamerou. A jestli to nevře samo od sebe, to by v tom byl čert, aby páni producenti něco nevymysleli. Bette and Joan je esencí Ryana Murphyho. Ať už se jedná o jeho okouzlení klasickým Hollywoodem, stárnoucími herečkami (Joan a Bette i fantastické Jessica a Susan) nebo o jeho cit pro lidské drama, utrpení a bolest, Feud přináší přesně to, co se dá od Murphyho očekávat. Po vzoru ACS je seriál přehledně uspořádaný a precizně vystavěný (pravděpodobně díky faktu, že se rovněž jedná o sled skutečných událostí), a i když to dělá se stylem sobě vlastním a občasnou typickou afektovaností plnou až skandálně komických chvil, jedná se o citlivě natočenou tragédii a především poctu dvěma velkým ženám, které si nepochybně zasloužily mnohem lepší zacházení, než jakého se jim dostalo za jejich života.

Sheila a Joel Hammondovi žijí spokojeným, byť vcelku rutinním životem manželů ve středním věku. Pracují jako realitní makléři, vychovávají náctiletou dceru a udržují přátelské vztahy se svými podivnými sousedy. Život se jim ovšem postaví na hlavu ve chvíli, kdy Sheila zemře a začne mít chuť na lidské maso. Dokáže se rodinka udržet pohromadě a zachovat si tvář (tu obraznou), když se chodící nemrtvé mámě její skutečná tvář rozpadá? Z bizarního ústředního nápadu pramení všechno, co se k seriálu váže, tedy bizarní humor, vizuál i herecké výkony. Pravda, sem tam se objeví nějaká ta nechutnost (trocha toho blitíčka, pojídání vnitřností a další blitíčko, možná i na druhé straně obrazovky), většinu času se ale jedná o překvapivě kreativní a výborně vypointovanou komedii (diskuzi na téma "kam s ním" z 1x07 jen tak nezapomenu), která v sobě kombinuje atmosféru Zoufalek a Trávy se špetkou zombie gore. Navzdory tomu, že scénář je inteligentní, mohlo to dopadnout příšerně, mezi ústřední čtveřicí ovšem panuje skvělá chemie a dokonalý timing (Drew Barrymore je v roli mombie přímo fantastická), díky kterému ze seriálu v každém okamžiku sálá prapodivně roztomilá energie. Tu dokonale dotváří pasující praštěná hudba a plejáda guest starů a recurringů, kteří potěší každého seriálového fandu. První sérii jsem hodnotil spokojenou, byť opatrnou čtyřhvězdou, především z obav úbytku kvality. Druhá série ovšem kvalitu nejen drží, naopak ji zvyšuje, je vtipnější, napínavější, šílenější, a od samého začátku srší množstvím božích nápadů všeho druhu, a mně tak nezbývá, než to odrazit v aktuálním hodnocení.

Konec žádného seriálu mě nikdy nemrzel tolik jako konec Gilmorek. Ne proto, že by byly mým vůbec nejoblíbenějším seriálem (byť jsou vrcholu hodně blízko), ale jednoduše proto, že pro mě vždycky byly víc o feelingu než o čemkoliv jiném, a ten si držely úspěšně celých sedm let (včetně proklínané finálové sezóny) a mohly v něm pokračovat prakticky nekonečně. Když jsem se dozvěděl, že Gilmorova děvčata ještě neřekla svá poslední slova, respektive svou poslední salvu slov, očekávání byla veliká, obavy možná ještě větší. Podaří se Gilmorkám udržet jejich feeling pramenící ze směsi propracovaných vztahů, bleskurychlých dialogů narvaných popkulturními odkazy, sympatického humoru, lála songů pro každou příležitost a všeobjímající pohody? Za mě jasně ano. Samozřejmě, do čtyř (tedy osmi, vzhledem ke stopáži, tak či onak zoufale málo) dílů se nedá narvat děj uplynulých deseti let, věci jsou velice často jenom zkratkovité nebo naznačené, dřív stěžejní postavy se tu teď třeba jenom mihnou prostě proto, aby tu byly, a nějakých dalších pár výhrad se jistě najde. Ale co na tom, když se ten hořkosladký feeling i po desetileté pauze dostavil prakticky okamžitě a nezmizel po celou dobu stopáže (dokonce ani při tom nepopiratelně předlouhém a v podstatě úplně zbytečném muzikálu). Amy Sherman-Palladino zkrátka měla ještě co říct, řekla to, já jsem za to rád (obzvlášť oceňuju vývoj Rory a Emily, obě dozrály tam, kam dlouho směřovaly, v případě té první to bylo potřeba, a v případě té druhé to nesmírně potěšilo, nehledě na fakt, že fantastická Kelly Bishop dostala pořádnou příležitost zazářit), a doufám, že se do Stars Hollow s jejím dovolením zase za pár let podíváme. A ano, potřeba to není, jenže Gilmorky nejsou seriál. Gilmorky jsou životní styl.

Obsahuje náznaky spoilerů. Bill Henrickson z Utahu je bohabojný muž. Vede úspěšný řetězec obchodů, má své přesvědčení, víru, sedm spokojených zdravých dětí, a především oddanou manželku Barb, oddanou manželku Nicki a oddanou manželku Margene. Wait… Na Big Love jsem se chystal hezky dlouho. Roky zpátky mi ho kdosi doporučil jako vhodnou náhradu za můj seriálový svatý grál Six Feet Under. A dnes tomu člověku (jehož identitu už jsem zapomněl, sorry) za jeho tip konečně děkuji. Big Love není novým SFU. Je ale něčím svérázným a svým způsobem kouzelným. Je to seriál „ze života,“ který si většina z nás zřejmě vůbec nedokáže představit. Ze života založeného na docela odlišných hodnotách, než jaké jsou většině z nás vlastní. Ze života, který se na první pohled může jevit zvráceně a jednoduše špatně, na ten druhý ale ukazuje překvapivé množství podpory, dobroty a lásky. Ano, z chování a jednání většiny mužských postav je mi vlastně trochu zle a většinu ženských postav konstantně lituju, ale seriál nijak nekáže a nesoudí, polygamii prezentuje se všemi světlými i stinnými stránkami a extrémy (zatímco Henricksonovi zastupují takového „průměrného“ polygamistu, nejedna vedlejší postava efektivně ukazuje účinky, jaké může polygamie mít v uzavřené sektě) a mnohdy ve veskrze tragických situacích nachází humor i vřelost. Může se navíc pyšnit obrovským a přesným castem (vyzdvihnout si zaslouží jak Bill Paxton, tak všechny tři jeho manželky, Jeanne Tripplehorn (ta rozumná a věčně trpící), Ginnifer Goodwin (ta miloučká a energická), především ale Chloë Sevigny (ta hluboce narušená a zlomyslná), která mě svým bravurním výkonem v roli Nicki, dost možná té nejkomplexnější roli seriálu (a svojí kariéry), přiměla přepnout mezi love a hate snad víckrát, než se to kdy podařilo komukoliv jinému) a neuvěřitelně rozmanitou skupinou charakterů, ve které se snad nenajde žádná postava, která by člověka vůbec nezajímala nebo nebavila (kromě Henricksonových jsem si zamiloval hlavně Billovu matku Lois (fantastická Grace Zabriskie!), železnou dámu, kterou nezlomí prostě nic, věčným konfliktem stiženého nebožáka/padoucha Albyho, servírku Anu, která všechno říká tak, jak to doopravdy je, a nejpřekvapivější pletichářku seriálu, patnáctiletou child bride Rhondu). Big Love je svým vlastním seriálem, který nejspíš není pro každého, je ale určitě něčím velkým, a já tak domácnost Henrickson/Grant/Heffmanových opouštím s pocitem, že se tam jednou rád vrátím.