Tom Riddle

Zbytečná akčňárna plná postav, které buď nemají osobnost žádnou (čili vám je jedno, jak dopadnou), nebo mají osobnost naprosto otravnou (čili chcete, aby dopadly špatně). Mrhání hereckým talentem je tu prakticky zločinné (obzvlášť v případě Idrise Elby) a zdejší obsah psal nejspíš nějaký feťák (konkrétně ta část o úloze Javiera Bardema je skutečně úsměvná). Korunu tomu nasazuje fakt, že drtivá většina akčních scén nemá hlavu ani patu (dokladem toho budíž SPOILER scéna, kdy jeden z trénovaných zabijáků pozoruje několik vteřin zezadu Seana Penna v neprůstřelné vestě, jenom aby ho místo do hlavy střelil z nějakých deseti metrů několikrát přímo doprostřed zad. KONEC SPOILERU. Akční filmy nemusejí nezbytně mít skvělou zápletku či perfektně vyprofilované charaktery, pokud funguje akce. Gunman ovšem (až neomylně) selhává ve všem, a tak zbývá jenom obdivovat formu stárnoucího Seana Penna a pousmát se nad tragickým cgi efektem v samém závěru filmu.

Obsahuje spoiler z prvního dílu. Gilmorova děvčata v baletní škole. Je to tu omílané dokola a dokola, ale tomu srovnání je bohužel nemožné se vyhnout. Byť dynamika postav funguje na docela jiné úrovni, rukopis Amy Sherman-Palladino je patrný od prvního okamžiku. Nejedná se jenom o kulometné dialogy, ale i o přehršel popkulturních narážek, rozmanitou sortu výstředních postav, pečlivě vybíranou lála hudbu Sam Phillips či její očividně oblíbené herce (Emily, Paris, Kirk, Gypsy či Tom). Broadwayská megahvězda Sutton Foster (pusťte si na youtubu "In Rehearsal: Sutton Foster Sings "Anything Goes"", z jejího stepu vám vypadnou voči z ďůlků, to vám teda povídám!) se ujímá ústřední role ukecané Michelle Simms, tanečnice, jejíž kariéra nikam nevede, a která se proto impulzivně rozhodne provdat za svého dlouholetého obdivovatele Hubbella. Její svět se ovšem převrátí vzhůru nohama, když Hubbell nečekaně zemře, a Michelle je odkázáno vlastnictví jeho domu i baletní školy (pod vedením Hubbellovy matky Fanny), která je jeho součástí. V malém přímořském městečku příznačně nazvaném Paradise tak Michelle začíná docela nový život, úplně jiný, než jaký doteď žila, a pomalu si uvědomuje, že na tenhle by si mohla docela zvyknout. Premisa Bunheads je přinejlepším bizarní, a ani herci nejsou tak dobří jako v GG (Sutton Foster a Kelly Bishop jsou samozřejmě fantastické, ovšem hlavní čtveřice náctiletých studentek byla očividně vybíraná především na základě jejich pohybových dovedností, i oplácaná Boo hopsá jako ladná laňka, nakonec se ale všechny najdou, a občas je jejich nehraní i roztomilé), pokud je ale člověk ochotný tyhle dvě drobnosti přehlédnout, otevírá se mu kouzelný svět plný nezaměnitelné hořkosladké atmosféry, pohledů do zákulisí vznešeného umění (baletní vsuvky občas i berou dech) i chytrého humoru. Není to čistá pětihvězda, s postupem času bylo ale patrnější, že potenciál je bezbřehý, a zrušení po první sérii mi trochu rve srdce.

Kimmy Schmidt žila patnáct let v podzemním bunkru, unesená šíleným reverendem v domnění, že svět skončil. Teď je zachráněná, a že má sakra co dohánět. Hlavní ovšem je, že to přežila a se vším se vypořádala, protože je nerozbitná. UKS stojí především na totálně absurdním humoru, který často balancuje na hranici trapnosti, mnohdy bránici polechtá heverem, ale mnohdy tu hranici taky o hodně překročí. Velká porce vtipů je vyloženě infantilní (Dong, prdění), ale jako celek je to svěží a hravé. Pro mě dosud neznámá představitelka Kimmy, roztomilá Ellie Kemper, má přesný komediální timing, a zdatně jí sekundují 30rockoví veteráni Jenna a D'Fwan v možná ještě praštěnějších rolích. Určitě se nejedná o žádné nevídané komediální zjevení, a do pětihvězdy má daleko, čtvrtá ale utekla jen o kousek. Tina Fey se skutečně nezapře, ať už humorem, nebo příjemně nenuceným feministickým vyzněním (females are strong as hell!), a u úvodních titulků se spokojeně culím vždycky. 1. série - 70%. Po druhé sérii zvyšuju na 4, ve srovnání s mizérií, jakou momentálně představují TBBT, The Odd Couple nebo 2 Broke Girls je pohodový a spolehlivě vtipný sitcom jako UKS skoro vzácností. 2. série 80%.

Simply adorkable? Kinda. Komediální seriál o partě čerstvých třicátníků v čele s roztomilou okatou ofinatou Zooey Deschanel. Upřímně musím říct, že v rámci sitcomů se jedná o hodně specifickou záležitost, jednoduše proto, že působí tak (ne)nuceně, až vyznívá improvizovaně. Nikde jinde jsem neviděl takové množství všeljakého zadrhávání, koktání či trapného ticha. Na bleskurychlé a hladké slovní přestřelky plné hlášek u New Girl můžete zapomenout (mnohem častější je vzájemné přeřvávání či skákání si do řeči, rozpačité mlčení a všeříkající pohledy party, když jeden z nich pronese nějakou strašlivou trapnost), komedie v seriálu pramení z emocionálních vazeb k postavám, pokud vám sednou jejich osobnosti, sedne vám seriál, pokud ne, bude to hodně mimo terč. U mě je to půl na půl, jasnými tahouny zábavy jsou sebevědomý extlouštík Schmidt a pragmatická modelka CeCe, přesně ve středu stojí prdlá Jess, kvůli časté uřvanosti příležitostně nudí jinak sympatický flákač Nick, a naprosto mimo je vysávač zábavy Winston, bez kterého bych se bez problémů obešel. Od cca půlky třetí série dál navíc návrat Damona Wayanse Jr. z nějakých záhadných důvodů kompletně narušil dynamiku party, a tak i díl od dílu osciluje mezi slaboulinkou dvouhvězdou a řekněme slabší čtyřhvězdou. Úplně chápu pětihvězdy, stejně jako odpady, New Girl je vážně hodně individuální.

OBSAHUJE SPOILERY Knižní předloha Prázdného místa se nesetkala s nejvřelejším přijetím. Od autorky knižní série, která naučila celou generaci dětí zase číst, zkrátka lidé čekali něco jiného. Zatímco v HP J.K. Rowling vytvořila obří příběh o boji dobra a zla s potenciálním dopadem na celý svět, v Prázdném místě řeší osudy lidí malého městečka se všemi jeho pleticháři, drbnami, malichernými maloměšťáky, nezvládnutelnými puberťáky i dobrými dušemi. V Pagfordu smrt prominentního obyvatele městské rady Barryho Fairbrothera rozehraje boj mezi společenskými vrstvami o budoucnosti městečka. Velkým kamenem úrazu knižní předlohy je extrémně dlouhý úvod a nekonečné popisy potřebné pro skutečně dobré pochopení knihy. Tomu se televizní verze umně vyhýbá a charaktery představuje v rychlých a dostatečně vypovídajících scénách. Díky tomu si od začátku do konce drží atmosféru zlověstného poklidu, jemuž pod povrchem očividně bublá a hrozí překypěním cosi zkaženého. Musím rovněž pochválit výběr herců, především mezi náctiletými, debutující Abigail Lawrie se popasovala s komplikovanou rolí Krystal na výbornou. Potěší i vymazlený vizuál maloměsta a notná dávka (byť sem tam infantilního) humoru, kterého se v knize (z pochopitelných důvodů) nedostává. Bohužel se nemůžu vyhnout neustálým srovnáním s knižní verzí, která mě sice nudila/zklamala úvodem, ale o to víc mě smetla v samém závěru. Televizní adaptace je oproti knize umírněná v jazyce i vyhrocenosti situací, všem postavám dává mnohem menší prostor (například vůbec nerozvíjí motivy Sukhvinder či Colina, některé postavy dokonce úplně chybí), ale především mění některé pointy příběhu (VELKÝ SPOILER!!!! ač je i tak konec televizní verze velice tragický, ten knižní je o poznání temnější, pro většinu zúčastněných, a nabízí vykoupení jenom malé hrstce postav KONEC VELKÉHO SPOILERU!!!). Kniha i seriál mají každý své pro a proti, je asi potřeba je brát jako dvě samostatná díla, ne jako vzájemně se doplňující části většího celku. Ačkoli u mě o chlup vítězí mnohými zatracovaná knižní verze, tahle její adaptace určitě má co nabídnout a stojí za podívání.

V roce 2007 přišla má oblíbená kabelovka FX s vynikajícím thrillerem o ďábelské právničce a její inteligentní chráněnce. Damages, u nás vysílaný pod příšerným názvem "Patty Hewes - nebezpečná advokátka," pracoval s konceptem, kdy byl na samém začátku zobrazený vyhrocený konec příběhu, a postupně se dvě časové linie (teď a předtím) víc a víc přibližovaly, až se nakonec střetly v překvapivém vyvrcholení. O sedm let později přichází charismatická právnička Annalise Keating se svojí lekcí o tom, jak se vyvléct z vraždy. Ta funguje na stejném principu, víceméně jediný rozdíl spočívá v tom, že tahle jízda pod taktovkou Shondy Rhimes klade o poznání větší důraz na vztahy (zatímco Patty Hewes měla chráněnku jednu, Annalise jich má hned pět, de facto sedm/osm?). Proto je seriál jednak víc "sexy" (dřív či později to jiskří prakticky mezi jakýmkoli libovolným párem skoro bez ohledu na pohlaví či orientaci, panuje úžasná chemie mezi castem, hercům nepopiratelně vévodí božská Viola Davis, osobně mě ale nejvíc potěšilo znovushledání s gilmorovskou Lizou Weil, která neztratila nic ze svého šarmu), především je ale divácky přístupnější. Trochu paradoxně, zdálo by se, že čím větší množství lidí se zmítá v pavučině lží, zvratů a podrazů, tím náročnější to bude sledovat, opak je ale pravdou. Vzhledem k menšímu prostoru pro všechny postavy je všechno přehlednější a člověk má notně rozmanitější volbu při výběru favorita, což nedělá sebemenší problém. Zamiloval jsem si skoro všechny, od nemilosrdné Annalise, přes chladně logickou Laurel, sebevědomí postrádající Bonnie, překvapivě až po "vola" party Ashera (archetyp postavy, co obvykle nesnáším, tady mi naprosto sedí). Každý má svoje místo, každá scéna je malým dílkem puzzle, a pocit ze sledování, když všechny dílky zapadnou na svoje místo, patří jednoznačně k nejuspokojivějším, co současná seriálová scéna nabízí.

Tenhle malý nenápadný seriál dokázal něco, co se jiným v drtivé většině případů nedaří. Vyvolal ve mně okamžitý zájem o postavy. Ať už se jedná o otce rodiny Morta, který touží být zvenčí takovým, jakou se cítí být uvnitř, matku Shelly, která se snaží zachovat si optimismus a brát život takový, jaký je, i když se všechno kolem hroutí jak domek z karet, nebo třeba nejmladší dceru Ali, která je sice teoreticky geniální, ale není prakticky schopná ničeho jiného, než bezcílně zevlit životem. Už při sledování druhého dílu jsem je měl rád a cítil s nimi. Sám nejsem schopný říct, čím přesně to je, snad umem Jill Soloway, která nezapře svoje předchozí zkušenosti s TV (Six Feet Under, United States of Tara), možná neuvěřitelně lidským, citlivým a civilním pojetím a jemným humorem, třeba melancholickým klavírním podkresem, který bezchybně dolaďuje atmosféru, nebo je to přesným castem (Jeffrey Tambor si po čistě komediální poloze Arrested Development tuhle vážnější očividně vychutnává), nejspíš to ale bude vším dohromady. Transparent is magic. Kdo viděl, ví, kdo neviděl, ať se podívá.

Obsahuje náznaky spoilerů. Ryan Murphy. Neuvěřitelný talent a titán mezi scénáristy poslední seriálové generace. Po řádně střeleném Popular, kontroverzním Nip/Tucku a muzikálovém úletu Glee si Ryan sednul se svým dlouholetým (pracovním) partnerem, Bradem Falchukem, a společně rozhodli napísati nějaký ten horůrek. A bylo na čase. Naplánovali si projekt ve stylu komorního divadla, odlišné příběhy v každé sérii s různými postavami, ovšem se stejným hereckým obsazením. Proto i můj komentář bude vypadat jinak, než to se seriály obvykle dělávám. 4. série (Freak Show) Přestřelený, výstřední a odlehčený Coven se u většiny diváků nesetkal s tak vřelým přijetím, jako u mě. Tvůrčí tým Ryana Murphyho se proto rozhodl vyhovět jejich přání, a vytasil s o poznání temnějším rázem příběhu i tématu. Freak Show, přehlídka lidských zrůd, tělesně i duševně, se může pyšnit celou řadou věcí. Dokonalým castem (k ústřední partě v čele s J.L. se přidává Michael Chiklis a další), zajímavou partou charakterů (siamská dvojčata v úžasném podání Sarah Paulson, zmrzačený vraždící klaun Twisty, nechutně bohatý psychopatický spratek v podání nováčka, vynikajícího Finna Wittrocka), tísnivým soundtrackem a atmosférou chvílemi tak hustou, že by se už snad ani krájet nedala. Navrch vůbec poprvé propojuje svůj děj s jinou řadou (Asylum), a to hned v dost možná nejlepším díle celého seriálu (Orphans, Pepper!!!). Přesto se u mě bohužel jedná o jednoznačně nejslabší dosavadní AHS sérii. Příběhové linky se objevují a mizí jak se autorům zachce, mnohé postavy (včetně těch hraných hlavním castem) nemají žádnou pointu, žádné opodstatnění, talentem některých je vyloženě mrháno (Frances Conroy, Angela Bassett), selhává i zřejmě zamýšlený komentář o tom, co je to vlastně zrůda (diskutabilně na povrchu nádherný Dandy měl být očividně tou skutečnou zrůdou, zatímco parta tělesně zmrzačených by měla být diváku sympatická, ale to se daří jenom stěží, když většina z nich jsou taktéž vrahové a sympatie si tak získají možná dva tři z nich), ale dva vůbec největší průšvihy spočívají v následujícím. 1) příliš prostoru pro Jessicu Lange (dle spousty fanoušků, kteří se jí přejedli, ne mě) a Evana Peterse (dle mě, který jsem se ho přejedl, ne spousty fanoušků) na úkor ostatních a konečně 2) Freak Show zoufale chybí nějaká konzistentní ústřední linka, která by držela seriál pohromadě. Jednotlivé díly sice většinou fungují, chvílemi jsem zapomínal dýchat, chvílemi měl na krajíčku, ale jako celek to prostě viditelně něco postrádá, a proto je Freak Show promarněnou příležitostí. 4*

Obsahuje náznaky spoilerů. Ryan Murphy. Neuvěřitelný talent a titán mezi scénáristy poslední seriálové generace. Po řádně střeleném Popular, kontroverzním Nip/Tucku a muzikálovém úletu Glee si Ryan sednul se svým dlouholetým (pracovním) partnerem, Bradem Falchukem, a společně rozhodli napísati nějaký ten horůrek. A bylo na čase. Naplánovali si projekt ve stylu komorního divadla, odlišné příběhy v každé sérii s různými postavami, ovšem se stejným hereckým obsazením. Proto i můj komentář bude vypadat jinak, než to se seriály obvykle dělávám. 3. série (Coven) - Po naprosté duševní temnotě druhé sezóny hladce do přemrštěné komediálně-hororové parafráze na X-Meny, kde místo mutantů řeší ústřední téma menšin a většin čarodějnický slet. Trojka je jako celek po eklektické dvojce taky o poznání soustředěnější ve svém ději, který doplňuje akorát několika reálnými figurami s poupravenou historií (Delphine LaLaurie, Marie Laveau, Sekerník z New Orleans). Zároveň představuje zatím nejlepší cast (připojují se herecké legendy Kathy Bates či Angela Bassett, a zároveň se vrací oblíbenci jedničky, O'Hare, Farmiga či Brewer) ve zdaleka nejtrhlejších rolích seriálu, nechybí nemluvný úchylný sluha, rasistická masová vražedkyně, novodobé Frankensteinovo monstrum, či má zřejmě nejoblíbenější postava celého AHS, neuvěřitelně výstřední a vždycky stylová čarodějka s vlasy barvy ohně a slabostí pro extravagantní módní výstřelky Myrtle Snow (navzdory tomu, že Jessica Lange svým oslnivým výkonem v roli stávající Supreme Fiony dokazuje, že dovede být i ve čtyřiašedesáti pořád svůdná i nechutná, zranitelná i totální badass, právě Frances Conroy v roli Myrtle si kradla každou scénu pro sebe). Coven se zkrátka nebere vážně, proto působí tak osvěžujícím a zábavným dojmem, a proto je dost možná mou nejoblíbenější sérií. 5*

Obsahuje náznaky spoilerů. Ryan Murphy. Neuvěřitelný talent a titán mezi scénáristy poslední seriálové generace. Po řádně střeleném Popular, kontroverzním Nip/Tucku a muzikálovém úletu Glee si Ryan sednul se svým dlouholetým (pracovním) partnerem, Bradem Falchukem, a společně rozhodli napísati nějaký ten horůrek. A bylo na čase. Naplánovali si projekt ve stylu komorního divadla, odlišné příběhy v každé sérii s různými postavami, ovšem se stejným hereckým obsazením. Proto i můj komentář bude vypadat jinak, než to se seriály obvykle dělávám. 2. série (Asylum) - Od ústředního tématu nevěry a duchů/duší první řady radikálním obratem k (ne)příčetnosti uvnitř katolického blázince ve druhé, Mulchuk hází do kotle jeden nápad za druhým, ať už nacismus, mutanty, mimozemšťany, boha a ďábla či Smrt samou. Někdy to nevyjde na sto procent a občas to působí zbytečně přeplácaně, ale z největší části to pořád baví a překvapuje, a pokud zrovna ne, stejně aspoň herecky oslňuje božská Lange a dokonalá Conroy. Staří známí herci v nových rolích těší, mezi novými postavami je hned několik velkých tahounů (Jude, Kit, Lana "Banana"..) a roztomilých sidekicků (mikrocefalická Pepper!), a Name Game mi jede v přehrávači od rána do večera. 4,5*