Tom Riddle

Komiksově stylizovaná teen variace na True Detectiva, Twin Peaks a spoustu dalších dospěláckých kultů, která se sice často topí v klišé a předvídatelných zvratech (za první dvě sezóny nastal jenom jeden twist, který jsem skutečně nečekal), naštěstí si ale ze sebe umí dělat srandu. Nekonečná série cliffhangerů, přesný cast a fajn postavy (Cheryl & Alice LOVE), a fakt, že se tu dá shipovat takřka každý s každým, z Riverdale dělají stoprocentně koukatelnou a často zábavnou guilty pleasure. Akorát ten Archie je totálně na zabití. Prozatimně 70%

Sheila a Joel Hammondovi žijí spokojeným, byť vcelku rutinním životem manželů ve středním věku. Pracují jako realitní makléři, vychovávají náctiletou dceru a udržují přátelské vztahy se svými podivnými sousedy. Život se jim ovšem postaví na hlavu ve chvíli, kdy Sheila zemře a začne mít chuť na lidské maso. Dokáže se rodinka udržet pohromadě a zachovat si tvář (tu obraznou), když se chodící nemrtvé mámě její skutečná tvář rozpadá? Z bizarního ústředního nápadu pramení všechno, co se k seriálu váže, tedy bizarní humor, vizuál i herecké výkony. Pravda, sem tam se objeví nějaká ta nechutnost (trocha toho blitíčka, pojídání vnitřností a další blitíčko, možná i na druhé straně obrazovky), většinu času se ale jedná o překvapivě kreativní a výborně vypointovanou komedii (diskuzi na téma "kam s ním" z 1x07 jen tak nezapomenu), která v sobě kombinuje atmosféru Zoufalek a Trávy se špetkou zombie gore. Navzdory tomu, že scénář je inteligentní, mohlo to dopadnout příšerně, mezi ústřední čtveřicí ovšem panuje skvělá chemie a dokonalý timing (Drew Barrymore je v roli mombie přímo fantastická), díky kterému ze seriálu v každém okamžiku sálá prapodivně roztomilá energie. Tu dokonale dotváří pasující praštěná hudba a plejáda guest starů a recurringů, kteří potěší každého seriálového fandu. První sérii jsem hodnotil spokojenou, byť opatrnou čtyřhvězdou, především z obav úbytku kvality. Druhá série ovšem kvalitu nejen drží, naopak ji zvyšuje, je vtipnější, napínavější, šílenější, a od samého začátku srší množstvím božích nápadů všeho druhu, a mně tak nezbývá, než to odrazit v aktuálním hodnocení.

Neskutečný hemzy v těch komentech tady, úroveň csfd klesla na minimum.

Obsahuje náznaky spoilerů. Prison Break jsem v době jeho vzniku sledoval jako všichni a první série mi tehdy přišla výjimečná, od té doby jsem ovšem viděl (bez přehánění cca dvě) stovky dalších (a často výrazně lepších) seriálů, a tak ve chvíli, kdy celá řada diváků srovnává kvalitu pětky s jedničkou, říkám si: "Byl Prison Break i na samém začátku hloupou trapárnou?" Upřímně doufám, že ne, pátá série jí ovšem je. Navázání na prakticky definitivní dořešení původního seriálu proběhne přinejlepším problematicky (divák si sice může leccos domyslet, přesto to jednoduše skřípe), celým sequelem se jako smrad táhne dlouhá série zázračně vyřešených "neřešitelných" cliffhangerů (např. na konci jednoho dílu parta prchá pouhé metry od po zuby ozbrojených teroristů, na začátku dalšího už jsou v bezpečné vzdálenosti s celou řadou možností na záchranu), navrátivší se postavy mnohdy nemají co na práci (Sucre, C-Note a jeho konvertování k islámu jakožto spojka s Jemenem a jediná jeho pointa), jedna trapná hláška střídá druhou (objednávka pizzy aka nejvíc cheesy scéna ever, pun intended), a konečně i v samém závěru se Prison Break bez jakéhokoliv nadhledu dopouští těch nejostudnějších seriálových klišé a obzvlášť možná největšího seriálového WTF momentu (v nejhorším smyslu slova) tohohle roku (kdo viděl, zřejmě tuší, o čem mluvím, pokud jste viděli, a netušíte, klidně mi napište, rád si o tom momentu popovídám, a strašlivě nerad bych to překvapení pokazil všem, kdo to ještě neviděli). Najdou se i světlejší chvilky, nostalgie vůči původnímu castu funguje, stejně jako tradičně atmosferický a kvalitní soundtrack, seriál zůstává i po dlouhé pauze věrný původním charakterům (Lincoln je stále tou stejnou hloupou horou svalů, jakou jsme si zamilovali na začátku) a konečně i vynikající herectví Roberta Kneppera, který v roli T-Baga s bravurou i ty papírově nejtrapnější a nejslabší chvíle prodá líp než zbytek osazenstva. Celkově to ale nestačí na víc než nějakých pětadvacet procent.

Humor a emoce celovečeráku narvané do čtyř minut animáku, který je nejenom vynikající, ale především důležitý.

Joan Crawford a Bette Davis bývaly bohyněmi stříbrného plátna, a dnes jsou jimi taktéž. Nikoli stále, ale znovu. Město snů totiž není vlídným místem pro ženy s povislými prsy a hlubokými vráskami ve tváři. Takové ženy můžou před kamerou vydělat těžké peníze jedině tehdy, pokud to pořádně vře za kamerou. A jestli to nevře samo od sebe, to by v tom byl čert, aby páni producenti něco nevymysleli. Bette and Joan je esencí Ryana Murphyho. Ať už se jedná o jeho okouzlení klasickým Hollywoodem, stárnoucími herečkami (Joan a Bette i fantastické Jessica a Susan) nebo o jeho cit pro lidské drama, utrpení a bolest, Feud přináší přesně to, co se dá od Murphyho očekávat. Po vzoru ACS je seriál přehledně uspořádaný a precizně vystavěný (pravděpodobně díky faktu, že se rovněž jedná o sled skutečných událostí), a i když to dělá se stylem sobě vlastním a občasnou typickou afektovaností plnou až skandálně komických chvil, jedná se o citlivě natočenou tragédii a především poctu dvěma velkým ženám, které si nepochybně zasloužily mnohem lepší zacházení, než jakého se jim dostalo za jejich života.

OBSAHUJE SPOILERY! Ryan Murphy má v Hollywoodu pověst geniálního hyperaktivního dítěte, a to z dobrých a pochopitelných důvodů. Jeho seriály mnohdy začnou pořádným výbuchem a stylem, a pak to někde, někdy a najednou začne působit, jako by se Ryan u psaní seriálu začal snad nudit (obvykle proto, že začal psát další seriál). Stalo se mu to u Glee, děje se mu to u American Horror Story, a jeho vymazlený projekt Scream Queens se navíc nesetkal s nejvřelejším přijetím, ba ani pochopením ze strany diváků. Jsem proto dvojnásob rád a upřímně mu přeju, že tohle obří sousto, které si ukousnul s procesem OJe, zpracoval tak skvělým způsobem, a takřka neoddiskutovatelně tím potvrdil tu část o géniovi. V první sérii ACS stvořil desetihodinový televizní román, který elegantně nahlíží na celý proces od začátku do konce, na všechny jeho účastníky (včetně poroty), dělá to informativně, překvapivě civilně, a přitom neuhýbá tak daleko od vtipně skandálního pulpu (např. scény v podobě slávychtivých teen Kardashianek), který je Murphyho rukopisu tolik vlastní. Dokonale vykresluje charaktery obou stran, zobrazuje společenský přesah celého případu, rasovou problematiku, mediální šílenství, a přitom nechává všechny otazníky nezodpovězené, nenutí divákovi, jestli je OJ vinen či ne, nechává každého vyvodit si vlastní závěry (býval bych nevěřil, že si kdokoli může myslet, že OJ to neudělal, ale pak jsem se podíval na imdb a zjistil, že nemalá část diváků se domnívá, že tenhle seriál víceméně utrvzuje OJovu nevinu). Herecky (co do výkonů) i obsazením (co do vizáže) se pak ACS předvádí, jako už dlouho nic. Murphyho favoritka Sarah Paulson snad nikdy nehrála líp, a jestli za Marciu Clark nedostane Emmy i Glób, pak jsou všechny televizní ceny větší fraška, než OJův proces. Nikdo ale nijak nezaostává, takový David Schwimmer ze mě svým výkonem dokázal vymámit sympatie, které jsem k žádnému Kardashianovi nikdy nechoval. Soudce Ito či otec Rona Goldmana jsou pak zřejmě jednovaječná dvojčata svých předobrazů (viz google). Jedinou diskutabilní castingovou volbou je Cuba Gooding Jr., který se reálnému OJovi nijak nepodobá, a na tuhle roli se zkrátka typově nehodí, byť to zahrál výborně. The People v. OJ Simpson je jednou z největších televizních událostí posledních let, je strhující, zábavná, mnohdy bolestivá (1x06 jsem pomalu ronil slzy vzteku a rozhořčení, zrovna tak při verdiktu), ale především důležitá, protože podněcuje k diskuzi o závažných otázkách, a to se málokterému seriálu podaří. Murphy a jeho vlastní Dream Team zkrátka umí, a já upřímně doufám, že se během následujících sérii nenechají rozptýlit nějakým barevným odleskem na zdi.

Obsahuje náznaky spoilerů. Ryan Murphy. Neuvěřitelný talent a titán mezi scénáristy poslední seriálové generace. Po řádně střeleném Popular, kontroverzním Nip/Tucku a muzikálovém úletu Glee si Ryan sednul se svým dlouholetým (pracovním) partnerem, Bradem Falchukem, a společně rozhodli napísati nějaký ten horůrek. A bylo na čase. Naplánovali si projekt ve stylu komorního divadla, odlišné příběhy v každé sérii s různými postavami, ovšem se stejným hereckým obsazením. Proto i můj komentář bude vypadat jinak, než to se seriály obvykle dělávám. 1. série (Murder House) - Mulchuk (ha!) úspěšně rozčeřili stojaté vody hororového žánru hned prvním dílem první série, a udělali to prostřednictvím (jak jinak) nefunkční rodiny. Murphy miluje komplikované postavy, rodinné krize a dramata, temná tajemství, a žánr hororu se pro jejich prozkoumání jeví překvapivě logicky. Nešťastný ústřední pár (výtečná Connie Britton a spolehlivý Dylan McDermott), jejich depresivní dcerka Violet (sympatická Taissa Farmiga), psychopatický Tate (neokoukaný Evan Peters), mrazivá a děsivá Constance (vpravdě (ne)uvěřitelná Jessica Lange), tajemný původní obyvatel domu Larry (Denis O'Hare!), perverzní/dobrosrdečná hospodyně Moira (úžasná Frances Conroy) a další hromada ujetých postav vytváří dohromady skutečně chutný mix černého humoru, tíživého napětí a sem tam i chvíle nefalšovaného strachu. 5* 2. série (Asylum) - Od ústředního tématu nevěry a duchů/duší první řady radikálním obratem k (ne)příčetnosti uvnitř katolického blázince ve druhé, Mulchuk hází do kotle jeden nápad za druhým, ať už nacismus, mutanty, mimozemšťany, boha a ďábla či Smrt samou. Někdy to nevyjde na sto procent a občas to působí zbytečně přeplácaně, ale z největší části to pořád baví a překvapuje, a pokud zrovna ne, stejně aspoň herecky oslňuje božská Lange a dokonalá Conroy. Staří známí herci v nových rolích těší, mezi novými postavami je hned několik velkých tahounů (Jude, Kit, Lana "Banana"..) a roztomilých sidekicků (mikrocefalická Pepper!), a Name Game mi jede v přehrávači od rána do večera. 4,5* 3. série (Coven) - Po naprosté duševní temnotě druhé sezóny hladce do přemrštěné komediálně-hororové parafráze na X-Meny, kde místo mutantů řeší ústřední téma menšin a většin čarodějnický slet. Trojka je jako celek po eklektické dvojce taky o poznání soustředěnější ve svém ději, který doplňuje akorát několika reálnými figurami s poupravenou historií (Delphine LaLaurie, Marie Laveau, Sekerník z New Orleans). Zároveň představuje zatím nejlepší cast (připojují se herecké legendy Kathy Bates či Angela Bassett, a zároveň se vrací oblíbenci jedničky, O'Hare, Farmiga či Brewer) ve zdaleka nejtrhlejších rolích seriálu, nechybí nemluvný úchylný sluha, rasistická masová vražedkyně, novodobé Frankensteinovo monstrum, či má zřejmě nejoblíbenější postava celého AHS, neuvěřitelně výstřední a vždycky stylová čarodějka s vlasy barvy ohně a slabostí pro extravagantní módní výstřelky Myrtle Snow (navzdory tomu, že Jessica Lange svým oslnivým výkonem v roli stávající Supreme Fiony dokazuje, že dovede být i ve čtyřiašedesáti pořád svůdná i nechutná, zranitelná i totální badass, právě Frances Conroy v roli Myrtle si kradla každou scénu pro sebe). Coven se zkrátka nebere vážně, proto působí tak osvěžujícím a zábavným dojmem, a proto je dost možná mou nejoblíbenější sérií. 5* 4. série (Freak Show) Přestřelený, výstřední a odlehčený Coven se u většiny diváků nesetkal s tak vřelým přijetím, jako u mě. Tvůrčí tým Ryana Murphyho se proto rozhodl vyhovět jejich přání, a vytasil s o poznání temnějším rázem příběhu i tématu. Freak Show, přehlídka lidských zrůd, tělesně i duševně, se může pyšnit celou řadou věcí. Dokonalým castem (k ústřední partě v čele s J.L. se přidává Michael Chiklis a další), zajímavou partou charakterů (siamská dvojčata v úžasném podání Sarah Paulson, zmrzačený vraždící klaun Twisty, nechutně bohatý psychopatický spratek v podání nováčka, vynikajícího Finna Wittrocka), tísnivým soundtrackem a atmosférou chvílemi tak hustou, že by se už snad ani krájet nedala. Navrch vůbec poprvé propojuje svůj děj s jinou řadou (Asylum), a to hned v dost možná nejlepším díle celého seriálu (Orphans, Pepper!!!). Přesto se u mě bohužel jedná o jednoznačně nejslabší dosavadní AHS sérii. Příběhové linky se objevují a mizí jak se autorům zachce, mnohé postavy (včetně těch hraných hlavním castem) nemají žádnou pointu, žádné opodstatnění, talentem některých je vyloženě mrháno (Frances Conroy, Angela Bassett), selhává i zřejmě zamýšlený komentář o tom, co je to vlastně zrůda (diskutabilně na povrchu nádherný Dandy měl být očividně tou skutečnou zrůdou, zatímco parta tělesně zmrzačených by měla být diváku sympatická, ale to se daří jenom stěží, když většina z nich jsou taktéž vrahové a sympatie si tak získají možná dva tři z nich), ale dva vůbec největší průšvihy spočívají v následujícím. 1) příliš prostoru pro Jessicu Lange (dle spousty fanoušků, kteří se jí přejedli, ne mě) a Evana Peterse (dle mě, který jsem se ho přejedl, ne spousty fanoušků) na úkor ostatních a konečně 2) Freak Show zoufale chybí nějaká konzistentní ústřední linka, která by držela seriál pohromadě. Jednotlivé díly sice většinou fungují, chvílemi jsem zapomínal dýchat, chvílemi měl na krajíčku, ale jako celek to prostě viditelně něco postrádá, a proto je Freak Show promarněnou příležitostí. 4* 5. série (Hotel) Hotel je sérií plnou změn a zároveň návratů. Stálice Lange a Conroy se ve Freak Show s milovaným (i zatracovaným) seriálem rozloučily, a Ryan Murphy pod svá křídla uvítal novou zářivou hvězdu v podobě Lady Gaga, která vyfasovala tu největší roli (se kterou se navzdory očekáváním popasovala na jedničku), a tak nejspíš není náhodou, že celý Hotel funguje jako paralela na její osobu. Pod nablyštěnou art deco fasádou se ukrývá překvapivá hloubka, nečekaná temnota a nepopiratelný talent. Po roztěkaném Freak Show Hotelu navíc nechybí větší semknutost, a to jak jednotlivých linií, tak i s ostatními sériemi. Už tradičně nechybí plejáda fantastických postav (vedle tajemné upírky Gagy mě bezmezně fascinovala především Liz Taylor, zlatý glób Denisovi, ASAP) i všeljakých libůstek a božských nápadů (krvavé orgie, addiction demon). Zároveň ale některým postavám chybí směr, některé pointy vyšumí doztracena, v hororu zaostává za Asylum a v zábavnosti za Covenem, a s otravně přehrávajícím Evanem Petersem mi tentokrát došla trpělivost definitivně, proto jenom pěkné 4* 6. série (Roanoke) V dnešní době je těžké někoho vyděsit. Sám si nepamatuju, kdy jsem se naposledy u něčeho doopravdy bál. Pamatuju si ovšem, když mi někdo doporučil, abych se podíval na Paranormal Activity, že prý je to naprostý převrat v žánru hororu. U mě to jaksi nevyšlo (viz můj komentář a hodnocení), při sledování Roanoke jsem si ovšem PA musel vybavit, nedokážu se totiž ubránit dojmu, že takhle nějak to mohlo vypadat, kdyby ho natáčel někdo schopný. Ryan Murphy vzal formulku found footage a v zatím nejkratší sérii svého hororového dítka ji převrátil naruby. Cast potěší návraty některých původních oblíbenců (Franny a Taissa ftw) i úžasně zábavnými hereckými kreacemi (už je mi až trapně neustále vychvalovat Sarah Paulson, ale ta ženská fakt nikdy nezklame) a feeling sezóny po dekadentním Hotelu snad nemůže být odlišnější. Roanoke je špinavá, drsná, a s přehledem nejsyrovější série, která sice sem tam hapruje v logice chování postav (což o to, k žánru hororu to nejspíš patří) ale která mě svojí atmosférou plíživého teroru a nemilosrdnou přehlídkou brutálních výjevů bavila a překvapovala od začátku do úplného konce. Jedinou výraznější slabinou je absence legendární opening sekvence, a Roanoke se tak u mě nakonec řadí na druhé místo (po všemi zatracovaném Covenu). 5* PS Ani moje debilita se imho nemůže rovnat debilitě vylízance, kterej si schválně čte spoileroidní rozhovory, a pak si stěžuje na debilitu tvůrců, že v nich byly spoilery, ale zase co od něj čekat, když tady předtím zprznil AHS profil a nedobrovolně ho vyřadil z topky oblíbených seriálů.

Policejních seriálů jsou mraky, a já žádný z nich nesleduju (s výjimkou Brooklyn Nine-Nine), protože mě zkrátka nebaví. Seriál, který si z nich dělá legraci ve stylu Bláznivých střel, ten ovšem můžu. Angie je záležitost strašlivě hloupá, zároveň ale příšerně vtipná a příležitostně překvapivě chytrá, navrch s neuvěřitelně rozkošnou Rashidou Jones (Ann Perkins love). PS: po náhodném rewatchi epizody snižuji na tři, napodruhé to bohužel vůbec nefunguje.

Chip Baskets je snílek, který chce svoje sny žít naplno. Sny o tom být klaunem. A když naplno, tak na prestižní škole klaunů v Paříži. I kdyby měl potom po zbytek života vystupovat na nejzaplivanějším rodeu. Nesnáším klauny. Vždycky to tak bylo, nejspíš to tak vždycky to tak bude, a Baskets na tom nic nezmění. Ten potenciál by tady byl, dramedy z dílny FX totiž není vyloženě odpadovou záležitostí. Chvílemi umně balancuje na hraně tragédie a komedie, a optimistická maminka Christine (v podání zřejmě zaslouženě cenami ověnčeného Louieho Andersona) i velice monotónní a suchá kamarádka Martha dobře pobaví (občas dokonce rozesmějou!), a člověk ani nemá problém s nimi sympatizovat, žel bohu jsou obě dvě pouhými přihrávačkami v one man show Zacha Galifianakise, který hraje nejenom Chipa, ale i jeho dvojče Dalea (Chip & Dale, got it? haha). A ten, nutno podotknout, tragicky selhává v obou úlohách. V té, ve které má být za nesnesitelné hovado, působí jako přehrávající plochá karikatura, a v té, ve které velice očividně má být za sympatického losera, je zase jenom za to nesnesitelné hovado. Je až paradoxní, že vysněný Galifianakisův projekt by o poznání lépe fungoval bez něj.