elle

Tak u tohoto filmu váhám. Připadá mi to jako výborný film, ale nemám ho ráda. Vím, že si ho budu pamatovat, ale pochybuju, že si ho budu chtít znova pustit. Možná kvůli Kate Winslet nebo kvůli pozoruhodné herecké kreaci zvrhlíka Ronnieho. Mám pocit, že pokud by Sarah nehrála vždy autentická a člověčinou pulsující Kate Winslet, tak bych potížím Sarah nevěnovala ani deset minut - tedy dívala bych se, ale takhle jsem se ji snažila pochopit a chvílemi jsem měla pocit, že vyjadřuje něco, co dobře znám. Hůře mi z toho vycházi Brad - nebyl ani excelentně obsazen ani napsán. Za to jak ublížil své manželce (velmi působivá Katty Jennifer Connelly - zvlášť když pochopila...) bych mu vrazila pár facek. Pro mě to byl možná citlivý (ale hlavně k sobě)a hezký chlapík, ale životní srábek, parazit (a trochu kazí taťkům na mateřské pověst). Říkala jsem si, že bych mě možná více zajímal příběh z pohledu jeho manželky Katty (možná by z toho Brad vyšel hůř než Sářin internetový mužíček). Sarah má více důvodů být nespokojená v manželství, protože její manžel působí jako nefalšovaný blb, nicméně její soběstředný odstup od svého dítěte mě udivoval a byla jsem ráda, že malá Lucy citové zrání své matky přežila. Postavu Brada i Sarah spojoval pouze jakýs nejasný pocit nenaplnění (ach ta paní Bovary), možná zahozených ambicí a nepotkaného štěstí (K tomu trochu chemie), ale jako většina lidí si své štěstí neuvědomují (nebo to, že štěstí jim nikdo nedá jako zmrku na plovárně) a hledají ho někde vně. Příběh byl velmi dobře a stylově odvyprávěn, ale jak čas ubíhal, měla jsem dvě ústření postavy stále méně a méně ráda (samo za sebe mluví, že ač pro pedofily nemám potěšení, lidsky nejsilněji nakonec díky her. představiteli, ale i v kontrastu s ostatními působí on) a těšila jsem se právě na ty boční linie příběhu a byla zvědavá, jak se budou protínat. Zvrhlík Ronnie naopak příběhem rostl a rostl. Jeho romantická schůzka (a zvláště její "vyvrchlení" ) charakterizoval pro mně můj pocit z většiny postav. Žena na schůzce Ronniemu vylévá srdce a řekne mu, že on vypadá jako hodný člověk (jako z romantického filmu) a pak se podívá, co to Ronnie dělá.....prostě každý hledá hlavně to svoje potěšeníčko a je jedno, komu se tím ublíží.To tento film pro mě říká velmi srozumitelně a neúprosně. Na začátku se mi zdáli Brad a Sarah jako dva mladí, sympatičtí lidé, kteří se na sebe hezky smějí, z recese se políbí, aby vyvedli z míry znuděné udrbané paničky na lavičkách, pak si uvědomí přítažlivost mezi sebou (dost klasická situace,), pak jsem se na ně mohla podívat trochu blíž a udělalo se mi špatně, tak jako v Ronnieho autě. Prostě ne že by mě samo o sobě pohoršoval jejich poměr (filmy o nevěře bývají velmi zajímavé a já mám psychologické studie ráda), ale jejich citový chlad k lidem kolem, Bradův k manželce, Sařin k Lucy mě rozčiloval a když místo záchvěvů svědomí přišel absurdní nápad s útěkem (vzhledem k povrchnosti jejich vztahu, jak ukázal konec), tak jsem s nimi skoncovala. Jsme všichni takoví egocentričtí sobci? Brrrr...Nejsilnější momenty fimu pro mě byly Ronnieho příchod domů po matčině smrti, Ronniho schůzka a závěrečné vyvrcholení v nočním parku. Prostě je to skvělý film, jinak by mě nevytočil, ale vzhledem k tomu, že se mnou hejbnul nemůžu momentálně dát Bradovi a Sarah víc než 3, Todd Field ale fakt umí točit.

Mám velmi ráda biografické snímky tohoto druhu. Nezatěžují se popisováním dlouhé životní poutě. (Ne, že by to nešlo, ale často si na tom tvůrci spálí prsty, protože stejně vybírají okamžiky, které jsou pro ně důležité a pomíjejí jiné, které se jim už tolik nehodí do krámu.) Zde Zeffirelli volí jen krátký životní úsek mladého umělce, který ani zdaleka nemusí být reálný. Daří se mu zde ale na relativně malém prostoru vykreslit Toscaniniho zapálenou, výbušnou povahu, která reaguje na okolí a ostatní a zejména na hudbu. Zároveň příběh řeší obecněji platné volby umělců vůbec. Je umění poslaní nebo jen posedlost? Jde proti lidské bídě bojovat uměním? Různé názory na věc jsou reprezentovány živoucími postavami - ráznou ošetřovatelkou se selským rozumem Pat Heywoodové, protřelým, veselým impresáriem Johna Rhys-Daviese, hýčkanou, před skutečností zavírající oči ex-divou Elizabeth Taylorové či obětující se a hledající Sophii Wardovou. Myslím, že aby se tento film líbil, nemusíte mít rádi operu, ale kdo má rád dobrou muziku, např. violoncellové kusy nebo operu, tak ho ten film minimálně potěší (nebo aspoň zaujme??).

Tato filmová verze Févalova příběhu o Lagarérovi se mi velmi líbila. Jednak se opírala o vyrovnaně kvalitní obsazení. Dále se neutápěla v přehnané dramatičkosti, komice ani romantičnosti. Všeho tam bylo tak akorát. U francouzské verze z roku 97 s vynikajícím Auteuilem mi vadilo, že tam se zdráhali příběh brát až příliš vážně (nebo spíše se báli, že z toho budou obviněni), a přehnaná komičnost jak záporných postav tak vévody de Nevers (brilantní ač sporně režírovaný Perez), který kromě mistrovství v šermu vyniká i předčasnou demencí (vedle negramotnosti), v mých očích podtrhávala celkové stavbě příběhu nohy. Zde je vévodovi de Nevers dán příslušný prostor a je lépe zdůvodněna Lagardérova oddanost a dramatická msta. Wolkowitch v hlavní roli hravě zvládá vše, co k této roli potřebuje, jak mladický obdiv k vévodovi, tak též otcovské pouto k Auroře, šerm, ale i roli znetvořeného hrbáče, kterému se daří dokonce i získat srce Aurořiny matky. Samotný prohřešek vůči knize, kdy je pominut autorem požadovaný téměř incestní vztah k Auroře (či její k němu?), mi přišel velmi vhod, protože jednak mi to nikdy neladilo (tím pádem jsem brala s rezervou i Maraisovu verzi) a pak to také velmi přirozeně dalo prostor Aurořině matce, která v předchozích adaptacích působila zcela odtrženě od života. Zde se tato postava vyloupla ve velmi zajímavé podobě. Příběhu nechybí ani odlehčená komické poloha, ale je vhodněji vložena do dialogů mezi postavami - příběh odlehčují, ale neznevažují. I zde je postava Aurory akčnější (ač ne tak přehnaně jako v roce 97) než by bylo přirozené - ale toto se dnes žádá od dívek, která mají být "sympatické" a "blízké dnešnímu publiku" v historických filmech. Takže povinný šerm v sukni se zde také koná. Na druhou stranu se tato Aurora, která během příběhu funguje jako nezvladatelná, neřízená střela na konci tvůrcům vytrácí a jen pozoruje. Trochu mi tam chyběla nějaká její závěrečná tečka. Ale to je jen drobnost. Výprava (na televizní adaptaci) je opravdu nákladná a kvůli ní lecos odpustím i případným zádrhelům v logice děje, které ale nejsou až tak podstatné a výrazné. Já říkám "bravo!!!"

Film nabízí idealizovanou podobu vztahu a postav Lady Hamiltonové a Lorda Nelsona. Nijak zvlášť mi toto romantickým oparem zamlžené okno do historie nevadí. Ba naopak. Vypravěčkou je zestárlá a životem otlučená Emma (bývalá lady Hamiltonová). Protože vzpomíná na mládí (kdy byla krásná) a svou životní lásku (kdy byla obdivaná a milovaná) je idealizace na místě a jak žádostivě říká Emmě její posluchačka: "vyprávějte, vyprávějte, ať si to třeba není pravda..!!!" Emmino vyprávění je to totiž i pro mě svěží a poutavá, ač jeho rámec a nutný závěr je známý. Celý efekt a kouzlo filmu stojí a padá s obsazením. Vivian Leigh vystřídá celou svou pestrou škálu citů, pocitů, nálad a jejich změn a nebojí se odvážně vstoupit i do melodramatického závěru a spolu s Olivierem příběh zručně chrání před tím, aby sklouzl ke kýči či nepatřičnému patosu. Protože příběh patos spolu s tou pravou dávkou vlastenectví a odvahy dávkuje a diktuje, kde to je jen možné. Olivier je Nelsonem, který pokud by disponoval propracovanějším scénářem, by opravdu obstál jako jeho biografický portrét. Snad ještě trochu zapracovat na vzhledu - on byl tehdy Olivier dost fešák a elegantně naznačený šrám a pahýl byl trochu příliš elegantně pojatý. Scénu smrti (jako vystřiženou ze známého malířského výjevu) vybalancoval skvěle - ač by v podání méně nadaného herce mohla působit trochu čítankově a pateticky. Nicméně je to především milostná romance - a tento záměr se tvůrcům zdařil.

Film, který patří mezi ty, které čím víckrát vidím, tím více se mi líbí. Film disponuje opravdu úžasnými herci v hlavních rolích, ale velmi šťastně jsou obydlené i menší postavy. Papež Julius II nebyl pravděpodobně příliš dobrý duchovní vůdce a jeho odkaz patří spíš k těm stránkám historie papežství, které značně oslabují duchovní autoritu tohoto úřadu, ale jako válečník, dobyvatel a milovník umění byl velmi zručný a prospěšný. Pro Michellangela byl dokonalým partnerem. Provokujícím, zneklidňujícím tyranem. Rex Harrison ale propůjčuje svému Juliovi II (kromě zalepenosti, dětinskosti, umanutosti, ješitnosti) chmurně laskavý humor, životní nadhled a nostalgii (zvlášť v nádherné závěrečné pasáži filmu). Michelangelo je jaký Michelangelo umělecky byl - téměř nadlidsky nadaný a navíc zde disponuje tak značnou dávkou charismatu (charisma propůjčené Hestonem se téměř dá vážit a prodávat na kila), nicméně jeho sebestřednost a téměř naprostá nepoužitelnost kdekoliv jinde v životě, ho činí sama sobě nebezpečným. Lekce, kterou si oba titáni udělují je však překvapivě přívětivá a příznivá a připomíná tu chvíli, kdy lidé objevili, že úderem dvou kamenů lze ...někdy....vykřesat oheň. Obě pyšné osobnosti vycházejí ze svého souboje se svou vlastní lekcí pokory a víry, která je možná ještě větším zázrakem než strop Sixtinské kaple (a že se mi nějak líbí!!!!) Příběh je ozdoben velmi velmi dobrým scénářem, který si vystačí s nemnoha postavami, s nemnoha lokacemi, s nemnoha složitostmi v ději. Vše, co a kdo se ve filmu objeví má svou funkci a objasňuje motivaci hlavních dvou postav.

Paul Newman jako dravý, na svět naštvaný chlápek Ben Quick, kterého ze všech míst chtějí co nejdřív vypakovat. Pak jako když překročí bludný kořen (ale s opačným účinkem) a v novém městě mu místní mocipán navzory pověsti žháře a nálepce potížista nabízí dobré místo, dceru a budoucnost. Tak proč ne? Stačí jen obloudit jedno děvče, aby jemu kývla a netrpělivému tatínkovi tak zajistila pokračování rodu. Tato role vyžaduje a říká si o ležérní, vyzývavou pózu samce, jejímž prototypem pro mne byl a je Marlon Brando. Zdá se, že Brando by byl v této poloze přesvědčivější, ale Newman na druhé straně pro mě vítězí, když jeho postavě mají selhávat obrané mechanismy o má ukázat své zranitelnější já. Tím si mě získal. Skvěle odvedená práce i ve chvílích, kdy má vzbuzovat atmosféru sexuálního napětí mezi ním a Clarou nebo kdy má ukazovat svou průbojnou schopnost existovat (na rozdíl od Clařina bratra). Zároveň dokáže probleskovat chlapecké kouzlo spojené s jeho pověstným modrookým úsměvem. Takže ve výsledku drsná škola s kapkou poezie. Joanne Woodward je jako Clara více než přijatelná. Na plátně s Newmanem funguje dobře. Je cítit, že mezi nimi je nebo alespoň může být pouto, což zdaleka není málo. U některých jiných z formálního hlediska krásných filmových dvojic to často naopak vypadá, že by si vedle sebe dobrovolně nesedli ani v metru, natož aby se spontálně políbili. Woodwardová Claře dala osobnost, které věřím inteligenci a osobitý půvab a sílu člověka, který si dokáže vynutit respekt jak Bena tak svého tyranského otce. Velmi se jí zdařila scéna (vlastně monolog) s Benem na pikniku - to byl ten moment, kdy se do ní buď musel zamilovat nebo to radši zabalit. Klíčová scéna mezi ní a otcem mi přišla také velmi silná, ale byla vlastně jediná, kdy Orson Welles dostal trochu více prostoru a možnost obhájit a vysvětlit svou postavu otce. To bylo to jediné, co bych zásadněji této adaptaci vytkla. Všichni by si zasloužili více prostoru, ale postava hlavního hybatele děje, který vlastně roztáčí kola celého příběhu a dotýká se a ovlivňuje chování všech postav, by měla být lépe dramaticky vystavěná a duely mezi ním a dětmi probarvenější. Závěr je trochu uspěchaný a obrat k lepšímu na všech frontách překotný a překvapivý. Konec zajímavě rozehraného a obsazeného příběhu by si zasloužil promyšlenější a jistější tah na branku. Závěrem ještě přidávám pochvalu za vcelku efektivní, vtipné a nedusivé dialogy. Hlášky typu "jak říkáte pane Quicku, mám NE vepsáno ve tváři" nebo "zaboucháváte dveře na které ale ještě nikdo ani nezaklepal" udávaly svižné tempo a odlehčovaly v pravých chvílích atmosféru.

Z určitého pohledu na věc je ukvapené a možná i špatné hodnotit dílo po pouhém prvním dílu. Nicméně... věci, které mi na tomto televizním zpracování nejvíce vadí, se těžko mohou zlepšit dalšími díly. Tvůrci si vybrali řadu známějších jmen či alespoň povědomých tváří. Povětšinou to nepomohlo - ba naopak. Zdá se mi, že režisér Dayan mne chce vyléčit ze stále příznivého názoru na herectví Gérarda Depardieu. Ač si Depardieu právě obezřetně nevybírá, v čem hraje, stále jeho kouzlu, charismatu či herecké zručnosti dokážu podlehnout, když mu role sedne. Někdy se zdá, že je mu to úplně fuk v čem hraje nebo co na něj pověsí za kostým (v tom nejlepším i nejhorším smyslu) Po Hraběti Monte Cristo, Bídnících opět on a opět režisérem tak trochu obsazený proti svému typu (Jako Monte Crista jsem to ještě polkla) Role templářského velmistra, tajemného, mýty opředeného rivala krále - nakonec mučedníka,oběť - v jeho podání působí spíš jako školní cvičení v herecké škole, kde když máš zahrát židli, hraješ židli. Jeho kvetoucí, život očividně milující zjev jde proti tomu, jak by měla osudová postava příběhu působit a on nemá dost prostoru, aby mě přesvědčil, že on je pro roli dobrou volbou - Navíc Donutilův dabing tomu přispívá.Předpokládám, že jeho účinkování prvním dílem končí a že se nebude jeho postava zjevovat ze záhrobí. Další zajímavou skutečností je, že opět můžeme díky tatínkovi sledovat, jak se mu herecky povedly jeho děti. Nic proti nim, ale na druhou stranu zase proč? u Monte Christa mělo svou logiku, že Depardieu mladší hrál tatínka v jeho mladší podobě, ale tady? Další kapitolou jsou dialogy. Naprosto prvoplánově nastřelované věty, které chvíli působí jako z čítanky. Jacques de Molay krátce nahodí že "spravuje královskou pokladnu" - bez vysvětlení okolností, jak k tomu došlo- spíš ze způsobu reakce krále vysvítá, že se jednalo o to, že Filip Sličný si od tohoto neoficiálního královského bankéře půjčoval (v té době mu údajně dlužil téměř půl milionu) - král ho prosí/velí/žádá o peníze - pak už templářský velmistr udílí králi lekce soucitu formou vět - lid strádá, další daně neunese, vykoleduje si spiknutí proti své osobě - jako spiknutí to skuteně vypadá, protože král se chová spíš jako spiklenec než jako vladař, který volí chytré, pragmatické řešení pro seve i své království)- Před shlédnutím tohoto díla jsem se domnívala, že historii Francie 14. století celkem ovládám, ale zmatené vyprávění mě zcela ohomilo. Nejotřesnější je vizuální stránka - výprava, kostými, exteriéry i interiéry. Celé to laciné fantasy pojetí přímo bije do očí. Ahistorické kostými i kulisy jsou více než odstrašující.Očividně umělohmotné oblečení, které postavy většinou nosí, ještě vyniká v absurdních střihách šatů. Xena se mohla omlouvat svou neexistencí, ale jak může Francie tvrdit, že zcela opomíjí historickou skutečnost? Lepší volbou by bylo zvolit třeba úmyslně divadelní prostředí a nehrát si na atmosféru, která mi připomíná pořad Věřte, nevěřte. Jednu hvězdu ponechávám s tím, že se domnívám, že některé věci zkazil nekvalitní, nesmyslný překlad a nepříliš dobrý dabing.

Nákladně zabalené nic. Tento muzikál je tak hudebně "profláknutý" a romantický, že by si zasloužil mnohem víc opravdovosti, méně kalkulu a méně pompy. Pochválila bych pouze Minnie Driverovou za rozkošnou Carlottu, kde se suverénem svého talentu předvedla nejen parodii na klišé operních stár, ale snad všech semetrik světa. Jeden z nejočekávanějších muzikálů skončil hodně velkým zklamáním, což je škoda, protože muzikály se adaptují jen občas a toto je hodně promarněná šance. Hodnoceno po třech shlédnutích - či pokusech o dokoukání....kdy mi bylo smutnu, nebo jsem cítila otravu, ale nejvíc snad nudu....