Elyssea

Trochu děsivá vztahová záležitost, ve které to nejzajímavěji vypadající manželství skončí během prvních minut smrtí. Nejstarší dcera Marcela má přítele a tři syny, kteří ji berou jako osobní služku a mají z ní legraci. Přítel ji má na háku, mají sex podle kalendáře, synové jsou více či méně na facku. Prostřední Báře tikají biologické hodiny, takže se přilepí na holčičku ze sousedního baráku a není jí blbé k ní přijít jako neznámá dospělá na návštěvu. Být ona chlap, tak bijeme na poplach kvůli úchylovi, ale tady to má být asi milé a romantické? Pochopitelné? Je to upřímně dost děsivé s tím, jak se vnutí do cizí rodiny, má názor na výchovu cizího dítěte a diví se, že je problém jít přes zákaz rodiče a pořídit psa. WTF. Nehledě na tom, že Khek Kubařová s Hoffmanem jsou opravdu podivný pár. A nejmladší Kačka je naštěstí jenom naivní trubka, která spí s ženatým šéfem a maluje si, že to někam povede. No naštěstí jí maminka dohodí mladýho Polívku, který za Kačenkou až z Dánska přiběhne. Škoda, že se na Jenovéfu s Vladimírem nedostalo víc, jediní byli totiž opravdu přirození a ladilo jim to. Očividně měly holky maminku poslouchat víc, jinak by ty starší nedopadly tak, jak dopadly. Jinak to ale dobře vypadá a má to super obsazení a minimum debilních vtipů (ačkoliv děti bych možná sestříhala). Nic víc, nic míň. P.S. Nad tím, že všechny hrdinky s výjimkou vdovy musí skončit vdané a těhotné nebo minimálně zadané se už ani nepozastavuju. České komedie ještě nepřišly na jiný způsob, jak naložit s ženou věkové kategorie 20-45.

Moderní variace na Jane Austen, která ovšem s autorkou mnoho společného nemá (takže přizpůsobte svá očekávání). Charlotte Heywood (Rose Williams) jede na návštěvu do městečka Sanditon, které se snaží získat pověst jako mořské letovisko, a potkává jeho obyvatele. Autora projektu Toma s manželkou, lady Denham, o jejíž dědictví se tahá trojice příbuzných, a především Sidneyho Parkera (Theo James), který se k ní chová jako naprostý hulvát. Ale má osm dílů na to, aby se polepšil, protože jak víme, pod hrubou slupkou se může skrývat dobré jádro. Davies rozehrává klasickou austenovskou hru s několika aktualizacemi - otevřeně se mluví o otroctví a jedna z postav je dokonce černošská dědička, máme tu pár toxických vztahů (zejména skoro incest v rámci trojice tahající se o dědictví), ješitné muže, a pár emancipovaných žen, které se nehrnou do manželství. Bohužel, Davies zachází s Charlotte, jak se mu to hodí a může děkovat Rose Williams, že je tak sympatická. Protože zejména v 6. díle se Charlotte chová, jako kdyby všechny její mozkové buňky spáchaly sebevraždu. Nejenže je sama sobě nebezpečná, příteží pro Sidneyho, ale ještě na potkání vykládá velmi kompromitující zážitky. Mno. Budiž jí to odpuštěno. Musím uznat, že jsem si užívala nejvíc dění kolem Esther Devenham, ale já mám ledové královny v oblibě a její ironické poznámky na lorda Babbingtona stály za to (a celé jejich dvoření stojí za to. Ještě musím pochválit Jamese Stringera (Leo Suter) jako skvělého alternativního nápadníka pro Charlotte, protože u mě teda zvítězil na celé čáře. A tím se dostávám k Sidney Parkerovi. Zcela upřímně pro mě vůbec nefunguje, ale to je nejspíš tím, že Theo James mi přijde příliš agresivní a celkově nesympatický (a ne, na břišáky mě fakt neutáhne). Jeho chráněnka Georgiana je navíc ta nejotravnější postava za hodně dlouhou dobu a to, že bych s ní měla dle scénáře sympatizovat mě neskutečně lezlo krkem. Než zakázanou první lásku budu radši sledovat pletichaření kolem dědictví staré lady, kde se využívá všech (ženských) zbraní. Tradicionalističtí diváci Jane Austen by se měli mít trochu na pozoru, aby nebyli nemile překvapeni. Ale vzhledem k tomu, že já nepotřebuju práci podle šablony, tak jsem byla spokojená. Ačkoliv co se břitkosti a ironie dialogů týče, Davies Jane Austen nesahá ani po kotníky.

A je to tu zase. Inteligentní doktorka historie Diana Bishop po týdnu stalkingu ze strany upíra Matthewa Clairmonta odhodí svou nedůvěru, zdravý rozum a kalhotky. Po letech popírání přijme za své i své čarodějnické schopnosti a hádejte co? Ona je to nejmocnější čarodějnice za několik posledních stovek let! A Matthew je její vyvolený, protože jí o něm její rodiče vyprávěli pohádky. Věkový rozdíl 1470 let přece není žádnou překážkou, protože když ho miluješ (blesková romance), není co řešit. Matthew pro změnu trpí typickým romantickým obroušením svých špičáků. Diana mu opět způsobuje reakce jak šanta kočkám a on si zrychleně projde Edwardovskou otázkou: "kousnout či nekousnout?" Do toho tu máme svět, kde se vyskytují čarodějnice, upíři a daemoni, s nesmyslnými pravidly a přikázáními, které se rozhodli neaktualizovat posledních pár set let. Což je k smíchu zvlášť u veškeré neupírské populace - podmínky užívání emailu se vám mění co půl roku, ale vy nemáte námitky proti předpisům ze 14. století? Protože Kongregace samozřejmě zakazuje mezidruhové vztahy. Ugh.... Upřímně řečeno jsem už hodně dlouho neviděla seriál, kde by se hlavní hrdinové chovali jak naprostí idioti, ale je to tak nablblé, až je to nechtěně docela zábavné. Druhou sérii si nenechám ujít. (P.S. Satu je jediná postava, kterou jsem si alespoň trochu oblíbila. Co tady dělá Goode a Lindsay Duncan je mi naprostou záhadou.)

Jedna z těch velkých romanťáren, která beze studu využívá krásných cornwallských lokací a chemie Aidana Turnera s Eleanor Tomlinson. Jenže co je to platné, když některé zápletky se neustále opakují. Rossova neuzavřená historie s Elizabeth (kterou si později téměř rozbije manželství), hlad, stávky, nevýdělečné doly, další krize manželství Rosse a Demelzy. Do toho sem tam nějaké Warlegganovy intriky (jeho linka mě v páté sérii bavila asi nejvíc). Rossův idealismus a principy někdy hraničí až se zabedněností a fakt, že mu to vždycky nějak vyjde svědčí nejvíc o jeho šíleném štěstí a ochotných přátelích. Dwight Enys je často velmi příjemným hlasem rozumu a s Caroline Penvenen tvoří extrémně roztomilý pár, který vede většinu důležitých konverzací přes psa Horace. Musím se přiznat, že Elizabeth s Francisem mi nikdy nepřirostli k srdci, ačkoliv Francis měl naběhnuto na jednu s postav s nějakým vývojem. U Demelzy jsem trochu přebíhala mezi velkou oblibou a otráveností - to ale dávám plně za vinu Eleanor Tomlinson, která občas neví, jak nepřehrávat. Vzhledem k tomu, že obsazení se rozrůstá s každou sezonou, musím ještě vypíchnout tetu Agathu, která kvalitně stírá celé mužské osazenstvo, a Verity, které jediné opravdu věřím šťastné manželství. Je trochu s podivem, že si tvůrci vůbec nepohlídali časovou kontinuitu, protože zatímco Geoffrey Charles (díky Francise a Elizabeth) rost a ke konci seriálu je mu prakticky 18 let, děti Demelzy a Rosse se zadrhly ve věku kolem deseti let a nehly se z něj. Poslední série pak byla nad rámec předlohy (respektive vyplňovala časový skok) a bylo to znát. Zejména s Enysem a Caroline si tvůrci nevěděli rady, a celá linie kolem otroctví, francouzského útoku a korupce v britské vládě byla přinejmenším podivná. Přesto jde ale o vysoce kvalitní počin v rámci period drama za poslední roky.

Originální počin, který se do jisté míry snaží hledět pod povrch super-schopností. A dělá tak sledováním jedné dysfunkční rodiny, kterou dal dohromady excentrik, génius a manipulátor. Na jeho pohřbu se sejdou jeho přeživší děti, aby se snažily zabránit katastrofě. A každý z nich má své problémy. Z Luthera je do jisté míry monstrum, které bylo vyhoštěno na měsíc, Klaus jede silně v drogách, aby potlačil komunikaci s duchy, Alisonina schopnost manipulace ji připravila o dceru, Diego žije na hranici zákona jako mstitel, a Vanya je obyčejná s komplexem méněcennosti a depresí. Figurky jsou rozestavěny. Problém je, že hra je to předvídatelná, zvlášť co se týče Vanyi a jejího vývoje ve stylu Dark Phoenix. Ke konci jsem z ní byla už tak otrávená, že mé symptatie se vytratily. Taky mě mrzí, že Klausův výlet do minulosti nedostal více prostoru, ale třeba ve druhé sérii. Jako studie toho, jak moc se dá posrat výchova, k nezaplacení. Jako trochu jiný superhrdinský seriál taky super. Celkově mi ale přijde, že potenciál nebyl docela naplněn. Druhá série nás vrací zpátky na začátek hry, figurky jsou opět rozházeny, ale hlavní cíl je stený - zabránit jadernému vyhlazení. V Texasu roku 1962 se z Allison stává bojovnice za práva černochů, z Luthera bijec, Diego se snaží zachránit Kennedyho, Vanya žije vcelku spokojeně na farmě, Klaus je má vlastní kult a Pětka - se to jako vždy snaží dát dohromady. Místo agentů Cha-cha a Harleyho jim jdou po krku tři švédští bratři (švédský cover na Adele mě pobavil). Takže fomule se opakuje, ale jde o relativně zábavnou jízdu, která je ovšem nesmírně frustrující ve svém vyvrcholení. Cliffhanger na třetí sérii mě zcela upřímně docela nakrknul, protože brání jakékoli katarzi z vyvrcholení celé série. Nepřesvědčila mě ani nová postava Lilla. Kromě většího prostoru pro Bena, mi druhá série přišla po emoční stránce slabší.

Docela sympatický počin, ve kterém byste nenašli rukopis Guye Ritchieho ani pod mikroskopem. Uniformita disneyovských adaptací začíná být trochu otravná, protože je to vždycky "víc" než animovaná verze. Barevnější, efektnější, dramatičtější. Což nutně neznamená lepší a projevuje se to hlavně v obsazení. Zatímco Džin i Jasmína jsou sympatičtí a zdařile zahraní, Aladdin je zoufale nevýrazný a upřímně moc mu to nezpívá. A Jafar... ach ouvej. Otravnějšího záporáka jsem dlouho neviděla. Ráda bych viděla, kdyby Disney svým režisérům trochu pustil otěže, mít Ritchieho a dostat jednoduchou omalovánku je prostě škoda.

Pseudoparodie, která se snaží stát na tom, že opakuje a zlehčuje formule romantických komedií, aby je nakonec jen přijala za své. Cynická hlavní hrdinka, která nevěří na lásku (i kvůli tomu, jak vypadá), se propadne do klišoidního New Yorku, kde si má vybrat mezi "okouzlujícím" milionářem a nejlepším přítelem. Má k ruce stereotypního gaye, voice-over a příhodné montáže. Jenže Natalinino zhrození nad cukrkandlovým světem trvá jen chvíli, pak se nechá unášet "snem každé ženy", aby si i v reálném světě uvědomila, že se musí otevřít světu a lásce. U.G.H. Je to nadmíru únavné, když vám cpou romanci do chřtánu i ve filmu, který si z nich má utahovat. Nicméně Rebel Wilson nemůžu upřít snahu to ustát s grácií, levnějšímu Hemsworthovi to, že se snaží být nad věcí, a psíku Baxterovi to, že na to hodil bobek. Mám to stejně.

Kdyby Goddard neměl občas problémy s tempem, bylo by to ještě lepší.

Nová adaptace Poirota, kde adaptace je klíčové slovo. Tam, kde Branagh sází na divadelnost a spektákl, Phelps se nebojí být jiná. Jak ostatně dokázala už v Ordeal By Innocence. Poirot je tak značně oproštěn od své typické manýry (kterou tak dokonale ztvárňoval David Suchet) a dostáváme bezmála origin, který více zkoumá katolickou vinu a Poirotovu minulost. A nemůžu říct, že bych s tím měla výraznější problém, jakkoli se Phelps nedrží knižního kánonu. Dle mého názoru je každá adaptace odrazem doby, ve které vzniká. Vždyť i pozdější Poirotovky ITV nabraly značně temnější rysy, proč to tedy vyčítat těm od BBC? Vraždy podle abecedy nejsou učesanou procházkou po malebných anglických městečkách a panských sídlech a naplno se v nich projevují třicátá léta. Bude divákům vadit otevřená narážka na rasismus a xenofobii? Některým určitě. Ale jak sám Poirot říká, "Such vapid nostalgia for the gentle past. Cruelty is not new." Za mě velmi slušná podívaná se solidním obsazením.

Slováci mají poslední roky mnohem vyváženější pohádkovou tvorbu než Češi. Jednoduchý příběh jedoucí po srozumitelné linii bez zbytečných postav a vytáček. A to příběh zvládne i trochu kurážnější princeznu (i když při jejích větších zkouškách ji ke škodě ignoruje) bez toho, aby tomu obětoval hlavního hrdinu (jako Sněžný drak). I kouzelné postavy ježibaby a skřítka jsou zábavné a nepřekračují hranici trapnosti, k čemuž lze Bebjakovi jen gratulovat.