m4xp4yn3

Nečekal jsem, že budu mít z filmového zpracování takhle specifické látky nakonec docela dobrý pocit. Wellesovi se podařilo přenést na plátno (do veřejného prostoru) kafkovskou atmosféru, tedy něco, co do té doby existovalo jen mezi knihou a myslí čtenáře. Z filmu čiší věrohodnost uměleckého záměru, není pochyb o tom, že Welles knihu dlouho studoval a na ztvárnění jednotlivých obrazů si dal záležet. Z toho důvodu nemohu přijmout kritiku volnější adaptace (proč ne, nezapomínejme že jde o nedokončený román!) ani námitky, že předlohu nepochopil ("správné" pochopení absktrakního díla je nesmysl).

Přesné vykreslení dvou dobrých, ale pod vlivem okolností naprosto ztracených lidí. Vzájemně si rozumí, chápou pohnutky toho druhého, přesto si vyčítají každou maličkost, protože jsou ztraceni i sami v sobě. Nevíme co je dobré a špatné, protože nedovedeme odhadnout následky našich rozhodnutí. Děsně nás to žere a svou zlost si vybíjíme na těch, co jsou po ruce a kterých se nebojíme, protože jsou stejně slabí, ne-li slabší než my. Hanba nám.

Co s tím, když ve všech hodnotitelných kategoriích filmu cítíte vyšší jakost (herci, message, vizuál, jemný humor, kompozice), ale jako celek vám nic neříká? Sladkému životu jsem musel neustále nadbíhat a kvalitu jednotlivých scén si vyargumentovávat ("ano, toto bylo dobré, protože.."), což by se u opravdu dobrého filmu nemělo dít. Na vině je samozřejmě megalomanská stopáž (víc jak dvě hodiny dvacet snesu jen u výjimečných děl). Fellini jistě chtěl docílit stotožnění se s Marcellem tím, že s ním strávíme i dlouhé momenty nicnedělání, ale přehnal míru a v závěrečném střihu nechal nadbytečné množství scén, u kterých se prostě jen nudím. A poslední dovětek - postsynchrony jsou tu opravdu mimořádně špatné (hlas se neshoduje s výrazem hercovy tváře a pohybem úst), minimálně od poloviny filmu to opravdu ruší.

Velmi cenný historický artefakt. Je zajímavé vidět jak se postupem doby změnilo vyznění dokumentu, který za socialismu zobrazoval PPOTU, zatímco dnes se na něj díváme jako na svědectví o době.

Ničím nepodložené, podbízivé a pouťovou grafikou prozdobené opakování několika doměnek pro ty, kteří hledají jednoduché odpovědi. Teleshopping naruby - nejdřív zaplatíte a pak se díváte na pitvořící se úspěšné lidi. Za celou tou plastovou maskou tuším totéž, co zde pěkně vystihl uživatel Shadwell.

Oceňuji dobrý koncept (vztah diváka a díla), ale 40 minut takto monotónního materiálu bez dalších podnětů je na mě příliš. Rabbits by mohli docela dobře fungovat jako pohyblivý obraz na výstavě, ne jako krátký film.

LCK bez problému naplnil svůj standard a dal mi přesně to co jsem očekával, ale nenabídl nic navíc. Předkládá nové pohledy na stará témata (jejichž repertoir už potřebuje nutně obměnit). Příště bych chtěl vidět koncepčně vystavěnou a vypointovanou hodinku, ne jen dokonale zvládnuté řemeslo.

Když se mě někdo zeptá na nejlepší americký černobílý film, řeknu Sunset Blvd. Stáří se na tomhle díle projevuje jen tím žádoucím způsobem - dodává filmu patinu doby. I po více jak šedesáti letech působí aktuálně, scénáristicky sevřeně, ideově jasně ukotveně. Výtvarně a stylisticky čistě. Vtipně. Všechny ty esenciální složky, které činí velký film velkým filmem, se zde sešly a Billy Wilder je dokázal obdivuhodným způsobem ukočírovat.

Typický Tarantýno. Poslelství nehledat, servíruje se jenom zábava, byť řidší a předvídatelnější než posledně. Škoda že film končí smrtí dr. Schultze, zbylá půlhodinka představuje udýchaný dojezd bez překvapivého momentu. Do té doby vše probíhá přesně podle receptu z Panchartů - naprosto geniálně napsané, dlouhé, napínavé a v mžiku se vyhrotivší rozhovory střídá decentní komično, někdy krev, jindy dekadentní vsuvka (rapový dobrovod k průvodu otroků sotva držících tempo s bílou špínou v kočárech).

"Já chci mezi lidi!" - tahle replika je klíčem k celému filmu. Nepřirozeně vznikající komunity tisíců lidí různých zájmů, hodnot a intelektu nutně generují vzájemné odcizení a neporozumnění.