Manesma

Stanislav Motl tento film, jako mnohé své další dokumenty, promítá především na přednáškách, na různých místech po celé republice. Měla jsem jedinečnou možnost zůčastnit se slavnostní premiéry filmu vloni v květnu v Novém Boru. V místech odkud pocházela jedna z aktérek filmů, antinacistka Emma Jebautzká. A kde se odehrávalo mnoho jiného v době napjatých časů před podzimem 1938 a poté, kdy pohraničí bylo nacisty obsazeno. Na tvářích místních obyvatel a také studentů škol, kterým byl film také později promítán, jsem viděla mnohdy překvapení, zděšení, dokonce i slzy. Na to všechno se úplně zapomnělo a Stanislav Motl to znovu oživil a vynesl na světlo. Ti kteří tehdy trpěli, bojovali, či zaplatili životem si to určitě zaslouží.

Film, který mému příteli na vozíku, připadá jako sen. A to od scény, kdy Jake "má nohy", v těle Avatara zase chodí, hlavně běhá, opojně se řítí bez ohledu na okolní svět ve výcvikovém kempu avatarů stále vpřed. A takových momentů je ve velkovýpravném akčním slaďáku, dnes už kultovním, nepřeberné množství. Nelze filmu upřít vizionářství. Něco nám říká, někde uvnitř, že takové světy jsou - anebo byly? A my jsme v nich žili? Uměli se napojit na centrální zdroj, propojit se se všemi bytostmi do živé sítě. Děláme to vlastně asi pořád, jen si to neuvědomujeme. Film udělá sondu do hlubin našeho podvědomí - kde cítíme dobro, instikty, co nás vedou k životu, záchraně i ty, co patří boji, válce, bez kompromisů. Herci - na obou stranách dobra i zla - výteční. Triky, animace, jazyk domorodců, vše dovedeno k filmové dokonalosti dnešních dnů. Sláva, že za dveřmi už máme č.2, jaké asi bude?

Film, ve kterém dle mého pocitu Jane Campion vyjádřila esenci ženství, v její přirozenosti i rozporech. Hlavní hrdinka, němá Ada, působí absolutně křehce. Je uzavřená, ale přitom vnímá okolní svět mnohem lehčeji a pravdivěji, než lidé kolem ní. Film její okolí ukazuje svázané konvencemi, uzavřné v malosti koloniálních zvyků. Oni naopak vidí Adu a její malou dceru, která za ni často promlouvá, někdy po svém, jako nepřirozenou, nevyrovnanou, ne-li psychicky narušenou. Adu to příblíží více k domorodcům Nového Zélandu, kam byla provdána, než k místním "civilizovaným" Angličanům, mezi něž patří i její novomanžel. Drama vrcholí odhalením její nevěry, lásky zrozené v hudbě, v hraní na její milovaný klavír, její snad nejdražší klenot života. Násilí na ní páchané manželem, je zobrazením násilí páchaným po věky mužem na ženě. Prožitek silný, nevyslovitelný - závěrem je její osvobození, propuštění. Návrat do života, do světa. Přes velkou touhu zemřít, odejít do hlubin oceánu s milovaným nástrojem, klavírem. Ada však našla v životě něco dražšiho.

Vracím se ráda k filmu, který asi většina diváků zařadí spíš do "červené knihovny". Ale snad mu přizná i trochu nárok si říkat, mohlo se to tak stát. Ještě si pamatuju, že škola češtiny a kurzy cizinců v Poděbradech byla pro nás za socialismu naprostá exotika. Takže originální prostředí vybráno ideálně. Nad angličtinou lektorek se zasmějí dneska snad všichni, ale za nás umět jen základní věty, byl už výkon. Herci nezaváhali - Kaiser, Kolářová, Holý, Matyáš, Fabiánová, ale i další. Režisér Karel Kachyňa je nenechal takříkajíc vypadnout z role, udržel přirozenost, humor, švih. Době typickou naivitu, přípustně sladkou, obzvlášť v happy endu.

Etuda pro jednoho herce, geniálně vymyšleno, natočeno, mistrovsky zahráno. Film, který dokazuje, že beze slov lze říci mnoho. Pocity frustrace a zároveň vůle žít pro trosečníka octnuvšího se ve zlomku času z bezpečí a luxusu civilizace zcela bezprizorně na člunu v širém oceánu. Prvotní neuvěřitelnost situace, šok z rychlého spádu událostí, snaha o hledání řešení v krizi. Voda se valí, jsem zraněn, jaké mám zásoby, kde vzít vodu - a chci vlastně žít a proč? Mohu se mýlit, ale myslím, že mnohdy tam hlavní aktér prošel možná dilematem svého vlastního osudu. Pokud ne on, pak mnohý divák dle mého rozhodně ano.

Filmové zpracování složitých osudů u nás i světu téměř neznámé ženy Emily Hobhouse mne rozhodně nezklamalo. Je na něm mírně znát lokální produkce, ale je zpracován s láskou, kterou Jižní Afrika této ženě, národní hrdince, věnuje. Také s úctou k tomu, co dokázala udělat pro trpící i oběti internačních táborů búrské války, prvních britských koncentračních táborů, jak jsou často světem nazývány. Film zachytil její mládí v Anglii i v Americe, její první cesty do Jižní Afriky a zpět do Anglie. Pro kterou však byla jen That Englishwoman nebo také That Bloody woman, zrádce stranící nepřátelským Búrům, kteří přece vraždí jejich krajany vojáky. Film zachytil její jednoznačné pochopení toho, že válkou nesmí trpět civilisté. Neúnavné vysvětlování a dokazování celému světu, že se to nesmí do budoucna dít. Že války vůbec do civilizovaného světa nepatří. Veronica Langová v hlavní roli má za mne rozhodně ohodnocení nejvyšší. Velká škoda, že film je velmi nesnadné pořidit, ke mě dvd došlo až po dlohém hledání z Austrálie.