První polovina je vynikající, v druhé jsem si chvílemi připadal jako sám Charly, protože některé dějové zvraty byly poměrně špatně vysvětlené (nevím, zda to byl záměr). Také kvalitě filmu ubíraly poněkud jednoduché a schématické postavy - když se Charly stane géniem, visí u něj na zdi Guernica, periodická soustava prvků a on sám šíří neotřelé, v tu dobu značně rozšířené názory, zkrátka vidíme schéma intelektuála; vědci jsou chladní a ambiciózní atp. Naopak vysoce cením mj. vynikající herecké výkony.
Ukrajinští tvůrci si zkrátka vzali větší sousto, než dokázali sníst. Pokusit se narvat čtyřdílné veledílo české literaturu do 79 minut je opravdu vražedný nápad. Dobře, oblíbené vícedílné filmové zpracování Švejka s Rudolfem Hrušínským také není v žádném případě vyčerpávajícím převedením knihy do filmu, kdo ji nečetl, nemůže říct, že by Švejka znal; ale kdyby filmaři prostě snímek pojali jako ochutnávku v podobě několika kvalitně zpracovaných scének, nezlobil bych se. Problém je, že si absolutně nelámali hlavu s posloupností děje (poručík Dub se objevuje už v Praze, i když ve skutečnosti začíná až tuším v Budapešti, budějická anabáze je přesunuta na Halič), prostorovou orientací (Švejk psa nelovil na nábřeží), charakterem postav (poručíka Duba snad neviděli ani z rychlíku), ale především naprosto ignorovali reálie (snad jediný český nápis nebyl správně, chudákovi Bretschneiderovi udělali ve jméně tři hrubky „Brettshnaider“; evidentně nikdo ze štábu v životě nebyl v římskokatolickém kostele atd. atd.). Kdo Švejka zná, je znechucen, kdo ho nezná, udělá si naprosto špatnou představu, že jsou Osudy taková česká crazy komedie typu Malérů pana účetního.
Jednička byla lepší. Nemá sice moc procent na ČSFD, ale mně se líbila. Ovšem i dvojka je solidní oddechovka, ve které se dají leckteré vtípky předvídat, ale která potěší, trefí se do děsně vážných, ale skoro stejně fiktivních bondovek, i do politiky. Premiér opravdu připomínal Davida Camerona. Místy použili tvůrci opravdu drsné vtípky. Asiat nazvaný šimpanzem, střílení v kostele (což bylo na hraně, ale nevadilo mi to v Mafii, tak nebudu pokrytec a nebudu to odsuzovat v Johnnym) a především zmlácení britské královny - to už možná bylo za hranou. Ale co - natočili se to Britové sami a z toho, že režisér neskončil na popravišti, ve vězení nebo ho nezavraždil nacionalistický fanatik můžeme soudit, jak je ta naše Evropa skvělá.
Requiem na svatbě? Vážně? Mozartovo Requiem na alžbětinské svatbě? VÁŽNĚ? Klasicistní výzdoba v The Globe? Vážně? Erb Alžběty II. na stěně u Alžběty I.? Vážně (ona tam jistá podobnost je, ale irská harfa se tam fakt nevyskytovala!)? Čtení První knihy Mojžíšovy na pohřbu? Vážně? Emmerich potvrzuje pověst režiséra, který si s fakty hlavu neláme, hlavně, když na to přijde co nejvíc lidí. Jeho film je zoufale nudný, zasazený do jakési dadaistické časové osy, plný ošklivých, prázdných lidí, kteří při řeči divně koulejí očima a vůbec přehrávají tak, že se ptáte, na čem to jedou. Shakespearovy hry tam jsou uváděny v děsivém kulometném tempu, nedočkáte se víc než dvacetivteřinového monologu. Nečekal jsem nějakou literární studii, ale alespoň pěkné verše, jako v též popkornovém, ale nesrovnatelně lepším Zamilovaném Shakespearovi. Dočkal jsem se nudných prvoplánových báchorek o tom, že ten, kdo napsal Shakespearovy hry, spal s Alžbětou I., což byla jako jeho matka. Na každé scéně je znatelná patetická touha zapsat se s Anonynem do filmových dějin, být nesen davem tak, jako si podával dav na rukou Johnsona (asi v tu chvíli Emmerich myslel, že točí film o nějaké rockové hvězdě). Je z toho ale jen další černá díra na prachy a pro mě dvě hodiny ztracené v kině.
Další dějinná tragédie zvěčněna, divák je dojat, majitel kina spokojen (a to mu, zcela bez ironie, přeji), dějiny kinematografie se nemění. Vzít si jako námět nějakou tragickou a navíc zcela nekontroverzní historickou událost není nikdy moc odvážné. Režisér si bere diváka jako rukojmí, a musí se hodně snažit, tedy je-li onen rukojmí schopen samostatného kritického myšlení, aby se mu v tom zajetí líbilo. Vezmeme to odzadu: nebýt těch několika posledních cen, hodnotím níž. Velmi mile mě překvapilo, že scénaristi ukázali, jak rychle se lidické tragédie chytily všelijaké vyžírky. Kdo měl v poválečném Československu díru do zadku, zaštiťoval se Lidicemi. Což není vůbec nic nového. Ještě teď v roce 2011 mě nadzvedla ze židle nějaká paní, která suverénně nakráčela do Lidic a rozhlašovala, odměněna nadšeným potleskem a ódami na internetových diskusích, že vyhnání sudetských Němců bylo v pořádku, neboť lidé stejné národnosti jako oni vypálili Lidice. Takže voko za voko, dobrý, né? Ale k tématu. Strašně mě naopak vadilo, že se tam musela objevit stejná brutálně okoukaná plejáda herců (Bydžovská, Roden, ach proč?) a ještě víc, že jsem jim absolutně nerozuměl! Proč proboha dnes polovina herců neumí artikulovat? Já taky mluvím mizerně, ale nelezu do filmu! Nejlépe mluvili esesáci. To byla hezká němčina. Nekamenujte mě, ten jazyk nemůže za to, jaké svině jím občas mluvily. Vyloženě nápaditých scén tam bylo málo, snad králíci vypouštění na hřbitov, snad lesknoucí se koleje úplně na konci, jinak prostě střílení lidí a vypalování domů, ono co by člověk při filmu o Lidicích čekal. Takže jsem za svých 85 korun vstupného dostal celkem slušně odvedenou řemeslnou práci. Ale nic víc.
Docela pěkné homevideo (zvláště ten film tak vypadá v interiérových scénách, kde se herci baví o ničem a kameraman spí), kterému chybí výraznější děj, ne však zajímavě načtrnuté postavy a citlivý, vcelku nenucený úvod do poznávání Janova. Někdo by ale měl Wille Holland říct, že má trochu ztloustnout, neboť mapy žeber a dalších kostí na kůži nejsou zrovna křivky, které bych na ženě považoval za přitažlivé (a to nejsem fanouškem BBW).
Musím začít s tím, co mě na filmu rozlítilo a co mě rušilo po celou dobu sledování. České titulky ke slovenštině? Jsme opravdu takoví pitomci? Co si o nás Slováci pomyslí? U první scény jsem je chápal, protože protagonistům nebylo moc dobře rozumět. Jenže když pokračovaly i u projevů starosty, vedené ve zcela zřetelné a spisovné slovenštině, obešla mě hrůza. A proč paní režisérka mluví československy? Věty typu: „Pán starosta, proč myslíte, že jsou ti lidé sami?“ (česká část věty je vymyšlená, bylo tam něco podobného) nesnáším. Téma je zajímavé, pro mě nejvíce ze sociologického hlediska - starosta Zemplínských Hamrů je brán, nebo se alespoň snaží být brán, jak nikoliv starosta jen v občanském smyslu, ale i jakýsi kmenový (bez urážky! - lepší přirovnání mě nenapadá) vůdce, patriarcha, soudce a ještě k tomu náboženský vůdce, který se stará o každou oblast života svých oveček; je jim otcem, který jim dohazuje partnery, radí jim, co dělat, kárá je za nevhodné chování a trestá je za něj (alkoholiky na večer nezval). Starostova veselá filosofická hlášení mi připomnělo doby, kdy ani na české vsi nebyl ještě obecní rozhlas tak suchý (filmové příklady: „americký akční film Spiderman“), zvláště vyvedené je hlášení, v němž po kázání o tíživosti samoty a o demografické krizi a poznamená, že zítra vyvezou popelnice. Bojím se, že kdybych v téhle vesnici v krásné části Slovenska žil, že bych s panem starostou moc nevycházel. Aspoň pokud bych se ve dvaceti neoženil.
Absence děje v Nebelovi vystihuje bezčasost konce osmdesátých let. Dlouhé záběry do obličejů, promluvy o ničem, čtení jízdního řádu, to vše ilustruje skutečně upřímně a bezprostředně pocit, že nic nemá cenu, již dávno se z života vytratila přirozenost, spontánnost, energie. Kdyby se Nebel nevyjadřoval jen v holých větách, patrně by mohl citovat Hamleta: „Vymknutá z kloubů, doba šílí // proč jsem se zrodil, abych napravil ji?“. Neustálé utahování kohoutku je kompulze, která má době vymknuté z kloubů alespoň trochu navrátit řád a člověku odpovědnost za svoje okolí. V souladu s existencialismem je Nebel člověk, který je už vytržen z jakýchkoliv historických souvislostí - počkat, neříkám nesmysl? Neproplétá se celým filmem Nebelova děsivá vzpomínka na odsun sudetských Němců? Ano. A tím pro Nebela dějiny končí. Hlášení o demonstraci na Václavském náměstí a slavnostní prezidentský slib Václava Havla, který vzbuzuje dojetí i ve mně, i když jsem tehdy nebyl na světě, vyznívají v pozadí a postavy jim věnují tolik pozornosti, co dříve závěrům XVI. sjezdu KSČ. Protože minulost se nevrátí, Dorothe také ne a Wachek bude i v novém režimu.
Vica Kerekes by mohla hrát v čemkoliv, a ani by nemusela moct mluvit, což ostatně v Mužích v naději skoro nedělala, a výsledek by byl vynikající. Ne, teď vážně. Taky tam hrál myslím Polívka. A taky Trojan, neukázal se tam? Dokonce i nějaký děj jsem tam postřehl, a taky jsem se zasmál, pokud tam zrovna Kerekesová nekroutila zadkem a dalo se soustředit na to, co se říká. Sice hrála v českém filmu jedinou hlavní roli, ale už se myslím dá mluvit o jistém sexuálním symbolu, čemuž nasvědčuje to, že časopisy už čtvrt roku nepíšou skoro o nikom jiném - ostatně o kom? O Helence Vondráčkové? Tahle obdařená pihovatá Maďarka (ostatně už ve Švejkovi se Uherky popisují takhle: „setsakra fešandy, takový lejtkavý a prdelatý, stehnatý a vokatý, (...) tvrdý prsa jako půlmíče“) určitě není na českých plátnech naposledy. Zhodnoceno celkově, ještě nedávno byly české oddechové filmy naprostá hrůza, u které jsem se v kině kroutil už po půlhodině. Několik posledních snímků dává naději, že tenhle žánr, který je prostě nevyhnutelně hlavní zdroj obživy biografů, Češi nezapomněli krátce po sametové revoluci.
Jak nemám rád Novu, musím být spravedlivý a hodnotit celkem vysoko. Na Víkendu vás můžou srát stále stejné kýčovité průpovídky, stále stejný kýčovitý playlist a někteří otravní moderátoři. Dost možná vám to znechutí třeba hudbu z filmu Rekviem za sen. Jenže ty reportáže jsou, žel, docela zajímavé a člověk se na ně vydrží koukat, i když nechce. Tak široký záběr nemá v českém pozemním vysílání žádný jiný pořad. A je vyplněním snu komečních televizí, že nějaký pořad zaujme každého, od dělníka a základoškolsky vzdělané matky v domácnosti až po lékaře, právníka či divadelního kritika (chtěl jsem napsat „univerzitního profesora“, ale nemám žádný příklad univerzitního profesora, který se na to dívá, takže nechci být jednoduše usvědčen ze lži).
I ty, Česká televize? Že dávku instantních emocí lidu servírují Nova a Prima, to dovedu pochopit. Že se tak ponižuje instituce, kterou si všichni platíme z daní a která má být výkladní skříní našeho umění, vzdělávacím médiem a prostorem pro filmy, která komerční televize nedávají, protože se na ně nedívá 500 000 lidí, je smutné. Móda prožívání cizích emocí, která začíná u sledování babky Kropáčkové ze Šumperka, která hledá svou pubertální lásku, a končí u pravidelného facebookového truchlení za někoho, koho jsme vůbec neznali, se jako mor šíří i na veřejnoprávní média. Lid se potřebuje ujistit o vlastní morální převaze. Televize jim nebídne pocit vlastních morálních kvalit, naservírovaný do křesla za 50 minut. Oni by přeci takhle svoje dítě neopustili, oni by se přece takhle k vlastním rodičům nechovali. To sou neska lidi psi, co, mámo. Voni daj klidně děcko do kojeňáku. Aspoň že mý sme slušný lidi. A dej tam tu Novu, ať stihnem v suprstár ty magory z hvězdný pěchoty.
Možná se tvůrci snažili vytvořit zajímavý kontrast rozumu a citu, ale kombinace Cílka s Fialovou je asi jako párek se šlehačkou. Cílek je vynikající geolog, koho nebaví perm a kambrium, nemá asi velkou šanci si jeho styl oblíbit. Květa Fialová ovšem rozumí Sněžce a Kozákovu jako koza petrželi a její hlášky o tom, že byla v minulém životě čarodějnicí pořad naprosto zabíjejí. Možná by se hodila do nějakého alternativního pořadu (o léčitelství, astrologii a tak podobně). V populárně vědeckém pořadu však působí opravdu brutálním dojmem. Ostatně mohli by se Češi naučit pravidlo, že dokumentarista nemá lézt do záběru. A rozhodně si nemá myslet, že jeho monumentalita přesahuje Říp a pořad krytý jako zeměpisný má být autobiografický.
Když se řekne „Na stojáka“, hodně lidí si představí legendární scénku, kde Matonoha čte otevřený dopis KSČM. Pak existují ještě asi dvě ucházející, jenže ty jsou kapka v moři balastu. Na stojáka je většinou strašně nudné, herecky neobjevné a intelektuálně velmi unavené. Například Iva Pazderková jako blondýna je smutný důkaz, že se náš humor za posledních dvacet let silně propadl. Před dvaceti lety se lidé smáli Cimrmanovi, hercům jako Kaiserovi, Lábusovi, Wimmerovi. Cimrman již sepsal svůj dramatický kšaft a nemá, zdá se, dědice. Svěrákův a Smoljakův humor byl inteligentní, jintojaný, jemný. Na stojáka musí lidi nakopnout a všechno udělat jasně jako pro malé děti, aby to ti kuřáci v sále pochopili. Vrchol nevkusu je Knor, především jeho pokus o politickou satiru (Pohádka o třinácti důchodech). Panu Knorovi někdo zapomněl říct, že politická satira má být VTIPNÁ, ne křečovitě útočná a pateticky vzteklá.
„Pocta Jane Austenové“ je skutečně to nejvýstižnější, co se dá o Deníku Bridget Jonesové říct. Nejen že Cleaver a Darcy silně připomínají Willougbyho a Brandona - stejně jako Austenová dokázala Helen Fielding (a potažmo Sharon Maguire) zaujmout na první pohled ryze ženským tématem i muže. Nepřehání víc, než je nutné, romantiku balancuje humorem, což je ten propastný rozdíl mezi Jonesovou a romány Rosamunde Pilcherové. S postavami se mohou ztotožnit jak ženy, tak muži, protože ti ve filmu v podstatě odpovídají těm, kteří se skutečně pod sluncem vyskytují, ať už to je uměřený, stydlivý intelektuál, charismatický sukničkář nebo postarší muž, který se vyrovnává se ochabováním svého někdejšího náboje (v červené knihovně se vyskytují zásadně muži, kteří neexistují, často vypadají jako homosexuálové, i když to mají být největší svůdci žen, a samozřejmě se chovají jako podpantofláci; jsou takoví, jak některé ženy chtějí, aby muži vypadali). Přidáme-li jemný a přitom účinný britský humor a špetku staré Anglie s její roztomile zastaralou justicí, silným rodinným životem a krásnými klasicistními zámečky, vyjde nám to nejlepší, co může masová kultura, oddechový film nabídnout.
Pořad pro skutečné historické fanatiky. Ne každého baví deset minut sledovat třeba dostihy či sjíždění Vltavy z konce 19. století, navíc doprovázené poněkud monotónním komentářem Karla Čáslavského. Nicméně filmové záběry jsou nesmírně cenné a práce s jejich přípravou je mimořádně užitečná činnost. Hledání ztraceného času není vhodné pro výuku dějepisu na druhém stupni ZŠ, je to však poklad pro dospělé a vyspělé zájemce o historii jakožto pro profesionální historiky či pro pamětníky.
Tenhle testosteronem přetékající film není rozhodně špatný, ale neřadil bych ho mezi dvacítku nejlepších filmů na světě. Je přeplněný archetypálními postavami a ději. Je to film veskrze mužský - americký patriot, dělník z fordovky a veterán z Vietnamu, křesťan (tady je asi v jediném rozporu s tradičním americkým vzorem - je to katolík), chlapík, co umí vzít do ruky kladivo, kterého však jeho obtloustlí potomci berou jenom jako toho, co jim odkáže auto a dům, až konečně nátahne bačkory, hledá po smrti ženy svoje nové místo světě. Nachází ho v původně nenáviděné asijské rodince odvedle. Tady v prostředku film dost začíná sládnout. Křesťansky adoptuje hmongského outsidera, který mu chtěl ukrást forda, a udělá z něj chlapa - naučí ho pracovat jako chlapa, mluvit jako chlapa (scéna v holičství je až směšná), jezdit v autě jako chlapa a pomůže mu sbalit pěknou kočku. Nutno podotknout, že Walt začne brát Hmongy především po tom, co mu Sue sdělí, že oni bojovali na jejich straně ve Vietnamu. Zdá se, že se všichni budou mít šťastně až do smrti, naštěstí Eastwood přichází opět s nečekaným koncem. I když heroické sebeobětování je v amerických filmech taky klasika, a mě trochu dráždí. Už nevím, jak to přesně říkal Miloš Zeman s tím, že není hrdinství uprostřed palby vyběhnout ze zákopu a nastavit hruď, že to ničemu neprospívá; souhlasím s tím. Svou smrtí se Kowalski jaksi ježíšovky vykupuje z hříchu. Za obrovským úspěchem Gran Torina snad stojí jednak zvučné režisérské jméno, snad také ta Nietzscheho krize mužství, v níž má film o skutečném muži úspěch u mužů i u žen.
Mnohem lepší než nasládlý puberťácký první díl. Až na pár trapných momentů typu Ronovy hlášky „Kreténi, tohle je moje holka!“ působivé fantasy - tak to mám být, protože předloha je jednoznačně fantasy, ale některé díly filmu se trochu míchaly s nějakou trapnou romantickou komedií. Místa, venkovní i vnitřní, byla mimořádně působivá. Vrchnolná scéna rozhovoru s Brumbálem, který jsem si skoro slovo od slova pamatoval z knihy (zatímco většinu děje jsem zapomněl), byla udělaná tak, jak jsem si představoval. Režisér nezapomněl, že sedmý díl se poměrně silně dotýkal filosofických otázek; zatímco Kámen mudrců bylo dětské čtení, Relikvie smrti už obsahuje poměrně těžké rozjímání o životě. A tomu odpovídala filmová zpracování.
Moloch je absurdní drama převedené na plátno...nevíte, jestli máte být pohoršeni nebo se smát. A zjišťujete, že tragédii, tragickou dobu je někdy nejlepší zesměšnit, byť vám u toho smíchu běhá mráz po zádech.
Udělali jsme vtip na nějakou historickou reálii. Myslíme si, že to nepochopíte, tak ten vtip zopakujeme. Hm, pořad si nejsme tak docela jistí, tak vám to radši vysvětlíme. Zlaté časy Aktu a Vyšetřování ztráty třídní knihy jsou tytam. Je smutné, že po revoluci se snad cimrmanologové domnívali, že se masovému rozšíření zájmu o Járu Cimrmana musí přizpůsobit i intelektuální náročnost přednášek a her. České nebe v tomto ohledu potvrdilo trend nastolený Afrikou. Dám však Českému nebi o jednu hvězdičku víc - za prvé tady alespoň několik málo vtipných replik bylo, zatímco v Africe nebyly snad žádné. Navíc je v Cirmmanově dramatickém kšaftu jistá symbolika, jež zakončuje život Mistra i několika z jeho největších znalců.
Tentokrát budu asi za suchoprda. Čtrnáctá a posléze patnáctá hra byly bohužel velký úpadek. Pár dobrých vtipů (sestřelený sup - aktovka, žraní žab atp.) bohužel zastínilo spousta vtipů poněkud nevtipných a také hodně dost do očí bijících výpůjček z jiných her (jmelí dost připomínalo zvědavého invalidu Frantu Karáska, stejně tak jsme už ve Vyšetřování ztráty třídní knihy viděli nerudného technika; celý námět Čechů putujících do cizích krajin už tu byl v nesrovnatelně lepším Cimrmanovi v říši hudby). Mám takový pocit, že se po revoluci cimrmani snažili až příliš horlivě příbližit „průměrnému českému divákovi“, a možná že průměrného českého diváka trochu podcenili, i když reakce publika byla jako vždy kladná. Řekl bych, že Svěrák tomu dává 50 % zábavy, ale dokonce ani to tentokrát bohužel nestačí.
Film by měl přinášet poselství. Zelená míle vrcholí drtivým poselstvím - se kterým nemusíme souhlasit, ale které zní tvrdě, upřímně, bezprostředně. Mezi tisíci kilometrů vyplýtvaných filmových pásek je Zelená míle důkazem, že i moderní kultura umí vytvořit DÍLO. „Všichni kráčíme po zelené míli. Ale pro někoho je nesnesitelně dlouhá.“
Až příliš mnoho nápadů způsobuje, že film poněkud ztrácí hlavní dějovou linku a připomíná jakýsi socialistický guláš. Na konci už se musíte rozpomínat, co bylo na začátku. Kromě toho jak bylo řečeno, téma je už trochu vyčerpané, druhé Pelíšky už prostě být nemůžou. Na druhou stranu se zase jednou povedlo předvést vcelku autentický obraz doby, což je uklidňující po takových hrůzách jako Anglické jahody. Herci film vcelku táhnou dopředu, zejména ti starší - esenbáci, učitelé na základní škole, rodiče apod., i vedlejší role jako celníci jsou dobře rozpracované a uvěřitelné. Navíc Kristýna Boková je neoukaná a opravdu krásná. Konec je však opravdu podivný, zvláště závěrečná scéna s kapelou film dost zabila.
Absenci děje sotva spasí blesková volba třídního prezidenta. Postavy jsou tak absurdní, až jim divák nevěří a divácký zážitek se ztrácí. Povážlivě málo opravdu vtipných scén, ale především hrdinové, kteří jsou na pomezí směšnosti a politováníhodnosti, dělají z filmu cosi mezi komedií a dramatem typu Forrest Gump, bohužel to není ani jedno. Napoelon není klasický nerd, jakého známe třeba z Big Bang Theory nebo mnoha jiných seriálů a filmů, je to něco na pomezí nerda a mentálně postiženého člověka. Tvůrci jakoby se vlastně nemohli rozhodnout, jestli to bude uťápnutý inteligent nebo úplný retard. Navíc narozdíl od Sheldona Coopera (z té první skupiny) nebo Forresta Gumpa (z té druhé) si ho nějak nemůžu oblíbit. Některé postavy, jako třeba Summer a Trisha, byly jen načtrnuté, nedodělané, jakoby se v tom filmu jen mihly, i když hrály podstatnou roli. Asi nejsilnější postava je nakonec strýček Rico, neodbytný aspirant na titul úspěšného podnikatele, postava, která asi nejlépe ukazuje a paroduje americkou společnost.
Rozum a cit je oddechovka, ve které čtyři slušně vychované Angličanky lehce konverzují o Byronovi, chodí ke svým slušně vychovaným přátelům a občas se nechají nabalit nějakým znalcem Shakespearových sonetů. Ovšem je to oddechovka výborně natočená. Klasicistní zámek se střídá s travnatými pláněni patrně severní Anglie, herecké výkony jsou výborné, takže opravdu věříte, že se postavy ve filmu narodily na konci 18. století. Je zde velký důraz na jemné lyrické pasáže, soulad s prostředím, jemné významové odchylky ve slovech a větách. Je to lehký romantický film nejvyšší kategorie.
Vcelku vynikající seriál, mnoho výborných vtipů, ale občas se tam dostane tak trapný a dětinský, že prostě těch pět hvězdiček dát, ač bych chtěl, nemůžu.
Docela zajímavé informace, ale bohužel se splnily moje obavy, když jsem se dozvěděl, že jde o francouzský dokument - dost roztahané, nedokumentární, plné přehnaných výrazů a excitovaných slovních obratů.
Moje komentáře
Charly (1968)
První polovina je vynikající, v druhé jsem si chvílemi připadal jako sám Charly, protože některé dějové zvraty byly poměrně špatně vysvětlené (nevím, zda to byl záměr). Také kvalitě filmu ubíraly poněkud jednoduché a schématické postavy - když se Charly stane géniem, visí u něj na zdi Guernica, periodická soustava prvků a on sám šíří neotřelé, v tu dobu značně rozšířené názory, zkrátka vidíme schéma intelektuála; vědci jsou chladní a ambiciózní atp. Naopak vysoce cením mj. vynikající herecké výkony.
Dobrý voják Švejk (2009)
Ukrajinští tvůrci si zkrátka vzali větší sousto, než dokázali sníst. Pokusit se narvat čtyřdílné veledílo české literaturu do 79 minut je opravdu vražedný nápad. Dobře, oblíbené vícedílné filmové zpracování Švejka s Rudolfem Hrušínským také není v žádném případě vyčerpávajícím převedením knihy do filmu, kdo ji nečetl, nemůže říct, že by Švejka znal; ale kdyby filmaři prostě snímek pojali jako ochutnávku v podobě několika kvalitně zpracovaných scének, nezlobil bych se. Problém je, že si absolutně nelámali hlavu s posloupností děje (poručík Dub se objevuje už v Praze, i když ve skutečnosti začíná až tuším v Budapešti, budějická anabáze je přesunuta na Halič), prostorovou orientací (Švejk psa nelovil na nábřeží), charakterem postav (poručíka Duba snad neviděli ani z rychlíku), ale především naprosto ignorovali reálie (snad jediný český nápis nebyl správně, chudákovi Bretschneiderovi udělali ve jméně tři hrubky „Brettshnaider“; evidentně nikdo ze štábu v životě nebyl v římskokatolickém kostele atd. atd.). Kdo Švejka zná, je znechucen, kdo ho nezná, udělá si naprosto špatnou představu, že jsou Osudy taková česká crazy komedie typu Malérů pana účetního.
Johnny English se vrací (2011)
Jednička byla lepší. Nemá sice moc procent na ČSFD, ale mně se líbila. Ovšem i dvojka je solidní oddechovka, ve které se dají leckteré vtípky předvídat, ale která potěší, trefí se do děsně vážných, ale skoro stejně fiktivních bondovek, i do politiky. Premiér opravdu připomínal Davida Camerona. Místy použili tvůrci opravdu drsné vtípky. Asiat nazvaný šimpanzem, střílení v kostele (což bylo na hraně, ale nevadilo mi to v Mafii, tak nebudu pokrytec a nebudu to odsuzovat v Johnnym) a především zmlácení britské královny - to už možná bylo za hranou. Ale co - natočili se to Britové sami a z toho, že režisér neskončil na popravišti, ve vězení nebo ho nezavraždil nacionalistický fanatik můžeme soudit, jak je ta naše Evropa skvělá.
Anonym (2011)
Requiem na svatbě? Vážně? Mozartovo Requiem na alžbětinské svatbě? VÁŽNĚ? Klasicistní výzdoba v The Globe? Vážně? Erb Alžběty II. na stěně u Alžběty I.? Vážně (ona tam jistá podobnost je, ale irská harfa se tam fakt nevyskytovala!)? Čtení První knihy Mojžíšovy na pohřbu? Vážně? Emmerich potvrzuje pověst režiséra, který si s fakty hlavu neláme, hlavně, když na to přijde co nejvíc lidí. Jeho film je zoufale nudný, zasazený do jakési dadaistické časové osy, plný ošklivých, prázdných lidí, kteří při řeči divně koulejí očima a vůbec přehrávají tak, že se ptáte, na čem to jedou. Shakespearovy hry tam jsou uváděny v děsivém kulometném tempu, nedočkáte se víc než dvacetivteřinového monologu. Nečekal jsem nějakou literární studii, ale alespoň pěkné verše, jako v též popkornovém, ale nesrovnatelně lepším Zamilovaném Shakespearovi. Dočkal jsem se nudných prvoplánových báchorek o tom, že ten, kdo napsal Shakespearovy hry, spal s Alžbětou I., což byla jako jeho matka. Na každé scéně je znatelná patetická touha zapsat se s Anonynem do filmových dějin, být nesen davem tak, jako si podával dav na rukou Johnsona (asi v tu chvíli Emmerich myslel, že točí film o nějaké rockové hvězdě). Je z toho ale jen další černá díra na prachy a pro mě dvě hodiny ztracené v kině.
Lidice (2011)
Další dějinná tragédie zvěčněna, divák je dojat, majitel kina spokojen (a to mu, zcela bez ironie, přeji), dějiny kinematografie se nemění. Vzít si jako námět nějakou tragickou a navíc zcela nekontroverzní historickou událost není nikdy moc odvážné. Režisér si bere diváka jako rukojmí, a musí se hodně snažit, tedy je-li onen rukojmí schopen samostatného kritického myšlení, aby se mu v tom zajetí líbilo. Vezmeme to odzadu: nebýt těch několika posledních cen, hodnotím níž. Velmi mile mě překvapilo, že scénaristi ukázali, jak rychle se lidické tragédie chytily všelijaké vyžírky. Kdo měl v poválečném Československu díru do zadku, zaštiťoval se Lidicemi. Což není vůbec nic nového. Ještě teď v roce 2011 mě nadzvedla ze židle nějaká paní, která suverénně nakráčela do Lidic a rozhlašovala, odměněna nadšeným potleskem a ódami na internetových diskusích, že vyhnání sudetských Němců bylo v pořádku, neboť lidé stejné národnosti jako oni vypálili Lidice. Takže voko za voko, dobrý, né? Ale k tématu. Strašně mě naopak vadilo, že se tam musela objevit stejná brutálně okoukaná plejáda herců (Bydžovská, Roden, ach proč?) a ještě víc, že jsem jim absolutně nerozuměl! Proč proboha dnes polovina herců neumí artikulovat? Já taky mluvím mizerně, ale nelezu do filmu! Nejlépe mluvili esesáci. To byla hezká němčina. Nekamenujte mě, ten jazyk nemůže za to, jaké svině jím občas mluvily. Vyloženě nápaditých scén tam bylo málo, snad králíci vypouštění na hřbitov, snad lesknoucí se koleje úplně na konci, jinak prostě střílení lidí a vypalování domů, ono co by člověk při filmu o Lidicích čekal. Takže jsem za svých 85 korun vstupného dostal celkem slušně odvedenou řemeslnou práci. Ale nic víc.
Spálené mosty (2008)
Docela pěkné homevideo (zvláště ten film tak vypadá v interiérových scénách, kde se herci baví o ničem a kameraman spí), kterému chybí výraznější děj, ne však zajímavě načtrnuté postavy a citlivý, vcelku nenucený úvod do poznávání Janova. Někdo by ale měl Wille Holland říct, že má trochu ztloustnout, neboť mapy žeber a dalších kostí na kůži nejsou zrovna křivky, které bych na ženě považoval za přitažlivé (a to nejsem fanouškem BBW).
Nesvatbov (2010)
Musím začít s tím, co mě na filmu rozlítilo a co mě rušilo po celou dobu sledování. České titulky ke slovenštině? Jsme opravdu takoví pitomci? Co si o nás Slováci pomyslí? U první scény jsem je chápal, protože protagonistům nebylo moc dobře rozumět. Jenže když pokračovaly i u projevů starosty, vedené ve zcela zřetelné a spisovné slovenštině, obešla mě hrůza. A proč paní režisérka mluví československy? Věty typu: „Pán starosta, proč myslíte, že jsou ti lidé sami?“ (česká část věty je vymyšlená, bylo tam něco podobného) nesnáším. Téma je zajímavé, pro mě nejvíce ze sociologického hlediska - starosta Zemplínských Hamrů je brán, nebo se alespoň snaží být brán, jak nikoliv starosta jen v občanském smyslu, ale i jakýsi kmenový (bez urážky! - lepší přirovnání mě nenapadá) vůdce, patriarcha, soudce a ještě k tomu náboženský vůdce, který se stará o každou oblast života svých oveček; je jim otcem, který jim dohazuje partnery, radí jim, co dělat, kárá je za nevhodné chování a trestá je za něj (alkoholiky na večer nezval). Starostova veselá filosofická hlášení mi připomnělo doby, kdy ani na české vsi nebyl ještě obecní rozhlas tak suchý (filmové příklady: „americký akční film Spiderman“), zvláště vyvedené je hlášení, v němž po kázání o tíživosti samoty a o demografické krizi a poznamená, že zítra vyvezou popelnice. Bojím se, že kdybych v téhle vesnici v krásné části Slovenska žil, že bych s panem starostou moc nevycházel. Aspoň pokud bych se ve dvaceti neoženil.
Alois Nebel (2011)
Absence děje v Nebelovi vystihuje bezčasost konce osmdesátých let. Dlouhé záběry do obličejů, promluvy o ničem, čtení jízdního řádu, to vše ilustruje skutečně upřímně a bezprostředně pocit, že nic nemá cenu, již dávno se z života vytratila přirozenost, spontánnost, energie. Kdyby se Nebel nevyjadřoval jen v holých větách, patrně by mohl citovat Hamleta: „Vymknutá z kloubů, doba šílí // proč jsem se zrodil, abych napravil ji?“. Neustálé utahování kohoutku je kompulze, která má době vymknuté z kloubů alespoň trochu navrátit řád a člověku odpovědnost za svoje okolí. V souladu s existencialismem je Nebel člověk, který je už vytržen z jakýchkoliv historických souvislostí - počkat, neříkám nesmysl? Neproplétá se celým filmem Nebelova děsivá vzpomínka na odsun sudetských Němců? Ano. A tím pro Nebela dějiny končí. Hlášení o demonstraci na Václavském náměstí a slavnostní prezidentský slib Václava Havla, který vzbuzuje dojetí i ve mně, i když jsem tehdy nebyl na světě, vyznívají v pozadí a postavy jim věnují tolik pozornosti, co dříve závěrům XVI. sjezdu KSČ. Protože minulost se nevrátí, Dorothe také ne a Wachek bude i v novém režimu.
Muži v naději (2011)
Vica Kerekes by mohla hrát v čemkoliv, a ani by nemusela moct mluvit, což ostatně v Mužích v naději skoro nedělala, a výsledek by byl vynikající. Ne, teď vážně. Taky tam hrál myslím Polívka. A taky Trojan, neukázal se tam? Dokonce i nějaký děj jsem tam postřehl, a taky jsem se zasmál, pokud tam zrovna Kerekesová nekroutila zadkem a dalo se soustředit na to, co se říká. Sice hrála v českém filmu jedinou hlavní roli, ale už se myslím dá mluvit o jistém sexuálním symbolu, čemuž nasvědčuje to, že časopisy už čtvrt roku nepíšou skoro o nikom jiném - ostatně o kom? O Helence Vondráčkové? Tahle obdařená pihovatá Maďarka (ostatně už ve Švejkovi se Uherky popisují takhle: „setsakra fešandy, takový lejtkavý a prdelatý, stehnatý a vokatý, (...) tvrdý prsa jako půlmíče“) určitě není na českých plátnech naposledy. Zhodnoceno celkově, ještě nedávno byly české oddechové filmy naprostá hrůza, u které jsem se v kině kroutil už po půlhodině. Několik posledních snímků dává naději, že tenhle žánr, který je prostě nevyhnutelně hlavní zdroj obživy biografů, Češi nezapomněli krátce po sametové revoluci.
Víkend (TV pořad) (2005)
Jak nemám rád Novu, musím být spravedlivý a hodnotit celkem vysoko. Na Víkendu vás můžou srát stále stejné kýčovité průpovídky, stále stejný kýčovitý playlist a někteří otravní moderátoři. Dost možná vám to znechutí třeba hudbu z filmu Rekviem za sen. Jenže ty reportáže jsou, žel, docela zajímavé a člověk se na ně vydrží koukat, i když nechce. Tak široký záběr nemá v českém pozemním vysílání žádný jiný pořad. A je vyplněním snu komečních televizí, že nějaký pořad zaujme každého, od dělníka a základoškolsky vzdělané matky v domácnosti až po lékaře, právníka či divadelního kritika (chtěl jsem napsat „univerzitního profesora“, ale nemám žádný příklad univerzitního profesora, který se na to dívá, takže nechci být jednoduše usvědčen ze lži).
Pošta pro tebe (TV pořad) (2005)
odpad!I ty, Česká televize? Že dávku instantních emocí lidu servírují Nova a Prima, to dovedu pochopit. Že se tak ponižuje instituce, kterou si všichni platíme z daní a která má být výkladní skříní našeho umění, vzdělávacím médiem a prostorem pro filmy, která komerční televize nedávají, protože se na ně nedívá 500 000 lidí, je smutné. Móda prožívání cizích emocí, která začíná u sledování babky Kropáčkové ze Šumperka, která hledá svou pubertální lásku, a končí u pravidelného facebookového truchlení za někoho, koho jsme vůbec neznali, se jako mor šíří i na veřejnoprávní média. Lid se potřebuje ujistit o vlastní morální převaze. Televize jim nebídne pocit vlastních morálních kvalit, naservírovaný do křesla za 50 minut. Oni by přeci takhle svoje dítě neopustili, oni by se přece takhle k vlastním rodičům nechovali. To sou neska lidi psi, co, mámo. Voni daj klidně děcko do kojeňáku. Aspoň že mý sme slušný lidi. A dej tam tu Novu, ať stihnem v suprstár ty magory z hvězdný pěchoty.
Magické hory (TV seriál) (2009)
Možná se tvůrci snažili vytvořit zajímavý kontrast rozumu a citu, ale kombinace Cílka s Fialovou je asi jako párek se šlehačkou. Cílek je vynikající geolog, koho nebaví perm a kambrium, nemá asi velkou šanci si jeho styl oblíbit. Květa Fialová ovšem rozumí Sněžce a Kozákovu jako koza petrželi a její hlášky o tom, že byla v minulém životě čarodějnicí pořad naprosto zabíjejí. Možná by se hodila do nějakého alternativního pořadu (o léčitelství, astrologii a tak podobně). V populárně vědeckém pořadu však působí opravdu brutálním dojmem. Ostatně mohli by se Češi naučit pravidlo, že dokumentarista nemá lézt do záběru. A rozhodně si nemá myslet, že jeho monumentalita přesahuje Říp a pořad krytý jako zeměpisný má být autobiografický.
Česko Slovensko má talent (TV pořad) (2010)
Už název mě sere. Co to kurva je Česko Slovensko?
Na stojáka (TV pořad) (2004)
Když se řekne „Na stojáka“, hodně lidí si představí legendární scénku, kde Matonoha čte otevřený dopis KSČM. Pak existují ještě asi dvě ucházející, jenže ty jsou kapka v moři balastu. Na stojáka je většinou strašně nudné, herecky neobjevné a intelektuálně velmi unavené. Například Iva Pazderková jako blondýna je smutný důkaz, že se náš humor za posledních dvacet let silně propadl. Před dvaceti lety se lidé smáli Cimrmanovi, hercům jako Kaiserovi, Lábusovi, Wimmerovi. Cimrman již sepsal svůj dramatický kšaft a nemá, zdá se, dědice. Svěrákův a Smoljakův humor byl inteligentní, jintojaný, jemný. Na stojáka musí lidi nakopnout a všechno udělat jasně jako pro malé děti, aby to ti kuřáci v sále pochopili. Vrchol nevkusu je Knor, především jeho pokus o politickou satiru (Pohádka o třinácti důchodech). Panu Knorovi někdo zapomněl říct, že politická satira má být VTIPNÁ, ne křečovitě útočná a pateticky vzteklá.
Deník Bridget Jonesové (2001)
„Pocta Jane Austenové“ je skutečně to nejvýstižnější, co se dá o Deníku Bridget Jonesové říct. Nejen že Cleaver a Darcy silně připomínají Willougbyho a Brandona - stejně jako Austenová dokázala Helen Fielding (a potažmo Sharon Maguire) zaujmout na první pohled ryze ženským tématem i muže. Nepřehání víc, než je nutné, romantiku balancuje humorem, což je ten propastný rozdíl mezi Jonesovou a romány Rosamunde Pilcherové. S postavami se mohou ztotožnit jak ženy, tak muži, protože ti ve filmu v podstatě odpovídají těm, kteří se skutečně pod sluncem vyskytují, ať už to je uměřený, stydlivý intelektuál, charismatický sukničkář nebo postarší muž, který se vyrovnává se ochabováním svého někdejšího náboje (v červené knihovně se vyskytují zásadně muži, kteří neexistují, často vypadají jako homosexuálové, i když to mají být největší svůdci žen, a samozřejmě se chovají jako podpantofláci; jsou takoví, jak některé ženy chtějí, aby muži vypadali). Přidáme-li jemný a přitom účinný britský humor a špetku staré Anglie s její roztomile zastaralou justicí, silným rodinným životem a krásnými klasicistními zámečky, vyjde nám to nejlepší, co může masová kultura, oddechový film nabídnout.
Hledání ztraceného času (TV pořad) (1991)
Pořad pro skutečné historické fanatiky. Ne každého baví deset minut sledovat třeba dostihy či sjíždění Vltavy z konce 19. století, navíc doprovázené poněkud monotónním komentářem Karla Čáslavského. Nicméně filmové záběry jsou nesmírně cenné a práce s jejich přípravou je mimořádně užitečná činnost. Hledání ztraceného času není vhodné pro výuku dějepisu na druhém stupni ZŠ, je to však poklad pro dospělé a vyspělé zájemce o historii jakožto pro profesionální historiky či pro pamětníky.
Gran Torino (2008)
Tenhle testosteronem přetékající film není rozhodně špatný, ale neřadil bych ho mezi dvacítku nejlepších filmů na světě. Je přeplněný archetypálními postavami a ději. Je to film veskrze mužský - americký patriot, dělník z fordovky a veterán z Vietnamu, křesťan (tady je asi v jediném rozporu s tradičním americkým vzorem - je to katolík), chlapík, co umí vzít do ruky kladivo, kterého však jeho obtloustlí potomci berou jenom jako toho, co jim odkáže auto a dům, až konečně nátahne bačkory, hledá po smrti ženy svoje nové místo světě. Nachází ho v původně nenáviděné asijské rodince odvedle. Tady v prostředku film dost začíná sládnout. Křesťansky adoptuje hmongského outsidera, který mu chtěl ukrást forda, a udělá z něj chlapa - naučí ho pracovat jako chlapa, mluvit jako chlapa (scéna v holičství je až směšná), jezdit v autě jako chlapa a pomůže mu sbalit pěknou kočku. Nutno podotknout, že Walt začne brát Hmongy především po tom, co mu Sue sdělí, že oni bojovali na jejich straně ve Vietnamu. Zdá se, že se všichni budou mít šťastně až do smrti, naštěstí Eastwood přichází opět s nečekaným koncem. I když heroické sebeobětování je v amerických filmech taky klasika, a mě trochu dráždí. Už nevím, jak to přesně říkal Miloš Zeman s tím, že není hrdinství uprostřed palby vyběhnout ze zákopu a nastavit hruď, že to ničemu neprospívá; souhlasím s tím. Svou smrtí se Kowalski jaksi ježíšovky vykupuje z hříchu. Za obrovským úspěchem Gran Torina snad stojí jednak zvučné režisérské jméno, snad také ta Nietzscheho krize mužství, v níž má film o skutečném muži úspěch u mužů i u žen.
Harry Potter a Relikvie smrti - část 2 (2011)
Mnohem lepší než nasládlý puberťácký první díl. Až na pár trapných momentů typu Ronovy hlášky „Kreténi, tohle je moje holka!“ působivé fantasy - tak to mám být, protože předloha je jednoznačně fantasy, ale některé díly filmu se trochu míchaly s nějakou trapnou romantickou komedií. Místa, venkovní i vnitřní, byla mimořádně působivá. Vrchnolná scéna rozhovoru s Brumbálem, který jsem si skoro slovo od slova pamatoval z knihy (zatímco většinu děje jsem zapomněl), byla udělaná tak, jak jsem si představoval. Režisér nezapomněl, že sedmý díl se poměrně silně dotýkal filosofických otázek; zatímco Kámen mudrců bylo dětské čtení, Relikvie smrti už obsahuje poměrně těžké rozjímání o životě. A tomu odpovídala filmová zpracování.
Moloch (1999)
Moloch je absurdní drama převedené na plátno...nevíte, jestli máte být pohoršeni nebo se smát. A zjišťujete, že tragédii, tragickou dobu je někdy nejlepší zesměšnit, byť vám u toho smíchu běhá mráz po zádech.
České nebe: Cimrmanův dramatický kšaft (divadlo) (2010)
Udělali jsme vtip na nějakou historickou reálii. Myslíme si, že to nepochopíte, tak ten vtip zopakujeme. Hm, pořad si nejsme tak docela jistí, tak vám to radši vysvětlíme. Zlaté časy Aktu a Vyšetřování ztráty třídní knihy jsou tytam. Je smutné, že po revoluci se snad cimrmanologové domnívali, že se masovému rozšíření zájmu o Járu Cimrmana musí přizpůsobit i intelektuální náročnost přednášek a her. České nebe v tomto ohledu potvrdilo trend nastolený Afrikou. Dám však Českému nebi o jednu hvězdičku víc - za prvé tady alespoň několik málo vtipných replik bylo, zatímco v Africe nebyly snad žádné. Navíc je v Cirmmanově dramatickém kšaftu jistá symbolika, jež zakončuje život Mistra i několika z jeho největších znalců.
Afrika aneb Češi mezi lidožravci (divadlo) (2002)
Tentokrát budu asi za suchoprda. Čtrnáctá a posléze patnáctá hra byly bohužel velký úpadek. Pár dobrých vtipů (sestřelený sup - aktovka, žraní žab atp.) bohužel zastínilo spousta vtipů poněkud nevtipných a také hodně dost do očí bijících výpůjček z jiných her (jmelí dost připomínalo zvědavého invalidu Frantu Karáska, stejně tak jsme už ve Vyšetřování ztráty třídní knihy viděli nerudného technika; celý námět Čechů putujících do cizích krajin už tu byl v nesrovnatelně lepším Cimrmanovi v říši hudby). Mám takový pocit, že se po revoluci cimrmani snažili až příliš horlivě příbližit „průměrnému českému divákovi“, a možná že průměrného českého diváka trochu podcenili, i když reakce publika byla jako vždy kladná. Řekl bych, že Svěrák tomu dává 50 % zábavy, ale dokonce ani to tentokrát bohužel nestačí.
Zelená míle (1999)
Film by měl přinášet poselství. Zelená míle vrcholí drtivým poselstvím - se kterým nemusíme souhlasit, ale které zní tvrdě, upřímně, bezprostředně. Mezi tisíci kilometrů vyplýtvaných filmových pásek je Zelená míle důkazem, že i moderní kultura umí vytvořit DÍLO. „Všichni kráčíme po zelené míli. Ale pro někoho je nesnesitelně dlouhá.“
Jesus Christ Superstar (1973)
Nemám rád muzikály, ale tenhle je výjimka. I kdyby tam vystupovali jenom Ježíš, Kaifáš a Herodes, byla by to jasná pětihvězda.
Občanský průkaz (2010)
Až příliš mnoho nápadů způsobuje, že film poněkud ztrácí hlavní dějovou linku a připomíná jakýsi socialistický guláš. Na konci už se musíte rozpomínat, co bylo na začátku. Kromě toho jak bylo řečeno, téma je už trochu vyčerpané, druhé Pelíšky už prostě být nemůžou. Na druhou stranu se zase jednou povedlo předvést vcelku autentický obraz doby, což je uklidňující po takových hrůzách jako Anglické jahody. Herci film vcelku táhnou dopředu, zejména ti starší - esenbáci, učitelé na základní škole, rodiče apod., i vedlejší role jako celníci jsou dobře rozpracované a uvěřitelné. Navíc Kristýna Boková je neoukaná a opravdu krásná. Konec je však opravdu podivný, zvláště závěrečná scéna s kapelou film dost zabila.
Vor v zakoně, vládce podsvětí (2010)
Ubírám jednu hvězdičku za zprznění Škody lásky.
Napoleon Dynamit (2004)
Absenci děje sotva spasí blesková volba třídního prezidenta. Postavy jsou tak absurdní, až jim divák nevěří a divácký zážitek se ztrácí. Povážlivě málo opravdu vtipných scén, ale především hrdinové, kteří jsou na pomezí směšnosti a politováníhodnosti, dělají z filmu cosi mezi komedií a dramatem typu Forrest Gump, bohužel to není ani jedno. Napoelon není klasický nerd, jakého známe třeba z Big Bang Theory nebo mnoha jiných seriálů a filmů, je to něco na pomezí nerda a mentálně postiženého člověka. Tvůrci jakoby se vlastně nemohli rozhodnout, jestli to bude uťápnutý inteligent nebo úplný retard. Navíc narozdíl od Sheldona Coopera (z té první skupiny) nebo Forresta Gumpa (z té druhé) si ho nějak nemůžu oblíbit. Některé postavy, jako třeba Summer a Trisha, byly jen načtrnuté, nedodělané, jakoby se v tom filmu jen mihly, i když hrály podstatnou roli. Asi nejsilnější postava je nakonec strýček Rico, neodbytný aspirant na titul úspěšného podnikatele, postava, která asi nejlépe ukazuje a paroduje americkou společnost.
Rozum a cit (1995)
Rozum a cit je oddechovka, ve které čtyři slušně vychované Angličanky lehce konverzují o Byronovi, chodí ke svým slušně vychovaným přátelům a občas se nechají nabalit nějakým znalcem Shakespearových sonetů. Ovšem je to oddechovka výborně natočená. Klasicistní zámek se střídá s travnatými pláněni patrně severní Anglie, herecké výkony jsou výborné, takže opravdu věříte, že se postavy ve filmu narodily na konci 18. století. Je zde velký důraz na jemné lyrické pasáže, soulad s prostředím, jemné významové odchylky ve slovech a větách. Je to lehký romantický film nejvyšší kategorie.
Haló, haló! (TV seriál) (1982)
Vcelku vynikající seriál, mnoho výborných vtipů, ale občas se tam dostane tak trapný a dětinský, že prostě těch pět hvězdiček dát, ač bych chtěl, nemůžu.
Vylodění - Den D (TV film) (2007)
Dokument pěkný, ale dabing bych zakázal!
Prokletí rodu Kennedyů (2010)
Docela zajímavé informace, ale bohužel se splnily moje obavy, když jsem se dozvěděl, že jde o francouzský dokument - dost roztahané, nedokumentární, plné přehnaných výrazů a excitovaných slovních obratů.