freddy

Vztah mezi rodiči a dětmi. Křehké, ale zároveň silné pouto. Bezpodmínečná láska za všech okolností. To je hlavní linie filmu, který ani vlastně neřeší žádný zásadní konflikt či nenabízí žádné jediné nosné téma. Prostě si plyne ve zobrazení života jedné rodiny, jejích vztahů a vývoje, a z maličkostí všedních dnů skládá příjemnou mozaiku životů, jež jsou nám předkládány. A stejně jako sám život, i film střídá příjemnější období v životě hlavních hrdinů s těmi méně příjemnými, aby ve výsledku divákovi nenabídl žádné rozhřešení, ale pouze naději, že život se dá zvládnout, a že ho lze žít za všech okolností. Herecky je film zvládnutý skvěle, a byť Penelope Cruz je ve své roli perfektní, zastiňuje jí v roli její dcery Luana Giuliani, která si to dala s přehledem a mnohé odehrála jen s všeříkajícími výrazy v obličeji. A odlehčené komediální scény především s dětskými hrdiny filmu dodávají na zajímavosti a autenticitě, protože přesně i o takových malých zlobivých dětech s nevšedními nápady je život. Za mě to bylo milé a příjemné filmové setkání. [29. Art Film Fest Košice]

Americký zapadákov. Náhlé úmrtí muže, který se živil všelijak, donutí jeho dceru vydat se s jeho rakví do jeho rodného města, kde si přál být pochován. Zde nachází spřízněnou duši. Ale bude to stačit na to, aby zvládla vzít svůj život a osud do vlastních rukou? Film vypráví docela zajímavý, byť vlastně velmi jednoduchý příběh. Velkým problémem je zde ale bohužel to, jak je divákovi servírován. Dlouhé tiché scény beze slov, snaha o umělecké vyjádření něčeho, co je velmi jednoduché, dělá z filmu docela velkou nudu, která nutí k zívání a přes svou relativně příznivou délku 76 minut i k spánku. Vlastně příliš nevíme, co se postavám honí hlavou, co chtějí či nechtějí, a otevřený konec tomu také příliš nepomáhá. Mohl to být fajn film, kdyby si nehrál na příliš velkou artovku. [29. Art Film Fest Košice]

Jedna škola kdesi v zapadlém městečku v Kazachstánu, skupinka teroristů, děti jako rukojmí, a banda neschopných místních nýmandů, kteří se rozhodnou vzít záchranu do vlastních rukou, neboť zásahová jednotka nedorazí dříve než za dva dny. V tomhle komediálním thrilleru nejen, že je všechno, co byste od takového filmu čekali, ale ono je tam i to, co byste rozhodně nečekali. Blbost zachránců je vtipná, jejich myšlenkové pochody jsou na hranici geniality, nácvik zneškodnění teroristů je lahůdka, a samotná akce připomíná nejvíce některé scénky z jihokorejského Parazita, aspoň jsem tedy při sledování filmu měl podobné pocity. Prostě terorismus ve škole jako komediální lahůdka, která pobaví. Akorát mám s filmem jistý problém v tom, že se občas v té komediálnosti až moc tlačí na pilu a v těch serióznějších částech to zase příliš nefunguje. Ale jinak rozhodně zajímavý zážitek. [29. Art Film Fest Košice]

I mladá muslimka ve střední Evropě má právo žít jako její vrstevnice. Točit videa, zpívat, malovat se, pít alkohol. Tak proč to nezkusit? Asi o tom měl být primárně tento film z Rakouska, který nenabízí žádný ucelený děj a neřeší nic konkrétního, ale prostě si jen plyne a my sledujeme život pohledem hlavní hrdinky. Občas je to život nevzrušivý, jindy zamotaný a jindy zmatený. Jako vhled do života současné multikulturní mládeže v Rakousku to pro mě je rozhodně velmi zajímavá exkurze. Překvapilo mě, že film nabízí i prostor pro zasmání, kdy obzvlášť cool taťka boduje. Já si to užíval, já se nenudil příjemně to uteklo a to je asi u filmu to podstatné. A závěr přesně odpovídal tomu, že film nic neřeší. Kdo ve filmu nehledá nutně nějaký konflikt a katarzi, ten bude spokojený. Protože tohle byla milá filmová jednohubka. [29. Art Film Fest Košice]

Co dělat se životem, když se v něm člověk necítí dobře, nedává mu smysl a jen se snaží fungovat ze dne na den? Skončit to se jeví jako vhodné řešení, jenže jak to udělat, když k sebevraždě člověk nemá odvahu? Třeba pomůže soused! Tato velmi černá komedie, či možná spíše drama s lehce komediálními prvky ubíhá velmi příjemným tempem a příjemně mě překvapilo, že divák si vlastně za celou dobu nedokáže k hlavnímu hrdinovi vybudovat přílišné sympatie, což je pro celkové vnímání děje asi hodně důležité. Jedná se o film, který ví, co chce říct, který nenudí, a který dokáže ve svém vývoji překvapovat. To, že jsem nedokázal dopředu odhadovat děj je totiž něco, co na filmech dokážu ocenit, a zde se to povedlo. Režijně skvělé, herecky bezchybné, za mě téměř dokonalé. Jen chvílemi trochu zdlouhavé, ale to je jen malá vada na kráse tohoto filmu. [29. Art Film Fest Košice]

Malý chlapec a  dospívající dívka. Dva černošští uprchlíci se snaží získat v Belgii azyl a žít svůj sen o lepším životě. Jenže úřady na to mají svůj názor, a zatímco chlapec azyl získává, dívce se vidina lepšího života vzdaluje. Ale pro svůj sen je v zoufalství připravena obětovat vše. Velmi silné realistické drama o obyčejné touze vymanit se z bídy a pokusit se žít lépe stojí a padá na silných hereckých výkonech ústřední dvojice, s níž jsem prožíval každý krok. Jejich vzájemná opora, jejich vnitřní síla to nevzdat, jejich touha po tom zažívat alespoň obyčejné věci, které jsou ve vyspělé Evropě samozřejmostí, to je hnacím motorem filmu a to vše zde bylo ztvárněno s velkým smyslem a pochopením pro jejich situaci. Prošel jsem si s nimi tu cestu od naděje po hořký a velmi syrový konec. A při naběhnutí závěrečných titulků jsem ještě nějakou dobu zůstal nehnutě zírat na plátno. Tohle mě dostalo. Tohle mě zasáhlo. A je lhostejno, jakou barvu kůže měli hlavní hrdinové. Film je silný ve své výpovědi a byl prvním filmem na letošním Art Film Festu, u něhož jsem neměl subjektivní dojem, že je delší než je uváděno v programu. Za mě zatím největší zážitek festivalu. [29. Art Film Fest Košice]

Láska. Nemoc. Zoufalství. Touha po životě. Touha po štěstí. Touha po zázraku. Anebo prostě obyčejné přání strávit zbytek života někde, kde se člověk bude cítit vyrovnaný a spokojený. Hlavní hrdinka bojující se selháváním ledvin přesně toto hledá v Norsku. Film o hledání, smíření, pochopení. A především o lásce. O čemž diváka přesvědčí naprosto intenzivní konec téměř beze slov, který nabízí tolik bezpodmínečné lásky, tolik síly, tolik souznění, že je to až srdcervoucí. Ale celý příběh, byť je možná až zbytečně dlouhý a ne vždy si udržel mou pozornost, dokáže na téma umírání a nemoci přinést nový a zase trochu jiný pohled, než jsem zvyklý. Herecky i režijně bravurně zvládnuté, ode všeho je zde něco a všeho tak akorát. Život není snadné žít, ale není snadné ani vědomí, že se blíží konec. Těžký příběh, těžký zážitek. Ale skvělý! [29. Art Film Fest Košice]

Jedna puberťačka, jedna duchařská seance s kamarády, jedno posednutí démonem, zoufalá rodina a Vatikánem pověřený exorcista. To jsou ingredience tohoto španělského thrilleru/hororu, který v první polovině působí skoro až nudně, ale jakmile dojde na projevy ďábla v těle hlavní hrdinky a na někdy až obzvlášť odpudivé krvavé detaily, dostává to to správné tempo. Navíc zážitek byl v mém případě umocněn i tím, že jsem film viděl za tmy pod širým nebem v košickém amfiteátru, a to pak má úplně jinou atmosféru. Ne, že by to bylo vyloženě děsivé, ale bylo to velmi atmosférické. Vlastně bych řekl, že se jedná o řemeslně zvládnutou žánrovku, u níž je samozřejmě otázka, zda může v rámci žánru nabídnout něco nového, ale i kdyby tomu tak nebylo, u mě film, především jeho druhá polovina, dokázal obstát. S otazníkem u mě zůstává konec, ale to si asi každý divák musí zpracovat sám. [29. Art Film Fest Košice]

Měl jsem to štěstí vidět Audienci u královny dvakrát přímo ve Stavovském divadle, a to v září 2017 a v září 2019, vždy z bezprostřední blízkosti v přízemí, a byl to zážitek. Proto jsem se s velkým nadšením podíval i na záznam, který neztratil vůbec nic ze své divadelní kvality. Možná za to může fakt, že Alice Nellis se v tomto případě kromě divadelní režie ujala i samotné režie divadelního záznamu, takže nejlépe věděla, jak inscenaci zaznamenat tak, aby se na diváka u obrazovky přenesla její původně zamýšlená atmosféra. Inscenace sama o sobě oplývá kvalitou ve všech směrech. Předně jsou to vynikající kulisy, které absolutně dokonale zapadají do honosného prostředí Stavovského divadla a divák má pocit, že se skutečně ocitl v reálném prostředí sídla britské panovnice. Stejně tak je zde i kvalita co se týče kostýmů. A to nejdůležitější, kvalitní jsou i herecké výkony. A byť je Iva Janžurová skvostná v roli Alžběty II., snad mi tato velká dáma českého herectví promine, ale o něco více zde vynikají někteří její kolegové, především Taťjana Medvecká, Igor Bareš a Jan Hartl. Všichni jmenovaní své roli ztvárňují s obdivuhodným zaujetím a s přesně cílenými výrazy a dikcí. Iva Janžurová pak své roli dodává důvěryhodnost a pozoruhodnou schopnost měnit se v závislosti na tom, jaké období vlády Alžběty II. ztvárňuje. A s úlevou konstatuji, že paní Janžurová svou roli stále obdivuhodně zvládá. Když jsem viděl Audienci v září 2019, bylo v předních řadách v přízemí slyšet hlas nápovědy a paní Janžurová chvílemi zapomínala text. To se v tomto záznamu naštěstí neprojevuje a přesvědčila mě, že svou roli stále zvládá. Co mě mrzí je fakt, že se bohužel zaznamenání inscenace na kameru nedožil Václav Postránecký, kterého jsem v roli Churchilla viděl v roce 2017, a jenž v této roli absolutně vynikl. Co se týče děje samotného, byť nejsem nějak více znalý anglických politických poměrů, inscenace mě ani na okamžik nenudila, a to ani naživo, ani ze záznamu. Jsou zde samozřejmě zajímavější i méně zajímavé scény, ale ve výsledku to funguje prostě skvěle. Audience u královny je bohužel poslední inscenací na repertoáru činohry Národního divadla, jež vznikla ještě za předchozího vedení, než to převzal Daniel Špinar, který tento typ inscenací založený na hereckých výkonech nepreferuje a spíše sází na výrazné režijní prostředky než na upovídané inscenace. Toto je tak dle mého názoru jediná možnost vidět poctivé herecké divadlo na prknech Národního divadla.  A díky ČT za to, že inscenaci zaznamenala, byť bohužel bez diváků. Ale i to se počítá!

Pan Donutil je moje srdcovka už od raného dětství, kdy jsem jako malý špunt sledoval seriál Báječná léta. Tehdy jsem byl ve věku hlavního hrdiny, stárl jsem spolu s ním a získával ze seriálu poznatky do života. Pan Donutil tam perfektně daboval tím svým úžasným vypravěčským hlasem a hodně mě to ovlivnilo. Dnes, ve svých 34 letech mohu říci, že jsem ho viděl hrát dvakrát v Národním divadle (Národní furianti a Sluha dvou pánů), viděl jsem jeho předčítání z knih Oty Pavla ve Viole, o němž je v tomto dokumentu řeč, viděl jsem ho v jeho nejnovější roli v Divadle ABC ve Smrti obchodního cestujícího, kde exceluje po boku Zuzany Kronerové i svého syna a sklízí potlesk vestoje, viděl jsem v divadle dvě jeho one-man-show, byl jsem přítomen i na jedné jeho knižní autogramiádě. Doma mám několik jeho podepsaných knih a DVD. A tím pádem je asi jasné, že tento dokument by se mi líbil zřejmě za všech okolností. Ale musím vyzdvihnout snahu o poetické záběry a vyznění dokumentu v segmentech, které se věnovaly vodě a rybářské vášni pana Donutila. Zároveň oceňuji možnost nahlédnout do soukromí pana Donutila a vidět ho v jeho civilní podobě. "Povinné" chvály, u které ale zrovna v tomto případě věřím, že je upřímná, od kolegů, kamarádů a známých hlavního aktéra, je zde možná na můj vkus až příliš mnoho, ale to je asi prostě dáno osobností pana Donutila. Možná kdyby se dokument více věnoval panu Donutilovi a osekal počet respondentů aspoň na polovinu, bylo by to jen ku prospěchu. Ale i tak chvála a poděkování ČT, že takový reprezentativní dokument o panu Donutilovi za jeho života natočila. Krásně to doplnilo epizodu o panu Donutilovi z cyklu "Komici na jedničku", kterou ČT vysílala před pár dny, a kde pan Donutil například vyprávěl historku o tom, kterak mu jedna neznámá paní málem ukradla o přestávce představení Sluhy dvou pánů ze šatny kostým Truffaldina. Za mě spokojenost a panu Donutilovi přeji ještě mnoho spokojených a úspěšných let, aby nás mohl ještě dlouho bavit v televizi či dojímat v silných divadelních představeních. Tak jako to dělá třeba právě ve Smrti obchodního cestujícího. Je to fajn, že tenhle chlápek tu s námi JEŠTĚ STÁLE JE! Alespoň na tu chvilku!