Faustka

Subjektivně za dvě, objektivně (čili nahlíženo politicky) za tři. Dino Risi se s temnou historií vypořádal se satirickým nadhledem, zápalem pro věc a s humorem sobě vlastním.

„Byl jednou jeden chlapec. Žil ve vesnici, která už neexistuje, v domě, který už neexistuje, u pole, které už neexistuje, kde bylo všechno objeveno a všechno bylo možné. Klacek mohl být meč. Oblázek mohl být diamant. Strom hrad. Byl jednou jeden chlapec, který žil v domě u pole, na jehož druhé straně žila dívka. Vymysleli si tisíce her. Ona byla královna a on král. Sbírali svět do malých hrstí. Byl jednou jeden chlapec, který miloval dívku. Její smích byl otázka, na niž chtěl odpovídat celý život. Slíbil jí, že až do konce svých dní nebude milovat žádnou jinou.“ Jak někam strčí svůj umělecký čumák filmař z Rumunska, tak mě to většinou rozbourá. A to se mi stalo i tady. Židovská tematika, skvostná hudba, dojemný příběh a excelentní Derek Jacobi, který i ve vážných chvílích srší vtipem. To vše když se promíchá tak vznikne nádherný zážitek.

Církevní hodnostáři si cpou břich a čertovská čeládka pod kotli přikládá. Tak to bylo, je a bude. A nic se na tom nezmění, dokud se planeta Země bude točit a hříšníci budou hřešit. Není zase tolik výrazných vymítačských skvostů, abych jimi rozmařile plýtvala, takže když se nějaká nová rarachovina vyskytne nemůžu dotyčného Satanova vyslance jen tak zazdít (on by se ten zmetek rohatý ani nenechal). S mým nickem je přímo povinnost to vidět a poté i znalecky ohodnotit. Tedy, výrazově mohutnější (to mě rajcuje) Russell Crowe (btw dobrá italština) do toho jde s fortelem sobě vlastním, slovní přestřelka mezi ním a Asmodeem je vrcholně působivá, otcovské vedení mladého španělského kněze nese své ovoce (jablka bohužel došla) a matka od posednutého syna si srovná své priority, čímž zjistí, že zdědit velkou starověkou ratejnu není žádná výhra. A argumentace, že tohle téma už tu bylo tolikrát.  Bůh a Ďábel jsou věční!

Pro mě těch 600 metrů nad zemí bylo jako kdybych byla v nebi a zároveň v pekle. A i když jsem po celý film zažívala v žaludku silné vlnobití, tak záběry byly naprosto fascinující a vím jistě, že bych si ty vymazlené pohledy na krajinu do bezútěšné hloubky i to gradující napětí ráda někdy zopakovala. I když je fakt, že mně se klepou kolena i na pouze 60 metrů vysoké turistické rozhledně. Během filmu jsem si říkala, že už nikdy na žádnou nepolezu. Ale třeba si troufnu, i na vyšší! Jak říkala Becky: "Pokud se bojíš smrti, neboj se žít."

Takové nepěkné zacházení se zahraničními turisty Benátčané v propagačních videích zatajili. Zvláštní a překvapující. A to jsem chtěla s manželem toto město v budoucnu navštívit, přestože jeho bývalka tvrdila, že tam smrdí kanály. Teď opravdu nevím, poradím se s režisérem, jestli návštěvu doporučuje.

Po tomhle kousku se mi neudělalo dobře. Pořádně depresivní vize budoucnosti. Fuj! Žádnou chemii do přírody, nechte broučky žít.

Jako každá správná hororová fanynka se ráda koupu. Hrát si s kačenkou ve vaně přetékající krví, to zbožňuji. Některé vychytávky mě opravdu zaujaly, například zodpovědná (to mi u ní bylo sympatické) emo-sestřička chroupající skleničku s pohledem upřeným na tetu: "Taky nechceš mít nic v bříšku?" Smrtelné zlo: Probuzení je vymazlená pocta sérii Evil Dead v současném, modernějším kabátku. A tak jsem to přijala. S nadějí, že Lee Cronin nás v budoucnu ještě něčím překvapí.

Velmi zvláštní film, a ještě zvláštnější la famiglia. Otce početné rodiny Wolfganga si buď zamilujete, nebo ho zařadíte do kategorie týpků na přesdržku. Nic mezi tím. Před vámi, za vámi, nad vámi, kolem vás včely, kterým vévodí patriarcha - sláma mu čouhá z bot, ale nad penězi ohrnuje nos. Manželka je tu spíš jako morální podpora pro své čtyři dcery a jestli byla z její strany vynaložená nějaká snaha není to poznat. A co v tomto artovém zázraku ještě dominuje, to jsou litry a litry zlatavého, sladce lepkavého medu, v kterém mám chuť se vykoupat. A velbloud, který se sem nějakým nedopatřením scénáristky zatoulal, jen nevěřícně zírá a i ten typický chrchel mu šokem zaskočil v krku. Za ten italský slunečný žár dám čtyři a toho medu mi prosím natočte plnou.

Kolik stojí pravda? 28.733 eur a 17 centů. Tato dlužná částka probudí dlouho pohřbené tajemství dvou žen. Dvou matek holčičky Vittorie, kterou po seznámení s tou biologickou zasáhnou doposud nepoznané city k té jenž ji dala život, i když sama si nedokáže uspořádat ani ten svůj. Živočišná Angelica a laskavá Tina, dva protipóly se utkají v rozhodujícím souboji. Figlia mia je žhavé drama a Alba Rohrwacher mi opět dokázala jak skvělá je herečka.

Nemohla se rozhodnout mezi dvěma muži (nebo taky dvěma zly v jednom těle). Tak si šla hledat třetího, tentokrát už jistě pana Dokonalého (měla jsem to štěstí takového najít). Hlavní hrdince Carmen jsem od začátku fandila a držela palce. Komedie Abrakadabra mi přijde pro ženy vyloženě užívací, zato chlapům může připadat spíš nasírací. Záleží na úhlu pohledu a pohlaví. Je to film který mi sedl a moc jsem si ten ponor do ženské duše užila.