Faustka

Princ Mamánek je pohádka netradiční, k zamyšlení. A není pro každého. Mě tento Budařův hravý počin („Doteď jsem si žil spokojený aristokratický život.“) naopak bavil. Chválím skvělý výběr klasické hudby. Mírně zaostalé šišlající čarodějnice mě zprvu příliš nenadchly, ale časem jsem těm prostořekým zpuchřelým princeznám přišla na chuť. Čarovný starodávný Dádrudub byl notně užvaněný, procítěně veršující a vskutku přechytralý kus mohutného dřevěného božstva, který bych s povděkem obejmula taky. Vznešený Dádru Bube, opatruj Budaře, ať natočí ještě hodně rozverných temných pohádek.

Pomalý, tíživý thriller, střídavě sluncem zlenivělý nebo deštěm depresivně promáčený. Plný otazníků, které mi nedají spát a s hrdiny nejednoznačných charakterů. Uvítala bych i další kriminální případ se stejnou dvojicí, hlavně proto aby ten „Frankův gestapák“ musel ještě chvíli močit krev. Za to, jaký to byl morálně pokřivený policajt. Javier Gutiérrez ho ztvárnil tak věrohodně až mě mrazilo. A to svědčí o tom, že Španělé prostě umí.

Krve by se ve mně nedořezal, i když o nic krvavého v Neverlake nejde. Jde pouze o mlžný opar nad jezerem budícím neklid a naléhavé volání z hlubin. Legendy starých Etrusků, jejichž sílu nezmírnil ani běh staletí. Děti, které nejsou tím, čím se zdají. Dívka Jenny hledající lásku otce a nalézající bolestnou pravdu. Obraz Toskánska naprosto jiný, než jak jsem jej sama poznala. Zub věků zahlodal možná na budovách, ale lidé jsou pořád stejní.

Slabší film této dvojice. Až příliš rvaček, málo vtipných scén a prostředí také nezaujalo. A slibovaná scéna s taháním Bud Spencera do koruny stromu ve sloní plachtě se nekonala. Škoda.

Žánr komedie na prvním místě? Možná vtipné, ale naprosto zavádějící. Argentinky sice nejsou extra pohledné, o to víc je však tento rituální horor věrohodnější. Rčení: „láska až za hrob“ je jistě vznešený manželský slib, ovšem poněkud nadnesený a když se to vezme doslova, tak i dost nebezpečný. Solidní krvák a překvapující závěr, který mi neudělal dobře.

Kanada mile překvapila. Říkala jsem si, zase jeden z těch filmů, jakých je dvanáct do tuctu a ejhle. The Hexecutioners nabízí závažné téma a netradiční zpracování. A gotické horory nejsou zase tak časté. Prostředí velkého tajemného sídla je plně využito. Dvě dívky s nezvyklým zaměstnáním a odlišným přístupem ke klientům, z nichž jedna, ta tichá a neprůbojná projde velkou proměnou, byly vybrány velmi přesně. A při závěrečných titulcích jsem pociťovala slastné, až lechtivé vibrace v oblasti žaludku. Jsou prostě věci mezi nebem a zemí. A my citlivé ženy tyto magické síly vnímáme emočně mnohem hlouběji. Nechci malovat čerta na zeď, drahý Omnibusi, ale tenhle kousek se pro mě stal silně návykovým.

Dost se divím, že do toho Joaquin Phoenix šel, ale s jeho talentem chápu, že má rád výzvy. Pro mě to byly tři promrhané hodiny s věčně ufňukaným, duševně rozpolceným a vzhledově chátrajícím mužem s duší labilního dítěte. Ari Aster se masochisticky mazlí se svým natočeným materiálem a střižně se obloukem vyhýbá (nejspíš nějaká fóbie). O polovinu film zkrátit a snad bych i hodnocení zvýšila.

Miloš Kopecký ve zcela netypické herecké poloze, která ale není o nic méně okouzlující, právě naopak. Anglický lord, pravý gentleman, nebojím se toho slova, až asketické povahy, když už usoudí, že by po dlouhé odmlce bylo třeba splnit manželskou povinnost, tak u této bohulibé činnosti stydlivě zhasne. Krásná lady Carlton však tento počin vnímá jinak, než jako galantnost. A Božidara Turzonovová tu sice nemá velkou roli, nicméně její temperament, svěží hravost a kvalitní italština mě velmi mile překvapila. Troufnu si ji směle přirovnat k neméně půvabné Gině Lollobrigidě. Režisér Jiří Krejčík nám odhalil, že všudypřítomná cenzura může mít mnoho tváří.

Užila jsem si to i jako horor, ale dostala jsem i vážné téma k zamyšlení. Poslední záchvěv umírajících těl, nebo nový začátek? Stáří má právo na důstojný závěr života a lásku bližních, nejsou to jen bezcenné nádoby, které je třeba vyhodit, když už ze sebe vydaly vše. Němci se pojmenovat problém nebojí. A jenom se mi to zdálo, nebo se opravdu z domova důchodců ozval krvelačný výkřik: „Tak, Fialo, a máš to spočítaný! Jdem si pro tebe…“

Slibný začátek, který se postupně utopil v nelogičnosti. Slabý scénář, odpudivé děti, adoptivní rodiče na ránu palicí. Tři hvězdy za dobrý nápad, ze kterého se dalo vytěžit mnohem víc.