feeme

Přestože kultovní filmy vyhledávám, z důvodu nelibosti pocitu strachu z hororů a psychothrillerů jsem dlouho odmítala se podívat na tenhle. Pokud to má někdo také jak já, vykašlat se na to, nelze očekávat nic očekávatelného! Žádný obavy z laciných lekacích scén mít nemusíte, ani nadpřirozený věci logicky neopodstatněný, vůbec. Za sebe u Psycha vyzdvihávám kromě všeho ostatního (samozřejmě včetně kamery a hudby!) především velice propracovaný scénář. Napínavost od začátku do konce. A přitom to jsou šedesátý léta! Člověk něco čeká, a ono to je jinak, díky spádu příběhu za chvíli zas jinak! Co?! Aha! Aha? Aha! Kde? Kdo? Né! Zároveň to i bavilo. Psycho na úrovni.

Vyprávění v 1. osobě jedn. č. na mě působí nejen nepřirozeně, ale např. věta "Podkroví jsem postavil se svými charakteristickými parabolickými oblouky, což je mechanicky dokonalá konstrukce, která vzbudí obdiv u velkých architektů..." vzbuzuje domnění, že je autor namyšlený, ač být nemusí a pravděpodobně nebyl. Nešťastně zvolená forma předání tolika informací, které samy o sobě jsou zajímavé, obohacující a dokonce i v optimálním rozsahu, ve kterém je chceme slyšet myslím všichni, kdo si podobný dokument pouštíme.

Dovolím si nesouhlasit s "anitae" - komentář je vítaný. Pouhé obrazy a fotky si můžu prohlížet na netu a k tomu si pustit vlastní písničku. To, co dělá dokument zajímavým, je podrobné za/uvedení diváka do jednotlivých etap Drtikolovy tvorby a života, a tím pádem má smysl na to koukat, a to nejen ze studijního hlediska.

Pan Taussig při uvádění tohohle filmu řekl: "Závidím všem, kdo Černého Petra uvidí poprvé." Chápu, co tím myslel.

Není nad to koukat se na Jak vycvičit draka se sedmiletym kamarádem a zjistit, že to prožívám víc než on!

Tak i já jsem to viděla, abych věděla, kvůli čemu svět šílí a pravděpodobně ještě chvíli šílet bude, i přesto, že shlédne film. Ostatně ta kniha byla asi ten stejný kumšt/nekumšt, jenže zároveň má to, co lidi chtěj, po čem vyloženě prahnou, protože v jejich obyčejných životech je to nikdy nepotká. Vzpomněla jsem si na Twillight, taky slavná blbost zabalená do silně koncentrované "romantiky".

Knížka prý končí jinak a když jsem zjistila jak, byla jsem závěrem filmu zklamaná. Ale celkově objevující se symbolismus a nahuštěnost pocitů, byť většinou drásajících, přidává na kvalitě hrozně moc; kromě té nádherné vizuality.

Zdá se mi to zajímavé, jen se obávám, že by bohatě stačilo audio.

Typické znaky primitivního seriálu. Patetické odbíhání vždy radši, než aby proběhla vážná rozmluva jako to u rozumných lidí tak bývá. Rádoby upřímná přísaha pokaždé, když se lže. Nepochopitelné střídání zamilovanosti po několika nebo jednom dni. Nabalování záhad jedna na druhou, až už to přestává být záhadné a vytrácí se zájem. Proč ani po celý sérii si člověk nemůže najít postavu, se kterou by se ztotožnil? Těch postav je tam hodně, ale všechny jsou tak "komplikované", až mě přestávají bavit.

Původně jsem na tenhle film chtěla jít do kina do filmového klubu. Nemrzí mě, že jsem ho neviděla na velkým plátně, v dobře ozvučené místnosti, a nevěnovala mu atmosferický večer se společenským zakončením. Nenamítám nic, ale po měsíci si pamatuju jen nějaký opakovaný sexuální scény, který jsem měla chuť přetočit, hysterii, nějaký scény k nepochopení. Ovšem všudypřítomné emoce a jistá rozervanost, zároveň chlad. Vlastně co by ne, taková výpověď z dneška, jen já ji nerozumím, za to ale ten film nemůže.