novoten

Sergio Leone měl obrovský dar. Už po pár minutách obvyklého ticha mu zobu z ruky a jen se tetelím, aby se cesty obou pistolníků konečně zkřížily. A když k tomu dojde a motivace postav začnou přilévat olej do ohně, musím šokovaně uznat, že jestli se nějaký režisérův epos svými kvalitami přibližuje legendárnímu Tenkrát na západě, jsou to právě tyhle dolary navíc. Symbióza obrazu s Enniovou hudbou ještě úplné dokonalosti nedosahuje, ale má k ní zatraceně blízko.

Právem se hřeší na dynamiku posádky, protože vztahy mezi postavami (a dle chemie i mezi jednotlivými herci) jsou díky veškerému špičkování a podporování tím hlavním. Zatímco první díl sázel na hledání vlastního já a druhý prohluboval vztahy, tentokrát Enterprise míří za epizodickým vesmírným dobrodružstvím, které po akčním infernu při prvním setkání s Krallem bohužel trochu usíná. Pro hlášku se naštěstí nejde daleko a obměna hybatelů děje vydatně prospívá, vždyť Scotty s McCoyem mají snad víc prostoru než v obou předchozích filmech, zatímco Uhura překvapivě ustupuje do pozadí. Nebýt ale dokonale gradovaného finiše, tak nevím, nevím. Jednotlivé linky se chvílemi lepí dohromady jen těžko, záporák až do odhalení své (byť očekávané) identity nemá kde sbírat body a až od chvíle, kdy se dostane do akce zaprášená motorka, začalo jít konečně zase o tu pravověrnou kosmickou jízdu se všemi slíbenými atrakcemi. Silnějších 70%, které ale paradoxně jako rozlučka se současnou podobou posádky fungují naprosto dokonale.

V obsahu se píše cosi o tom, že divák pozná, že tohle všechno kolem mountainbiků není jen o tom sjet dolů z kopce. Já ale v Signatures vidím JENOM sjíždění dolů z kopce a několik rozpačitých záběrů na opici, ponožky nebo buřta na triviálnosti celého dokumentu nemění zhola nic.

Duncana Jonese šlechtí, že se snaží cílit jak na fanoušky všech druhů předloh, tak i na Warcraftem nedotčené, ale v mém případě zůstal ve výsledku jen na půli cesty, kam ještě spíš doklopýtal. Ve chvíli, kdy se neznámé postavy tváří pár minut po začátku filmu smrtelně vážně a hází v každé větě cizí jméno, název či alespoň tajemné slovo typu "Strážce", nevěřil jsem, že se do děje dokážu dostat. Naštěstí celá mytologie není složitá a všechno do sebe začne zapadat, navíc ještě v kombinaci s dobrodružstvím, kde se pořád něco děje a není chvíle, aby někdo z hlavních charakterů nebojoval, nekouzlil nebo alespoň za bitvou či kouzlením neletěl. Problém je, že za první oponou v podobě pohledné vizuální destrukce nebo emocionálně dobře trefeného soundtracku už nic není. Soubojům, láskám, paktům i válkám chybí zábavnost a celý První střet se odehraje víceméně bez toho, abych začal Lotharovi a spol. fandit. Naopak jediná postava, která mě opravdu zajímala a které jsem držel palce, umírá až trestuhodně rutinním způsobem. Pokračování bych se nebránil, protože při takovéhle šíři bude pořád co rozvíjet, ale tady chyběla duše, pro kterou by mi nově poznaný vesmír mohl být blízký. 50%

Efektní, audiovizuálně našlapaná a co do gradace všech klíčových momentů téměř dokonale vysoustružená thrillerová práce. Blake si bez zakopnutí uhraje všechny polohy a když právě vylézá na prkno / velrybu / skálu jen pár desítek centimetrů od žraločích čelistí, myslel jsem, že mi opěradla v kině zůstanou v ruce. Proto je škoda, že se ve finále neustoupí od očekávané přepálenosti a je nutné se rozloučit se vší parádou, která je tady spíš k smíchu. O ty žánrové mantinely, které Serra chvíli zkoušel šikovně vymetat, se tak Mělčiny na samém konci zbytečně omlátí.

Ani v tom nejpoučnějším módu Studio Ghibli neselhává a skrze úžasné charaktery (Baron), překvapivé množství hlášek (při honičce v labyrintu jsem slzel smíchy) a dojemný soundtrack jsem jen překvapeně zíral na to, jak komplexně tahle kratičká pohádka funguje, byť na více než podobném konceptu jako o rok starší Cesta do fantazie. Nebýt neodbytného pocitu, že ve finále funguje Království skoro jako první díl nějakého pořádně výpravného seriálu, okořením hodnocení maximální várkou, i takhle ale zůstanou na cestu roztomilé Haru vzpomínky maximálně pozitivní.

Zase se staví vesmír a tentokrát tam, kde to vůbec není potřeba. Zamýšlené originální týmovce jsou od prvních minut podtrhávány nohy, protože do všech zásadnějších originů je dosazen někdo z Justice League, kterou v tu chvíli ani nikdo vidět nechce. Od nových postav to odvádí pozornost a v trailerech tolik proklamovaná jinakost je v tu ránu pryč. Ani písničkový soundtrack mě moc nevtáhne, protože s každým dalším oldschool flákem se nedokážu zbavit dojmu, že žánrově notně příbuzní Strážci galaxie se jen těžko dali vykrádat okatějším způsobem. Alespoň že orchestrální doprovod Stevena Priceho podporuje akci do závratných hodnot a dává zapomenout na to, že je při každé přestřelce tma, déšť nebo tma a déšť. Bohužel ta nejzásadnější, do finále pošetřená bitka je vynucená, co se týče motivací záporáků směšná a hlavně překvapivě trikově nezvládnutá. Právě u ní je nejvíc patrné to, jak je celá druhá půlka hláškami a činy naší Squad vyměklá, což vzhledem k jejich údajně totálně psychopatickým kořenům vůbec nedává smysl. Jedno velké pozitivní překvapení ale film skrývá, a to Harley Quinn, která je přesně tak dobrá, jak jsem si myslel, že v podání Margot Robbie nikdy být nemůže. Krade si každou scénu, sebestřelenější dialog prodává na samou hranu a s charismatickým Deadshotem jsou tak jediní, kteří by si zasloužili se do adaptací ještě někdy vrátit. Největším castingovým zklamáním pak zůstává Jared Leto. Ne snad že by se nesnažil, ale zatímco takový Ledger svého času v Temném rytíři dokázal vyděsit už jen tím, že se na plátně objevil, Leto si musí pomáhat prázdným přehráváním, makeupem nebo nejrůznějšími rekvizitami - a kvůli tomu je jen řvavou atrakcí, po které zbude pachuť promarněné šance. Ostatně jako po celém Oddílu, který sice občas přinese dobrou věc, ale bez výjimky ji pokaždé následují dvě špatné.

Pokračování, kterému jsem se bránil a dost dlouho si přál, aby nikdy nevzniklo, protože původní trilogie funguje jako dokonalý akčně-špionský diamant, který nemá cenu dál brousit. A jak už ukázal Odkaz, pokračovat odjinud není nejlepší nápad. Přesto jsme tady a podle očekávání v něčem, co Greengrassovy předchozí příspěvky připomíná tak moc, že se jedná snad až o citaci. Mýtus vidím v konkrétních scénách či zvratech, zápletka zase parafrázuje Ultimátum a než si do sebe všechny flashbacky a domněnky pořádně sednou, moc lehký pocit jsem neměl, obzvlášť když je jedním z cílů překvapivě mizerný Tommy Lee Jones. V Damonově buldočí tváři to ale pořád je a i když akce tentokrát už trochu vykračuje ze zaběhlých mezí a koketuje s (na dosavadní poměry) překvapivou nerealističností, fyzičnost a nekompromisnost mi pořád zvedá adrenalin tak strašně nahoru, že mi vydržel celou cestu z kina domů. V kombinaci s návratem Nicky, nečitelnou Heather a nenapodobitelnou atmosférou se sice opravdu jedná o zbytečné rozrývání dořešeného, ale osobní podzápletka nakonec účel plní na jedničku. 75%

Třetí série by hrdinům ze San Francisca slušela ještě o něco lépe a scéna dialogu v kavárně by rozhodně byla nejlepší epizodou vůbec, ale přesto to Andrew Haigh dokázal. Spojil vymodlené finále s téměř nepřebernou lavinou pravdivých vět a loučí se tak s celým seriálem snad až osudově. Po půldruhé hodince rozhovorů ze života se snad každý, koho někdy vztahy jen trochu potrápily, musí zamyslet nad tím, kam směřuje nebo kam by směřovat chtěl. Nebo nad tím, že ti, kteří se chovají tak trochu jako svině, schovávají někde hluboko nenávratně zlomené srdce. Nebo nad tím, že i když to myslíme dobře, může nás ten druhý vnímat (a často naprosto oprávněně) jako zbabělce. Nebo zkrátka jenom nad tím, že i když se stokrát spálíme, tak sami zůstat nechceme. Děkuju ti, Patricku. Těch životních lekcí a facek mi jen málokterá postava osvětlila tolik, jako se to povedlo tobě.

Z pozice neameričana, který Allenovu ještě nedávno nesehnatelnou raritu vidí hrozivých pětačtyřicet let po jejím vzniku, nemám šanci docenit všechny gagy, ale i když se politice většinou dost vyhýbám, pár tref do černého si Woody přeci jen připisuje. Ve chvíli, kdy začne vypravěč odříkávat životopis Harveyho Wallingera a začne tím, že otec zemřel při porodu, rozjíždí se kulomet hlášek, u kterého jsem slzel smíchy. Zbytek děje a pointování jednotlivých epizodek sice trochu hapruje a občas jen prošumí, ale za vidění stojí takováhle jednohubka každému, kdo rád znovuobjevuje Mistrovy kořeny.