novoten

Wade nekecal, je to love story. Naštěstí. Jako střelená komedie/parodie se totiž Deadpool dobrovolně shazuje desítkami popkulturních narážek, kvůli kterým mu na několika místech hrozí, že se stane jen instantní rychlokvaškou. Pokaždé ale včas utáhne závity, humor úspěšně zabalancuje na hraně nejtriviálnější prepubertální rozjívenosti a všechno je zase fajn. Bez kouzelné Moreny by to ale nešlo. První opravdové odtržení od seriálových světů jí svědčí přímo náramně a zatímco všichni se při nečekaně obřím finančním úspěchu červeného šílence klaní hlavně Reynoldsovi, já tenhle úspěch přeju zejména jí.

1. série - 90% - Na HBO jsou zvyklí na ty nejobyčejnější lidské starosti a po pár minutách s touhle čtyřkou si nejde nevzpomenout na jiné spřízněné kousky od stejné stanice, tedy Looking a ještě víc pak na Girls. Togetherness jde ale ještě o krok dál, protože si pranic nepomáhá atraktivním prostředím. Zkoumá vztahy z pohledu stabilního manželství a hranice středního věku a řeší tak v prvním plánu situaci, kdy spolu dva lidé být chtějí i mají a objektivně je vše v pořádku - a přesto něco někde skřípe. A jako na potvoru se to něco nedá ani pojmenovat. Scenáristická dvojice bratří Duplassových má očividně odžito své a v jejich podání je každý partnerský dialog čirým zlatem, ve kterém se nedá nehledat odpovědi na nejrůznější otázky, které se člověku, který to se vztahy myslí vážně, chtě nechtě rojí v hlavě. Otevřený divák dosáhne poznání, které ty zkušenější asi nepřekvapí. Tedy že něco se vyřešit dá, něco se vyvrbí samo a někdy se můžete přetrhnout, ale problém zůstává a jen potichu bobtná do nesnesitelných rozměrů. Nejvíc v tomhle snažení fandím Michelle v podání krásné a žádoucí Melanie Lynskey. Když vidím, jak moc chce všechno v rodině udržet pohromadě, ale nemá to snadné o to víc, že jí radí takové tornádo jako Tina, musím jí přát rodinné štěstí ještě silněji než ostatním zúčastněným. Neznamená to ale, že bych nefandil i Brettovi a Alexovi, kteří jsou správní parťáci do nepohody a jejich nespokojenost s nastalými situacemi jsem poctivě prožíval v jejich kůži. A nebýt snad až přílišné nadsazenosti linky s Mary Steenburgen, nemá v žánru krátkometrážní dramedy konkurenci. Takže díky za tuhle osmiepizodovku, která ukázala, že i na minimálním prostoru může vzniknout nezapomenutelná věc. Jestli tahle specifická atmosféra vydrží i dál, je rozhodnuto o seriálu, který budu na každém kroku doporučovat do omrzení. 2. série - 90% - Příběhy smutných poznání u vztahů, o kterých jste mysleli, že vás už ve zlém nikdy nepřekvapí. Výlety, které rozezní smutek po dobrodružstvích dětství a dospívání, které odvál čas a které se nikdy nevrátí, i když byste dali všechno jen za pár jejich minut. A pocit, že Duplassovi stvořili melancholii v nejčistší formě. Možná jsou Brett a Alex občas snad až moc velcí troubové, možná mi Tina ani v přijatelnější formě nedokázala naplno přirůst k srdci. Jenže nejlepší příběhy někdy píše sám život. Proto je zrušení již po dvou letech nejbolestnější zářez za dost dlouhou dobu. Konec, který sami tvůrci považovali za konec jedné éry, je proto bohužel koncem definitivním, ale snad právě proto ho přes srdce dokážu přenést s úsměvem, byť značně uplakaným.

Vousatý jestřáb sestřelen. Při pohledu na vražednou stopáž a více než důkladný úvod je jasné, že tohle je vysněný projekt, jehož autora nikdo nebrzdil a splnil mu tak největší přání. A přestože povzbuzující proslovy či výhrůžky na téma mrtvých Američanů dávají svým množstvím vzpomenout na Pearl Harbor, zážitku to ubírá jen minimálně. Když jde totiž do tuhého, dostává se do popředí Akce s třikráte zvětšeným A, která dokazuje, že Bay zkrátka nestárne, jen svým vlastním způsobem zraje. Každá salva nebo výbuch překonává dynamičností všechno, co je v žánru možné vidět a stoupající strach o hlavní postavy žene vstříc přehrocenému a o to víc divácky vyčerpávajícímu finále.

Pozici jasného favorita Hooper neustál. Po veskrze přístupné Králově řeči a všemi emocemi přetékajících Bídnících vypráví další příběh člověka, k jehož pochopení je zapotřebí vstřícný krok. Tentokrát ale naráží, protože ho vypráví až příliš polopaticky. Chybí mu lehkost a hlavně moment překvapení, protože každý dějový zvrat je vidět dlouho dopředu. Často to nevadí, protože Alicia hraje jako o život a Eddie (byť opět snad až příliš specifický a téměř rušivý) fascinuje každým gestem. Jako celek na mě ale tahle Dívka mluví jazykem, kterým mi nic nového nesdělí.

Film stejný jako hlavní hrdinka. Šedá myška, která si razí cestu mezi líbivějšími a výraznějšími. A díky tomu, že je role Eilis psaná Saoirse na tělo, cítím její touhu po vlastních rozhodnutích na životních křižovatkách hodně na blízko. Kdyby se ale poslední třetina vydala trochu vyzrálejším směrem, věřil bych i celému Brooklynu. Otazníky kolem vztahů a mostů, které se nedají spálit ani směrem k sobě, ani směrem od sebe, bolí totiž nás všechny. Vyřešit je sytě červenou knihovnou proto byla laciná podpásovka.

When I was small, I only knew small things. But now I'm five, I know everything! O dvou hlavních postavách a o dvou velkých zvratech. Přesto (nebo díky dostatečnému prostoru právě proto) o všem, co je v životě důležité. Pro někoho bude Room plný patosu, pro jiného zase přestřelenou depresí. Pro ty obzvlášť empatické jde ale o dokonale vyváženou podívanou, která dojímá i mrazí za hranici vlastních možností.

Tak intenzivně destruktivní, až jsem se na samém konci cítil jako sám Glass. Tedy dolámaný, rozdrásaný, na padrť, dřeň, kost. Jenže na rozdíl od něj bych to já vzdal prakticky okamžitě a jen čekal na smrt. On se ve strhujícím Leonardově podání plazí, belhá a všelijak chroptivě snaží dokráčet nejdivočejším západem za svým archetypálním cílem, až mi i zimní vítr cestou z kina přišel jako ten nejpříjemnější jarní vánek. Miluju klasické pojetí westernu, ale takovéhle převracení tradic vzhůru nohama potřebuje jednou za čas každý žánr. Tím spíš, když jsou klíčové výjevy (medvědice, řeka, bizoni) ikonickými obrazy už při své premiéře. Famózní velkofilm a nejintimnější znovuzrození v jednom.

Origin jak víno, který se s příznivým přijetím publika nemohl setkat. Má v sobě totiž tolik samostatných filmů, že jako celek zůstává téměř neuchopitelný. V prvním plánu se jede po objevování cest k jiným světům, ve druhém pak po objevování sebe sama, když chcete uspět ve svém oboru a okolnosti vám nejsou zcela příznivě nakloněné. A v plánu třetím se promítne vojenské dilema a koneckonců i očekávaná rovina akčního komiksu. Nacpat tohle všechno do jednoho blockbusteru by chtělo tři hodiny a i tehdy by to nebylo snadné. Josh Trank se to pokouší zvládnout v devadesáti minutách, což je sice naprostá bláhovost, ale je mi takovým bojem s větrnými mlýny zároveň hrozně sympatický. I protože věděl, kudy vést cestu diváka k postavám - tedy primárně skrz klukovský šarm Milese Tellera a detaily na oči Kate Mary. Proto je škoda, že zrod ikonického záporáka vyznívá zcela do prázdna a nešponuje tak hlad na případné (byť jakkoli nepravděpodobné) pokračování.

S tak dokonalou kamerou a báječně staromódním Morriconeho soundtrackem se zkrátka nemohlo jednat o vyložené šlápnutí vedle, ale čekal jsem přece jen o něco víc. Tarantinova zas a znova propíraná láska k Divokému západu slibovala zbavení se všech drobných neduhů, které v sobě měl jinak parádní Django, ale tohle je krok zpátky. Sáhodlouhé dialogy o ničem až překvapivě často zůstávají sáhodlouhými dialogy o ničem a až když k nim ve druhé polovině začnou přicházet pointy, je konečně vyhráno. Tempo už neopadne, každý výstřel má fatální následky a rozvázání posledních dějových uzlů přibije i přes svou krvavě černohumornou náladu do sedačky a dokáže, že tahle jízda stála za to. Přesto bych byl rád, kdyby se Quentin od westernově laděných příběhů (nebo jako v tomto případě (ne)čistokrevných kovbojek) vydal někam dál. Do dostavníkových kapitol se totiž začaly vkrádat jeho dříve tak časté antidivácké hříchy a víc než symbióza tvůrce a diváka tak po letech opět problikává citující a natahovací fetiš. 70%

Utopeno ve vlastních ambicích. Tvůrci tak moc chtějí být autory dravého budíčku, až jsou v jádru téměř nesledovatelní. Celému ekonomickému vyřvávání chybí větší dramatický oblouk, jenž popoháněl třeba Vlka z Wall Street, kterého scénáristé (nejen vzhledem k všudypřítomné a až příliš agresivní satiře) očividně adorují. I tady probliknou nějaké osobní příběhy, ale vzhledem k rozmělnění pozornosti mezi desítku iniciátorů vyšumí do ztracena. Chápu, že když se přes dvě hodiny řeší ekonomika a hypotéky na sto a jeden způsob, musíme se ponořit do odborných termínů, ale tolik jich vážně nebylo potřeba. Neustálé rozpitvávání dalších a dalších budoucích finančních katastrof už ve finální třetině vyloženě ubíjí, aniž by děj někam posunulo a jen ho znovu nasměruje do scenáristické zákruty, ve které už předtím několikrát byl. Už dlouho mě tak nemrzelo, že herci (v tomto případě chameleonský Bale a explodující Carell) hrají do plných, aniž by mě jakkoli zajímaly důsledky činů jejich charakterů.