Brinkley

Vtipně zobrazená absurdita doby nedávno minulé.

Ezo-neezo, Jaroslav Dušek velice vtipně glosuje všeobecné životní pravdy, na které občas zapomínáme.

Jako kulisa, proč ne?

V kontextu posledních Pixarovek přidávám poslední hvězdu. Postupem času totiž Wall-iho nevnímám jako "zelenou" agitku, naopak oceňuji vesmírnou poetiku, originalitu a vtip.

Nemusím být folkařka (omezuji se vlastně jen na Kryla, Nohavicu a Plíhala; nemluvě o country, které jakožto žánr až na Cashe, opravdu nemusím), abych tento dokument poctivě neabsolvovala od začátku až do konce.

Určitě fenomén 90. let. Paranormálním jevem a nevyřešitelným případem pro mě ale je skutečnost, že Akta X i v těch letech moji osobu (v cílovém telecím věku) poněkud minuly. Ano, pár epizod jsem viděla (především zásluhou spolužáků) a řekla si něco ve smyslu "fajn, napětí - splněno, ufoni - splněno, sem tam lekačka a pěkný lidi... když bude čas, tak třeba příště". To mi na čtyři hvězdy nestačí; tři plus.

Mé znalosti vesmíru bych definovala jako ubohé; zaznamenala jsem pouze skutečnost, že od dob mé působnosti na ZŠ bylo Pluto degradováno na trpasličí planetu. Tento dokument se mi postaral o jakýsi vědomostní astro-základ a hlavně o příjemně strávené páteční večery s šestiletým synem, jehož tvůrci pro změnu postrčili k předsevzetí státi se vědcem. Účel byl tedy stoprocentně splněn.

Přes veškerou snahu, logisticky naplánovaný čas na sobotní noc a litry kafe, jsem u tohoto Wendersova snímku třikrát usnula a Nebe nad Berlínem změnilo svoji formu na velice originální, přesto však poněkud úmorný seriál. Shlédnutí posledního "dílu" pro mě bylo už spíš otázkou cti. I přesto dávám hvězdy tři. Nebe nad Berlínem mi totiž umožňuje slepit větu typu "bezvadně hrající Bruno bez knírku podává neviditelnou ruku andělskému sympaťákovi Columbovi, aby si za pár minut vyšel na živák Nicka Cavea and The Bad Seeds kvůli kudrnaté artistce". A už jen to stojí za to. Myslím, že brzy najdu odvahu na kompletnější projekci, byť s větší zásobou kofeinu.

Tak název Melancholie k tomuto Trierově snímku sedí jak systém hyperbolických zrcadel Ritchey-Chretien v Hubbleově vesmírném dalekohledu. Mé čtvrté setkání s Larsem a opět trefa do černého. Dvě části - dva různé ženské přístupy k životu a "melancholické" situaci vůbec (+ jeden racionální mužský, sutherlandovský, navrch) . První část "Justine" mě zaujala zřetelným vlivem manifestu Dogma 95 (typu Rodinné oslavy), perfektním vykreslením jednotlivých postav a hereckým obsazením a výkony vůbec (perličky Charlotte Rampling, John Hurt a spol.). Na druhou stranu "Claire" je především vizuálně povedené, pro diváka "melancholické" dlouhé čekání na předem daný ortel. Osobně bych se obešla bez mudrování typu "život na Zemi je zlý...", ovšem po heroické masáži typu Armagedon, ráda přivřu oči.

Ono je těžko okomentovat film, který patří již dlouhou dobu k mým osobním nej. Postpubescentní část "PŘED..." trilogie jsem poprvé viděla zcela náhodou v rámci Amerického nezávislého léta na ČT2, a to právě ve věku hlavních postav. Spolu s nimi jsem dorostla až do Soumraku (jenž stavím ještě o stupínek výše) a za nějaký čas Céline a Jesse doženu i o Půlnocí. Filmové slovní spojení "cizinec ve vlaku" pro mě díky Úsvitu dostalo další význam. Před Úsvitem představuje splnění všech idealistických představ o spontánnosti a volnosti dvou náhodně střetnutých "diskutérů, a to nejen při sdílení myšlenek. Je štěstí, že tyto představy máme šanci prožít díky skvělému scénáři i hercům, neboť v reálu je málokdo ochoten riskovat při pomyšlení, že se z toho druhého s největší pravděpodobností vyklube cvok nebo v lepším případě fádní jedinec..... a co pak s takovým dělat až do rána .