movie

Nejintenzivnejsi televizni zazitek roku 2023.

5* za povidku Toby Dammit.

Pure. Pyunův ultimátní tvůrčí manifest.

Pure cinema. Devadesát minut absolutního a slastného vytržení z vlastní reality. A přitom se jedná příběh obyčejného strýce z Dakaru, kterému přišla složenka s peněžním darem. Jelikož nemá občanku, dostane se do mašinerie, ve které o sebe drhnou kola senegalské byrokracie, společnosti i vlastní člověčinky. Film z roku 1968 je teprve druhým režijním počinem Ousmana Sembeneho (též známého jako “kmotra afrického filmu”). Sembene byl původní profesí spisovatel, ale jelikož chtěl promlouvat k často negramotné senegalské populaci, začal točit filmy (v Mandabi na to odkazuje ve scéně, kdy si Ibrahim za poplatek nechá přečíst dopis od písaře na poště - toho mimochodem hraje Sembene). Sembene točí absolutně čistě, skvěle pracuje s neherci a schopně předkládá docela komplexní obraz dakarské společnosti, aniž by se kdekoliv zadrhával a od úvodního záběru se jedná o strhující zážitek. Maximální doporučení.

Uhrančivá meditace, jako kdyby se tvorba Cormaca McCarthyho obalila nežností a zlo bylo ještě daleko za obzorem. Nádherně zahrané (subtilní Ewen Bremner a konstantní samomluvou obtěžkaný Orion Lee), skvělý soundtrack Williama Tylera (Tompkins Square Records) a režijně je to hodně daleko. Četl jsem v různých komentářích na Reichardtiny filmy NIGHT MOVES a CERTAIN WOMEN názor, že to s její tvorbou jde z kopce. FIRST COW doufám pochybovačné hlasy přesvědčí o opaku.

Osobně si nedokážu vybavit další filmové dílo, které tak dokonale zachycuje zmar a deziluzi z Reaganovy války proti drogám. Zatímco první série na mě působila poněkud rozstřeleně a nekonzistentně, druhá série, ve které se režijní tým zúžil na klíčové osoby Baiz, Escalante a Said, působí jako kompaktní dílo s velice vyváženým tempem a jen lehce dávkovanou intenzitou závislosti. To vše spíše v oparu jihoamerické artové kinematografie, nežli s dýmem hollywoodské thrillerové akce, díky které mohla původní série Narcos působit spíše jako akční pohádka. Tvůrci Narcos: Mexico raději nechávají divácké nadšení z řízné akce opakovaně uhasínat a topit v neúspěších jejich představitelů. Jedním z nich je opět typově skvěle vybraný agent DEA Walt (Scoot McNairy), který podobně jako jeho předchůdce Camarena (Michael Pena) působí spíš nedůvěryhodně. Když se v jedné z finálních epizod nechá se svojí skupinou vlákat do léčky, dojde na konfrontaci s jeho protějškem z mexických federáles na nočním zhasnutém letišti (která záměrně upomene na legendární scénu z filmu HEAT), ta ale nekončí vypjatou emotivní scénou, ale zbabělým útěkem (“Běž dokud je neuslyšíš mluvit anglicky.”). Ostatně étosem celé série Narcos je skutečnost, že úspěch tradičně nepřichází ze spoda, je ale vždy diktován z vrchu, což platí na obou stranách barikády. Výjimečně to ale neplatí v případě seriálu samotného, jehož druhá série je cílevědomou a dokonale zvládnutou podívanou.

Asi nejintimnější dokumentární profil jaký se dal o tomhle nadšeném srdcaři a true filmaři natočit. Don Dohler točil filmy, které byly postižené filmařským zanícením a bez všech pochybností mohu napsat, že např. ALIEN FACTOR a NIGHTBEAST patří mezi to nejlepší a nejskutečnější co jsem kdy viděl. Dohler v realizaci svých filmů spolupracoval se svoji rodinou a úzkým kruhem přátel a nadšenců a je příznačné, že i tenhle dokument se veze spíš po Dohlerovi osobní linii, namísto aby vyplňoval obsah běžnou nerdskou trivií. Nejsilnější je asi ve svém strohém závěru. Don Dohler je dva měsíce po své druhé svatbě svatbě diagnostikován s rakovinou plic a mozku. Dohlerův úzký spolupracovník Joe Ripple k němu přijede na návštěvu, Don mu předává beta kazety s mastry jeho starých filmů, pak Joe začně Donovi vyprávět svoji vizi traileru na pokračování VAMPIRE SISTERS II. Don si ji s úsměvem vyslechne a oba si věnují tichý výmluvný pohled. Konec. Celé ke shlédnutí na Troma kanálu: https://www.youtube.com/watch?v=QGTruM1Uv0M

90% Pro mě asi nejzáživnější Godardovo meta s krásně využitým Jackem Palancem a Fritzem Langem, hodně důsledným interierovým designem a závěrem filmu točeným ve Villa Malaparte. Běžně mě spíš nebaví věci, co skládá Georges Delerue, ale Theme de Camille je nádherná věc, v LE MÉPRIS umocněná neustálým opakováním.

Chlapská láska s toxickou akcí, nezřízenou choreografií a nejhlubším scénářem, který se na akční film dal naroubovat.

V roce 1990 se svým příspěvkem do drug kingpin žánru hlasitě přihlásil i dokumentarista pokleslého New Yorku Abel Ferrara a mě se chce křičet "zapomeňte na Scarface", protože právě tohle je ono. Rýchlý "rise and fall" socialistického gangstera Franka Whita, který nejspíš patří mezi jedny z nejlepších rolí Christophera Walkena, zahalený v mírně abstratktním a značně nadopovaném hávu vám přísně usiluje o život a všem ho velice doporučuji. Ferrara zde nabízí svoje nejpřístupnější dílo, což ale neznamená, že řadě diváků u toho nezůstane přitažená smyčka kolem krku. Pokud někdo jen trochu pochybujete, podívejte se na casting tohodle filmu a budete mít jasno: Argo, Buscemi, Caruso, Fishburne, Esposito ... a samozřejmě absolutně disciplonovaný a přitom nespoutaný Walken. Must watch.