Tamdydam

Taxikáře chápu jako film o destruktivních účincích osamělosti na lidskou psychiku. Každý jsme jiný a na každého působí samota jinak. Všichni ale potřebujeme určitý pocit vlastní důležitosti a užitečnosti. Travis po marných snahách z této osamělosti vybřednout ,obklopen špínou všeho druhu ve světě odosobnělého velkoměsta, nalézá seberealizaci v nekompromisní osobní válce s onou špínou New Yorku. Ztrácí nadhled, získává pocit jakéhosi poslání,... a nablízku není nikdo, kdo by ho vrátil zpět do reality. A tak to skončí, jak to skončí. Na to jak, si uděljete vlastní názor. Dobro a zlo totiž nebývá jasně a černobíle definovatelné a v tomto filmu to platí dvojnásob. PS: ( nečtěte, pokud nechcete vytušit konec ) Filmu se v zásadě dá věřit od začatku až před samý konec. Ale že by Travis jakožto samozvaný kat skončil místo v kriminále na titulních stránkách novin coby hrdina, tomu věřit nemohu

Film není ničím vyjímečným ani v režijních počinech Clinta Eastwooda, natož pak obecně. Dočkáme se tu triviálního patetického "eastwoodofského" příběhu, kde nesmí chybět dostatek náležitě nechutného, zavrženíhodného a nespravedlivého násilí, které má za úkol ospravedlnit závěrečná jatka hlavního kladného hrdiny. Nevím, co dadat, nevím, co ocenit...

Ten film, krom toho, že je neskutečně nudnej, je hlavně hrozně tupej. A to ho činí pro mě nekoukatelným. Clint nám tu svým standartním černobílým pohledem líčí svou nezpochybnitelnou pravdu. Nedělá si hlavu se zajímavým příběhem, dialogy, postavami,... Hlavním cílem tohoto filmu je zdeptat diváka, získat Oscara a vysvětlit dostatečně brutálním způsobem (aby to konečně došlo skutečně každému), že eutanázie je v některých případech jediné řešení. Nejsem v krajních případech odpůrcem eutanázie, ale tahle stupidní ubíjející agitace ho ze mě skoro udělala.