Tamdydam

Na tenhle dokument jsem se těšil, protože život Yvese Montanda a Yves samotný mě opravdu zajímá. Jeden z nejslavnějších šansoniérů, francouzských herců, milovníků,... To skýtá potenciál na velice zajímavý dokument. Ale bohužel tento dokument je tedy pořádně očesaný. O jeho herecké kariéře ani zmínka, dokument končí smrtí jeho manželky v roce 1985 (tedy šest let před jeho vlastní smrtí. Přitom v tomto období ještě stihl zplodit syna), nezazní tu prakticky žádné vzpomínky jeho kolegů nebo přátel,... Za mě zklamání. Dověděl jsem se mnohem méně, než jsem čekal. Ale i tak film stojí za vidění.

Bez jedné scény bych se pro její nechutnost opravdu obešel. Ale jinak nemám filmu prakticky co vytknout. Skvělé téma, skvěle zpracované, skvěle obsazené,... Jeden z mých "top ten"

Akční scény- 0%, trikové efekty- 0%, rozpočet- minimum, výsledný dojem-100%. I tak se dají točit filmy. Bohužel častěji to bývá obráceně. Alespoň v poslední době. Jednoduchý, ale uvěřitelný příběh, skvělé herecké výkony, charismatické osobnosti... a bohatě to stačí.

Je mi zatěžko kritizovat film s tak bohulibým poselstvím. Ale nějak to nefungovalo, jak by mělo. Střídaly se ve mě pocity dojetí s pocitem citového vydírání. A co mě nejvíc bilo do očí a do uší, byly prakticky všechny postavy ve věku pod dvacet let. Pšeničkovi se ještě jakž takž dalo věřit. Také vyfasoval nejméně stupidního textu. Ale u zbytku... Vypadá to, jako by jim režisér nechal volnou ruku a nechal je repliky říkat svými slovy. A výsledek je hrozný. Ezoterický pár, vychovávající své ratolesti s nehynoucí láskou v souznění s přírodou, má doma smrady, za které by se nemusel stydět ani Martin Hofmann v seriálu Most! I kdyby nic jiného, tohle výsledný dojem z jinak solidního filmu se zajímavým námětem a kvalitními herci hrozně sráží.

LÁSKA je regulérní porno a umělecký film v jednom ("umělecký" berte s rezervou v tom smyslu, že se necítím kompetentní v určování toho, co je a co není umění. Podle mě LÁSKA umění je, ale to ať si každý zhodnotí sám). Už jen to samotné je unikum, které stojí za ocenění. Možná hlavně to. Protože film opravdu v první řadě upoutá otevřeností sexuálních scén. Hlavní hrdina sní o tom, že jednou bude točit filmy o "krvi, spermatu a slzách". Nezní to lákavě, ale o tomhle život bývá. Přitom ve filmu to obvykle neuvidíte. Válečné filmy jsou někdy brutálnější než válka skutečná, v dramatu často tečou slzy proudem, ale ve filmech o lásce se to podstatné často obejde cudným uhnutím kamery, šerem, střihem,... Některé filmy jdou v intimních scénách dál, ale prostor pro fantazii tam je vždy a to spíš větší, než menší. Jenže film není kniha. Pokud má být film o lásce naturalistický a intenzivní jako láska sama, mělo by v něm být podle mě všechno. V praxi by se pak asi takové filmy přestaly úplně točit, takže nejspíš zůstane u teorie. Každopádně tím spíš klobouk dolů, před tímto počinem. Přiznám se, že mě LÁSKA pohltila. Ta naprostá otevřenost mi jakoby umožnila vlézt hlavní postavě do hlavy, pochopit ji a cítit s ní. Co na tom, že příběh byl poměrně banální. I banální příběh může být intenzivní a nabitý emocemi. Což tento byl. P.S.: Zajímalo by mě, jak Gaspar Noe hledal herce pro hlavní role. Protože na pornoherce hrají skvěle.

Jak prý kdysi řekl Bolek Polívka: "Chceš-li milovat svoji vlast, jeď do Ruska. Chceš-li milovat svoji ženu, odjeď do Ruska s Věrou Chytilovou". V tomto dokumentu jsem to naplno pochopil. Kombinace jejího nesnesitelně skřehotavého hlasu, ráčkování, vlezlých neodbytných otázek, jako když vyslýchá studenta u maturitních zkoušek, věčný nesouhlas se vším, co Forman odpovídá,... No, je to záhul. Ale vydolovala toho z něho opravdu hodně. A čtyři hvězdy jsou už jen za to, že dokument v této době vznikl. Forma je taky zajímavá.

Nedal jsem to. Ani s přihlédnutím k tomu, jak mám Patrika Hartla rád jako člověka. Bylo mi trapně za sebe i za herce.

S malými dětmi doporučuji dohled rodičů. Klasickou disneyovskou přeslazenost, z které téměř bolí zuby, tu občas střídá nečekaná syrovost. Ve výsledku tak ale příběh působí vyváženě, ne až tak kýčovitě a děti alespoň poznají, že život není jen slunce a duha, ale někdy i velká bolest. U pohádky pro nejmenší bych to nečekal. Ale po skončení neutišitelného pláče mé pětileté dcerky a hodinové besedě ve třetí čtvrtině filmu, jsme nakonec sebrali odvahu a dokoukali i zbytek pohádky od požáru lesa po šťastný konec. A dospěli k tomu, že to vlastně byla hezká pohádka. Prostě taková příprava na Vinnetoua a Poslední výstřel. Jinak krásná hudba, propracované animace a krásné scenérie jsou tu standardem asi jako u všech disneyovek té doby. Vy čtyřicátých letech z toho lidem musela padat brada.

Pinocchia jsem si s dětmi pustil nedlouho po shlédnutí Sněhurky. Z té jsem byl nadšený, jak po vizuální, tak po hudební stránce. Bavil mě vcelku i notoricky známý děj, humor a její nadčasová svěžest. To u Pinocchia zbyl už jen ten líbivý vizuál a hudba. Děj je tak prostoduchý, že to skoro uráží i pětileté dítě a gagy vychází zpravidla naprázdno. Vydržel jsem do půlky

Myslím, že pro člověka který tuto pohádku vidí poprvé v roce 2023 je Sněhurka podobný zážitek, jako pro toho, kdo ji viděl poprvé v roce 1937. Jednoho totiž až šokuje, jak ta pohádka vypadá moderně. Do doby vzniku tak člověka přenáší hlavně krásná dobová hudba. Nemám co vytknout. Pro mě je to jedna z mála pohádek, na kterou se s dětmi rád podívám.