starbrejkr

Nenápadná a možná i trochu zapomenutá věc, která vás velmi rychle dostane svým specifickým naladěním. Moc se mi líbilo, jakým netypickým a až intimním způsobem zde zobrazili tu záležitost z 11. září. Až do půlky filmu vlastně nevíme, že právě oba je příčinou stavu hlavního hrdiny, což vůbec není na škodu a hraje tady tím pádem i jinou roli než v jiných filmech jím inspirovanou. Když si to tak vezmu, podobných případů muselo být a dodnes určitě je tolik....K filmu klidně mohl někdo přilepit nálepku "based on a true story" a zaručeně by nelhal. Možná se tu občas přiltačí na city až moc, ale chválabohu nejde o žádnou ždímačku, čehož jsem se bál už jen díky Sandlerovi. Jenže ten chlápek (nechápu, jak je to možný) opravdu hraje! Po ruce je navíc jako záruka Don Cheadle, který je naopak obrovskou jistotou a jestli umí někdo zahrát emotivní postavu bez patosu, je to právě on. Trochu mi tam chyběla nějaká nezapomenutelná scéna, ale stále ve mě vězí ta zvláštní nálada snímku. Povedené čtyři.

Jedna propocená místnost a 12 obyčejných mužů v bílých košilách a co z toho? 90 minut strhujícího příběhu. Příběhu, který je především oslavnou lidských schopností v čele s argumentací. Zapomeňte vy, kteří jste stejně jako já trošku zaujatí ke staršíím filmům, tady na tom vůbec nesejde. Tenhle film bude aktuální vždycky, protože i během své krátké stopáže a minimálních možnostech jde do niter lidské psychiky. Přestože o těch 12 mužích nevíme vůbec nic, během té krátké doby dostaneme dokonalou studii jejich charakterů. Až na konci mi vlastně došlo, že Henry Fonda měl svojí zpochybňovací a přesvědčovací roli usnadněnou, protože proti němu nestála žádná podobně výrazná osobnost. Zastánci verdiktu "vinen" jím byli z důvodů rasismu, nutnosti vylít si zlost z vlastního pokaženého vztahu se synem, či znuděnosti, chtějíc rychlý konec a většina ostatních manipulovatelní lidi bez názoru. Právě manipulovatelnost lidí a neschopnost obhájit si svůj názor mě brala během filmu nejvíc a člověk si tam možná často vzpomněl na své známé nebo i na sebe. Tohle je prostě film k zamyšlení a možná vůbec nejdokonalejší ukázka, jak i s absolutním minimalismem lze v kinematohrafii uspět. Stačí k tomu pár lidí, kteří se dokonale vžijí do svých rolí, banální případ a hluboký záběr do lidscké psychiky. Masterpiece a oprávěný člen TOP 10!

Málokdy jsem mě takovou chuť si pustit film hned ještě jednou. Je to jeden z těch snímků, který finální pointou převrátí děj naruby a vy máte přirozený zájem podívat se na příběh jeho očima, tady očima Keysera Sozeho. Film nepovažuji za mistrovský nejen díky příběhu a pointě (kterou už přeci jen malilinko ohlodal čas a dnes už takovým šokem není), ale i díky absolutně brilantnímu ztvárnění. Už jenom způsob, jakým se postupně vytváří mýtus Keysera Soze a divák vyloženě hladoví touhou zjistit, kdo to je, je filmařsky naprosto úžasný. Vlastně je to skoro zázrak, jak se z tak neskutečně malicherné a tuctové zápletky podařilo zásluhou příběhu a režie stvořit tak brilantní dílo. Pochopitelně zásluha herců je nesmírná, kromě obecně adorovaného Kevina Spaceyho, který udělal v tomhle roce tři velké kroky do světa velkého filmu, musím vyzdvihnout třeba i Peta Postlethwaita, jenž září i v těch málo minutách, které má k dispozici.... Možná si dám to repete už zítra. Povinná filmová literatura a jeden z otců filmových twisted endů. Update: Napodruhé ještě lepší a já si doslova vychutnával promyšlenost filmu, i v té zdánlivě nudné úvodní části.

Strašně zvláštní a netypický film. Velmi dlouho jsem uvažoval, o čem film vlastně je, protože se drtivou většinu doby v podstatě nic neděje. Až v pozdějším průběhu mi došlo, že tady o děj moc nepůjde. Zdá se být nejvíc sondou do duše muže, který obětoval vše honbě za úspěchem a snažil se během ní vytřískat maximum jen pro sebe. Osoba Daniela Plainviewa je však o dost komplikovanější a těžko jí popsat jednou takovouto frází. Nevím, jestli najdu sílu a odhodlání k dalším projekcím, ale něco mi říká, že tam je pořád ještě co hledat. Teď napoprvé jsem velkou část strávil hledáním něčeho, co tam není a výsledkem toho se někdy nudil, až nechápal. Pokud mám vyjádřit sympatie k postavám, možná překvapivě nejděsivější postavou nebyl Daniel (právě pro její problematičnost), ale jednoznačně kazatel Eli, kterého se nebojím zařadit k nejpůsobivějším křesťanského fanatikům filmového plátna. Psát o výkonu mr. Daniela Day-Lewise pozitiva by bylo jen přiléváním kyblíčků ropy do jeho ropného oceánu, takže jen ve zkratce. Konečně jsem dostal finální podnět zařadit ho do TOP10 herců, protože tenhle člověk srazí plejádů hollywoodských hvězd cvrnknutím malíčku.

Přijde mi, že udělat dneska v anglofonních zemích dobrý sitcom úplná hračka, protože se jich objevuje čím dál tím víc a všechny jsou bomba. Big Bang je pro mě ale jednička a našel jsem v něm celkem logického následovníka Červeného trpaslíka. Však se podívejte na Sheldona, to je jen trochu jiný Rimmer. Leonard jako jediný zástupce trochy normálnosti mezi geeky je jasným Listerem, perverzák Wolowitz je Kocour v židovském převlečení a s trochou nadsázky jde Rajesh přirovnat ke Krytonovi (oba jsou jiní mezi svými, jeden android a druhý Ind a oba jsou stydliví). Zatím jsem ve zkoukávání na začátku druhé série a ještě jsem nenarazil na slabší díl..Chytrý a přitom neotřelý humor, který tvůrci sypou z rukávu jakoby to byla ta nejjednoduší věc na světě. Bomba!

Těžko po padesáti letech od uvedení Psycha o něm něco psát. Snad jen, že ten film prakticky nezestárnu tak jako mnozí vrstevníci. Nic tu nepůsobí úsměvně či nepatřičně a mnohé z filmových postupů se používají dodnes. Není tu snad jedináý zbytečná odbočka. Jednoduchý příběh plyne rychle a mocně pro něj pracuje atmosféra budovaná zejména parádní hudbou ve stylu klasických předválečných hororů. Nevím, jestli se mi před kultovní scénou zastavoval dech jen prostě proto, že jsem věděl, co přijde nebo proto, že mě k tomu mistr svým uměním donutil a nechci o tom dál přemýšlet. Jediné, co mě trošku mrzí, že jsem před pár lety vidět ten zbytečný remake z roku 1998 a znal tak příběh do jeho detailů.

Těžko říct, nakolik se film skutečně drží skutečných událostí (a nakolik si je přibarvila či nepřibarvila skutečná Marika, protože mnohde mohla být svědkem jen ona), ale jednoznačně se jedná o šokující a extrémně silný zážitek. Téma mě nemůže nechat chladným, protože k handicapovaným osobám mám velmi blízko. Následkem toho měl pro mě film v některých momentech až mučivý dopad a na konci jsem se nevyhnul slzám. Příběh tady dělá takřka vše, ale ani Renč (kašlu na to, co natočil potom a nebudu jako někteří snižovat hodnocení jen proto, že je to Renč) režisérsky rozhodně nezklamal. Měl odvahu při natáčení scén a zároveň si zachoval cit a věrohodnost při vykreslování postav "chovanek". Herci do toho dali vše (nejde poznat, kteří byli herci a kteří handicapovaní) a z vychovatelek kraluje Eva Holubová, která (a to budu trošku ošklivý) tady měla roli, co jí sedla snad nejvíc. Věřím, že dnes už jsou české ústavy a domovy pro osoby s postižením někde jinde, přesto je dodnes film odstrašujícím příkladem, že ústavní výchova by měla být co nejvíc omezována a jejich klienti soustředění do mnohem menších komunit, kde se jim skutečně budou věnovat lidi, kteří tam jsou ze zájmu a ne za trest...

Nelze to úplně brát jako dokument. Jak jsem to viděl jako já, tak to je především neformální vzpomínka na Michaela od lidí, kteří s ním trávili jeho poslední týdny na přípravách na turné. Drtivá většina filmu jsou v podstatě zvukové zkoušky nejslavnějších hitů MJ, ze kterých jde vyčíst následující. Michael Jackson byl ve vynikající hlasové a v solidní fyzické kondici. Skoro by se dalo říct, že se mu hlas oproti minulosti nezměnil a turné by patrně zvládl naprosto v pohodě. Z filmu jde také poznat obrovský zápal a nadšení všech pro práci a právě i nejspíš z této nostalgie vznikl tento "dokument", kdy zúčastnění chtěli ukázat, světu jak na tom mistr byl a že by jeho návrat rozhodně nebyl propadákem. Když víme, co se stalo na konci června, na pár místech a zejména na konci se určitě nevyhneme mrazení v zádech....Pořádného dokumentu a možná i dalšího filmu o MJ se určitě brzy dočkáme, toto bych skutečně bral zejména pro "fans" (jak se i píše na začátku filmu) a naopak třeba i pro věčené posměváčky a zesměšňovače, kteří si mysleli, že Jackson byl poslední roky svého života jen chodící mrtvolou.

Trošku těžko se mi to hodnotí z dnešního pohledu, protože ten film maličko zestárl a je mi jasné, že dnes už nemůže mít takový dopad jako v dibě uvedení. Jestli však něco z jeho obrovské síly vytrvalo, je to závěrečná scéna, perfektně natočená a stále úderná. Navíc si nemůžu pomoct, ale zdá se mi, jakoby se u ní a ještě u pár přestřelek o pár let později inspiroval Coppola při natáčení Kmotra, ten feeling byl podobný. Pokud se tedy dívám z dnešního pohledu, výtky by určitě byly. Zarazí chvílemi nesedící rádobyhumorné chvilky, které atmosféru filmu sráží, stejně jako přehrávání herců v čele s příšernou slepicí Buckovy manželky v podání Estelle Parsons. Když vidím, že za tohle dostala Oscara, nemůžu než kroutit hlavou - já tu její postavu nemohl ve všech směrech vystát a rozhodně bych to nepřikládal hereckému umění. Kdyby celý film byl přímočařejší a vážný, neváhal bych s absolutním hodnocením. V těch vypjatých chvílích měl totiž snímek neskutečnou atmošku, předběhl dobu a právě tohle si z něj následující gangsterské filmy vzaly. Za mně tedy spíše slabší čtyři hvězdy, z nichž minimálně 20% podíl má fenomenální konec.

Ha, Tarantino nám moudří. Ono to námětem vlastně není od toho Kill Billa zas tak daleko, protože tam jde o pomstu - ať už židovky Shosanny nebo židovských vojáků, ale na to ani moc nemyslíte. Pancharti jsou filmem, kde si víc než kde jinde vychutnáváte jeho podobu. Ať už jde o samotný styl natočení filmu, který je absolutně brilantní a některé záběry jsem si vyloženě užíval. S hudbou to Tarantino vždycky uměl, ale tady je to ještě markantnější, ale díky Morriconemu a velice gestikulativnímu podání některé scény (ať už samotný začátek nebo třeba Pancharti poprvé akci) vyzní jako ze starých Leoneho westernů. Malinko mě trápila jen rozvleklost v některých částech - ne že by délka byla problémem, protože všechny dějové linky mi přišly smysluplné, ale zkrátka některé scény, třeba plánování Operace Kino bych utnul o trochu dřv. Rozdělení na kapitoly je fajn a vítězí asi hned ta první, kde vás už na začátek dostane vskutku famózní Christoph Waltz, kterak od poklidného startu vyloženě psychicky vydeptá onoho otce z mléčné farmy. Vůbec herci si natáčení určitě užili a špatně nehraje snad nikdo, v paměti zůstane třeba i hrdý pohled německého vojáka předtím než mu rozmašírovali hlavu baseballkou. Pěkný je taky závěr, který nabízí v podstatě takový alternativní konec 2. světové války. Tenhle krok na trochu neznámou půdu se prostě Tarantinovi povedl a jak se u mě houpe po sinusoidě, tak teď zase stoupl hezky nahoru.