Dudek

Na celovečerní debut je Kill Your Darlings nečekaně zručnou podívanou. Krom zajímavých postav tomu napomáhá a výtečně zvolená vypravěčská struktura. Ta sice nepřekvapí originalitou, ale vše nahrazuje efektivitou. Dějově se tak snímek řítí vpřed, jednotlivé dějové peripetie se střídají jak na běžícím pásu a případná škobrtnutí v tempu jsou během chvilky zapomenuta. Vzhledem ke zvolenému příběhu to nepůsobí ani prvoplánově. Cesta Allen Ginsberga novým světem, ve kterém se seznamuje s budoucími legendami literárního světa a zabíjí své miláčky, působí kompaktně, i když se de facto jedná spíše o rychlý sled několika život ovlivňujících situací. Daniel Radcliffe v hlavní úloze dělá vše proto, aby se vymanil z kolonky své nejznámější role. A daří se mu to, i když to není jen vlastními silami. Ginsberg, ač je hlavní postavou, není tím, na kterého Krokidas zaměřuje svou pozornost. Jedná se o hrdinu, jenž se nechává vtáhnout do nového světa, který jej fascinuje, a skrze něj fascinuje i diváka. A přesně k tomuto typu postav Radcliffovo herecké vystupování sedí. Hlavním hybatelem děje je tu divácky vděčný Lucien Carr. Kolem něj se točí hlavní zápletka, to on je na začátku každé scény a je i tím, kdo jednotlivé postavy svádí k sobě a koneckonců je i tím, kdo ostatním vnukne myšlenku nutnosti vymanit se okolnímu uniformnímu světu. Jeho představitel Dane DeHaan nabídnuté role využívá královsky a v psychologicky značně zajímavé roli dokazuje, že před sebou možná máme další ze začínajících dějových talentů. V neposlední řadě je třeba vyzdvihnout i herecké výkony Bena Fostera a Jacka Hustona, nad nimiž se též tají dech, a napomáhají tuto mozaiku charakterů povznést na ještě vyšší úroveň. Kill Your Darlings tak není jen zajímavým pohledem na hledání sebe sama a určování vlastní životní cesty, ale též se jedná o příjemné seznámení s beatnickou generací ještě před tím, než se stala slavnou.

Nejnovějšímu snímku Gorana Markoviče chybí zaměření, či dokonce jasně čitelná hlavní myšlenka. Divácky nepůsobí příliš atraktivně, i když díky profesionální režisérské ruce se stále jedná o příjemnou podívanou. Zdá se, že Markovič využil nabídku Goethe institutu, aby si opět se štábem mohl zavzpomínat na dobu svého mládí, a možná tak trochu se vrátit zpět do země svých snů. Na diváka bohužel tak trochu zapomněli. Vrství jednotlivé vzpomínky na sebe, na hlavní dějovou kostru roubuje spoustu vedlejších motivů, které však využívá jen velmi povrchně, pokud vůbec. A je to škoda, protože jednotlivé odbočky jsou leckdy i nosnější, než vlastní dějová kostra, která celá slouží zejména jako prostředník pro závěrečnou pointu. Ta totiž neosvětluje jen falsifikátorovu zálibu, ale i neustálé glosování děje (pseudovypravěčství) synem hlavní postavy. Zklamáním je bohužel i vypravěčský styl, který by se snad hodil spíše pro divadelní prkna. Hlavní hrdina jako ve snu prochází jednotlivými scénami, okouzlen tím co se děje kolem něj, aniž by měl možnost děj nějak sám zasáhnout a změnit směřování okolí, ba možná i své vlastní. I když zde se stejně, jako v případě Andjelkova „povolání“, může jednat o personifikaci doby a jistých prvků, které ji překračují do současnosti.

Utopia se snaží tvářit jako seriálové zjevení, postupně však ukazuje, že příliš netradiční není. Správná otázka tedy zní, je to na škodu? Seriál od prvního dílu buduje paranoidní atmosféru, tak populární mezi čtenáři konspiračních teorií. Naprostá nejistota a nedostatek důvěry jsou dotaženy do takových výšin, že se vymykají mezím věrohodnosti. Diváka se snaží ihned od prvních minut získávat zejména skrze tvorbu otázek, na které se zprvu zdráhá dávat jednoznačné odpovědi. Do jisté míry to funguje. Utopia se totiž netváří seriózně, ale, což je patrné třeba na vyšinutých charakterech některých postav, či třeba hudebním doprovodu, brnká zejména na ironickou notu. Bohužel jako komplexní dílo po první řadě příliš nenaplňuje, přestože hlavní dějovou část uzavírá a odvrací se od komiksu. Zde je ovšem třeba dodat, že závěrečný twist je perfektní tečkou, která jde ve stopách předchozího děje. Jednotlivé díly však nemají ten správný tah na branku, ač jsou poměrně zábavné svou "neukázněností", trošku škobrtají ve zbytečně repetičnosti některých situací a nepříliš zvládnutém střídání dvou vypravěčských rovin, ta politická je totiž zpočátku dost nevýrazná.

Postvachlerovský Český lev je problémový hned v několika oblastech. Tou první, a asi nejviditelnější, je snaha o serióznost. Oproti předchozím trapnohumorným estrádám je to sice krok kupředu, nicméně neustálé střídání moderátora s přebírajícími je jen stěží opodstatňující prvek pro dvouhodinové živé vysílání. Nejsmutnější je fakt, že tato forma není ani informující (co vlastně vzniklo za film?) ani příliš divácky motivující (proč bych ten film měl vidět?). Místo bezmála dvouhodinového přenosu by tak byla postačující krátká tisková konference, ba možná jen zpráva v novinách. Dalším drobným problémem by v očích diváků mohl být fakt, že nejúspěšnějším (z hlediska ocenění ČL) českým snímkem se stala (de facto) televizní minisérie, která navíc drtí „velkorozpočtové“ snímky i v technických kategoriích (oprávněně?). Fakt, že cenu pro divácky nejnavštěvovanější snímek nahradila pofidérní kategorie (a proto nemohl být nominován na 86th AAs), ve které o vítězi mohou rozhodovat i jedinci, kteří nemuseli vidět ani jeden z filmů, zase večeru dodává trošku pachuť nevěrohodnosti – nicméně je pravda, že informace ze zákulisí nemusí každý znát. Z hlediska u nás vznikajících filmů mi přijde i trošku zbytečné mít v každé kategorii 5 nominovaných, případně mít i výroční udílení cen, nicméně zde se nejedná o nic, v čem bych se chtěl nějak zásadně „šťourat“.

Klasický mozaikový film, který trpí nevyvážeností jednotlivých segmentů. V dílčích momentech je velmi silný, nicméně jako celek nepříliš oslnivý. Přesto překvapuje, že je, i přes svou možná až zbytečnou vyhrocenost, uvěřitelný a docela dobře vypovídající o srbské nátuře.

Dallas Buyers Club je v několika bodech zajímavě žánrově ozvláštňující, a to většinou zejména díky hlavní postavě. První takovou věcí je už fakt, že zdejší infikovaný je heterosexuální muž, který navíc nemá žádnou rodinu, ba ani zajímavý okruh přátel. To samo o sobě značně ztěžuje případné citové vydírání, a zároveň upírá více pohledů na postavu samotnou. Ta je, též neobvykle, nesympatická, značně xenofobní s odpudivým životním stylem. Což je samozřejmě, a bohužel, hlavní náplní snímku. Sledování krátké Ronovi životní cesty, během níž přehodnotí veškeré své životní priority a stane se bojovníkem za práva nemocných, by mohlo být zábavnější, kdyby bylo uvěřitelné a snad i lemované zajímavějšími charaktery.

Ještě horší než jsme čekali, aneb pokus o příjemnou prosťáčkovskou komedii. Hlavní postava je nepříliš šťastný muž středního věku, který toho ve svém životě příliš nedokázal. Bydlí v garáži u svého kamaráda, sleduje televizi a jediné, k čemu se upíná je reprezentovat svou zemi na indickém kriketovém turnaji. Problém tohoto snímku však neplyne z naprosto banální zápletky, ale z absolutní absence jakéhokoliv (opravdu!) nápadu. Mezi partou nesympatických kamarádů nefunguje žádná chemie, děj v podstatě nikam nesměřuje a nesnaží se nic říkat. Indie je vykreslena na základě standartních stereotypů, a funguje jen jako naprosto zbytečná kulisa. A překvapivě nejsou dobře zfilmované ani kriketové zápasy, které působí jako takový přívěšek na celé té vratké konstrukci. Z podobného ranku mohu doporučit mnohem kvalitnější snímek Chak De! India, který mírně stahuje trocha toho moralizování, nicméně z hlediska zábavy nabízí mnohem lepší podívanou a má alespoň nějaké tempo a říz.

Svou premisou může Her vyvolávat předsudky o fraškovitosti, prvoplánovosti a jasně předvídatelném ději. V rukách osobitého a skvělého vypravěče Spika Jonzeho se však jedná v podívanou překvapivě citlivou, komorní a mnohovrstevnatou. Navzdory očekávání se nejedná ani o snímek, jenž by se zabýval zejména charakterem lásky v digitální éře, i když samozřejmě téma vztahu s operačním systémem (ve fikčním světě přijímaný téměř bez pozvednutého obočí) hraje hlavní roli (vždyť paradoxní lpění na analogové době je i motivem Theodorovi práce). Je však zejména prostředkem k přenosu všech témat a motivů. Her je překvapivě nejfunkčnější ve svých nejintimnějších fázích. Tedy v částech, kdy Theo sedí ve svém bytě a komunikuje se Samanthou aniž by byl rušen okolním světem. Scarlett Johansson je ve svém hlasovém projevu úchvatná, daří se jí působit emotivně a uvěřitelně. Její naprostá otevřenost, snaha o pochopení naprosto elementárních věcí a zejména pinocchiovské snění o skutečném těle, to jsou věci, které nejen snímku, ale i „postavě“ dodávají jistou duši, vyvolávají porozumění a nabízejí věrohodnost celému ději. Stejně tak jako fakt, že se nejedná o snímek vyprávěný činy, ale dialogy. Netělesná Samantha tak má téměř stejnou váhu jako ostatní, aniž by však přestala podněcovat divákovu představivost. Za trošku méně zdařilou se dá považovat poslední třetina, která rezignuje na intimitu a odehrává se mnohem více ve venkovních prostorech, do popředí se derou znepokojující obrázky ostatních lidí, jež jsou ve virtuální komunikaci a nijak se nekonfrontují s okolními procházejícími. Jonze nechává postupně opadávat motivy a je zbytečně přesný, čímž mírně trpí i tempo. Závěr se pak pohybuje někde mezi naprostým vysvětlením, a symbolickou tečkou. Spíše se však přiklání k první variantě. Nechává děj doplynout v anonymitě budoucnosti a uzavřeně skončí.

Že se Srdan Golubović pomalu dostává mezi nejznámější srbské režiséry, není žádné překvapení. Dva ze čtyř jeho celovečerních snímků byly poslány srbskou filmovou akademií – přestože jsou oba srbským publikem přijímány spíše smíšeně, než s nadšením - do boje o prestižní cenu americké akademie. Důvody jsou jasné, režisér se dotýká aktuálních témat a obratně konstruuje dějovou linii. Klopka reflektuje zejména éru, která nastala po pádu Slobodana Miloševiće, a která napomohla ke zvýšení rozdílu mezi bohatými a chudými. Zatímco bohatí prosperují, žijí na vysoké úrovni, nižší střední třída živoří, ale i se skromnými prostředky se snaží vést smysluplné a naplněné životy. Dokud se nedostanou do nouze, ve které peníze opravdu potřebují. Golubović zdatně buduje atmosféru naprosté bezmocnosti, ve které je život mladého chlapce oceněn menší cenou, než prázdný obrazový rám v milionářově bytě. Činí tak ovšem bez zbytečného sentimentu a citového vydírání. Dějově se snímek totiž soustředí na nejsilnější postavu rodiny, otce. Ten se dostává do soukolí vlastních výčitek svědomí, morálních zásad, zábran a priorit. Dramatická skladba s retrospektivně vedenou linií, která je vlastně vyprávěna neznámé osobě, spíše než současná existencionální dramata připomíná krimi příběhy z drsných padesátých let.

Přestože název snímku odkazuje jak ke kruhům, které se pomalu šíří po vodní hladině, již rozčeřil vhozený kamínek, tak k nekonečným kružnicím, symbolizující nemožnost utéct před minulostí, nejedná se o klasický snímek o vyrovnávání se. Golubović se totiž ukazuje obratný (ne však zcela originální) zejména ve formování syžetu. Divák tak není obeznámen se všemi fakty (úvodní scéna je dovyprávěna až v závěru, některé informace jsou vypouštěny v rámci děje, kde jsou buď řečeny, nebo si je lze snadno domyslet), a vzhledem k ne úplně čitelným motivacím jednotlivých postav tak nelze předpokládat, co se bude dít. Tedy nelze. Z hlediska vyprávění je předvídání mírně ztíženo, nicméně vzhledem k tomu, že snímek sbíhá do klasických akademických kolejí (vyslanec Srbska do výročního udílení cen akademie 2013), lze přeci jen dost jasně tušit, jak veškeré dějové linie vyvrcholí. Je to škoda, protože to jinak formálně velmi dobře konstruovanému snímku ubírá nějaké ty body.