Dudek

Mám pocit, že tomu hodně (ne)pomáhá zvolená forma. Díky ní získávají Teheránská Tabu na snové atmosféře a spousta neduhů zůstává skryta pod ní. Snímek ale ze stejných důvodů ztrácí i velikou část ze své naléhavosti. Nepůsobí jako by byl ukotven v aktuálním čase a nějakém jasném prostoru. Co se zvolených témat týče, je dobré, že nejsou většinou šokující a ani autoři nemají ambice výrazně útočit a burcovat. Většina věcí je podána věcně a postavy je řeší podobně jako další životní rutiny. Celé je to zabaleno do naprosto běžných životů ne úplně průměrných lidí žijících v životem tepající íránské metropoli a působí téměř jako běžné hořké drama, které seznamuje diváka se stinnými stránkami jedné části světa.

Hodně silné, ambiciózní, ale hlavně nečekaně osobní. To poslední seriálu hodně pomáhá, vypadá to, že v tomto případě si celý štáb neskutečně sedl, díky čemuž má Pose strašně pozitivní flow, který dokáže strhnout i diváka. Silné postavy, které jakoby byly odrazem opravdu existujících osobností. Bezvadně zahrané, daří se přenášet snad každou emoci na diváky. Murphy není přehnaně doslovný, spoustu věcí není vysvětleno skrze nudné monology, ale stačí jediný pohled. Necítím se dostatečně fundovaný k tomu vynášek tak silná oznámení, ale i vzhledem k tvůrčímu týmu a obsazení se dost možná jedná o největší queer událost v dějinách televize. Hodně dobře to funguje, a to i přes to, že samotným bálům jsem v průběhu na chuť nepřišel, ale působí na mě podobně jako například reklamní vložky v Six Feet Under.

Bohužel si je třeba přiznat, že Léto 84 není snímek, který by sršel na všechny strany originalitou. Je dost možné, že vás několikrát přepadne pocit, že jste tenhle konkrétní snímek nebo alespoň část z něj už viděli, ale asi se vám to muselo vykouřit z hlavy. Tvůrci si prostě berou inspiraci kde mohou. Na druhou stranu je to tak silně nostalgické (nebo minimálně na nostalgii útočící), že určité pocity dejà vu mohou být svým způsobem prospěšné. Každopádně jako celek je Léto 84 vynikající a dokáže skvěle kombinovat všechny propriety, se kterými pracuje. Nejsilnější je samozřejmě v práci s chlapeckým dobrodružstvím s mrazivou atmosférou tajuplnosti a podezření. Vzhledem k tomu, že se jedná o jednohubku ani tak nevadí, že postavy příliš velkou hloubkou neoplývají a jsou zde opravdu jen prostředkem k posouvání děje. Jedná se o naprosté dobové archetypy, které jednají přesně dle očekávání. Nečekaný je pak závěr, který je v protikladu s předchozím mírně mrazivým děním drsný.

Film plný silných kontrastů, které dodávají emocionální pnutí do většiny scén, i těch zcela obyčejných. Cukrář se ale překvapivě nenechá rozkmitat, pokračuje v úsporném vyprávění a většinu konfliktů nechává bublat někde v hloubce pod povrchem. Za to si zasluhuje respekt, protože je tu několik momentů, které si přímo říkají o větší explicivitu. Moc hezké a přesvědčivé. Tichá voda břehy mele.

Brutálně doslovné, ale vzhledem k tomu co a jakým způsobem tenhle snímek říká, to nepůsobí až tak nepatřičně. Rozhodně je chytřejší než vypadá a docela slušně funkční.

Asi tak milé jako fotky domácích mazlíčků sdílené na sociálních sítích s naprosto debilními ich-komentáři majitelů."Mámo, já tu sedačku neroztrhal."

Totální úlet a nedodělek. Neznám předchozí české řady, ani jiné jazykové mutace, takže nedokážu posoudit, nakolik se jedná problém globální či lokální. Ale vzhledem k oblíbenosti této show si myslím, že podobně chabý závěr je opravdu pouze v naší verzi. Pokud vynechám oprávněnost či neoprávněnost jednotlivých vystupujících, musím uznat, že castingová kola spíše fungují a dívat se na ně dá. Dost průser je ale to co nastává po nich. Postup z castingových kol totiž pro soutěžící nemá žádný význam a porota v naprosto suchopárném díle vybírá, kteří z postupujích půjdou opravdu dál, a kteří definitivně vypadnou, WTF? V dalším díle znovu pustí vystoupení soutěžících z úvodních kol, WTF? Zpěváci pak jako jediní mají možnost vystoupit, ale v totálně mrtvém studiu, WTF? Konec je prostě ohromný průser a zabíjí veškeré pozitivní dojmy ze začátku. Žádné postupné vypadávání, gradace vystoupení, objevování talentů... Tohle je fakt zmar a čistě komerční událost, která chce jen za co nejméně získat co nejvíce... Něco takového je ale třeba umět. S porotou problém nemám, moderátoři naprosto tragičtí (ale aktuálně běžící Voice ukazuje, že to jde i hůř)

Skleněný film patří do sorty filmů, které svou nabubřelou vážností budí u diváka minimálně cukání koutku úst. Postavy pronáší mrtvolné dialogy, které možná mohou fungovat na stránkách knih, ale ve filmu působí směšně. Tento dojem herci ještě umocňují svým strnule divadelním projevem a silným přízvukem. Ševčíkův autorský přínos je tu podobný jako u jeho předchozích filmů. Soustředí se zejména na vizuální stránku a snaží se diváka přesvědčit, že mu nabízí film světového formátu. Prostředky, které k tomu ale využívá jsou podbízivé a příliš nefungují. Používá oblíbené záběry skrze sklo automobilu, ve kterém se odráží namodralé odstíny z okolí, švenkování vilou, záběry na lampy či namrzlé větve, padající sníh nebo záběry skrze jedoucí či stojící tramvaje. Rád sahá ale i ke stokrát použitým klasikám, jako je třeba ladná nožka vystupující z vozidla. Laciné jsou například kontrasty světlého nasnímání scén z počátečního zabydlování vily a následné tmavé scény ke konci snímku. Nechci říct, že to vypadá špatně, vizuálně vůbec ne, ale bohužel se nejedná o snímek, který by svým vizuálem dokázal překvapit a oslovit. Navíc ani sebelepší vizuální stránka by nedokázala kompenzovat scenáristický zmar, který vedle sebe vrství jednotlivé scény, aniž by měly jakýkoliv dopad na děj či postavy. Jestli ale ve Skleněném pokoji něco zafungovalo dle očekávání, tak je to závěr. Snímek vytvoří na začátku u diváka očekávání, které nakonec opravdu splní, alespoň tedy v jednom bodě. Pokud by vila samotná byla hlavní postavou a nikoliv jen komparzem, dalo by se to nazvat katarzí. Takhle se stává rozzářená onyxová stěna jen chtěnou atrakcí, která je zábavným prvkem v jinak velmi strnulém příběhu.

Jako celovečerní snímek funguje Po čem muží touží docela obstojně. Na rozdíl od většiny českých pop komedií drží pohromadě a je jasné kam směřuje. Herecky je na docela snesitelné úrovni a nese prvky vypravěčství, nikoliv jen křepčení a sledu scén naroubovaných na něco co se tváří jako dějová struktura. Problém je však v samém základu a to docela zásadní. Scénář přináší naprosto zbytečně spoustu berliček a menších scén, které prostě nedávají smysl a zbytečně diváka vytrhávají ze sledování. Větší problém jsou ale postavy, které nejsou nositelem žádné myšlenky, ale jedná se jen o naprosto vyprázdněné amorální charaktery. Navíc pokud je hlavním motorem snímku cosi jako poznání žen, je dost smutné, že se snímek zmůže jen na vykreslení žen jako osob, které nesou životní tíhu světa skrze nutnost vypadat dle předpokladů západního světa a trávit spoustu času líčením a oblékáním. A je to škoda, protože některé věci prostě fungují dobře a jako celek je třeba uznat, že to poměrně dobře odsýpá.

Treinerův originál jsem neviděl, takže nedokážu posoudit, na kolik dokázal Raghavan nápad obohatit vlastní invencí, ale nevadí. Z hlediska diváckého zážitku je Andhadhun evropskému publiku velmi přístupným filmem a podobně jako Dangal patří ke snímkům z Indie, který by neměla Evropa minout. Filmařsky velmi vyzrálé, což je mimo jiné poznat na prolínání žánrů. Je ale pravda, že tím komediálním přesahem si tvůrci často viditelně umetají cestičku.