Rebeca

Uf...! (Hřebíky do hlavy...) Tak tohle bylo hodně drsné, dámy a pánové...! Nevím proč, ale atmosférou mi to připomnělo Orwella a muzikou Sicaria....Více o autorovi zde -  zajímalo mě, co bylo dál...

Postavičky se mi moc nelíbily;  knoflíkové oči - prima, ale jedna měla každý knoflík jiný a to na mě pouštělo hrůzu;  je to  však krásně dětmi namluvené...:)

Výborná slovensko-česká povídková retro lahůdka, kterou jsem zhltla jako malinu... V první povídce jde o konvence; ano, protože mladý prokurátor vášnivě rád hraje na trubku a to přímo v kapele (repertoárem od všeho kousek, ale hlavně jazz, nějaký twist a boogie-boogie i charleston...), a taky: miluje mladičkou Květku Lukošíkovou (Stražanová je příjmení po manželovi), jenž je zpěvačkou. Nejlepší bude přeložit ho do jiného města, míní předseda pan Ladislav Chudík, protože na maloměsto se nehodí ani jedno, ani druhé; ať se raději ožení, kapela ať se rozpadne a založí se dechovka, čímž dojde pravděpodobně ke zklidnění situace. Ve druhé povídce s hvězdným obsazením (Höger, Kvietik, Mistrík, Štěpánek) se nacházíme na interním oddělení ve špitále. Starší pán po prodělaném infarktu (výborný, přirozený Zdeněk Štěpánek, s pěknou slovenštinou s českým akcentem) , bývalý renomovaný advokát chce pokoj pouze pro sebe, chce být sám, hodnotí svůj život a názory, vztahy s rodinou, vyhraněné politické názory. O tom všem velice otevřeně a přátelsky rozmlouvá s mladým lékařem, (ještě nepoznačeným profesionální deformací), v podání Ivana Mistríka - "Řekněte jim, že chci pohřeb s farářem....". A ve třetí se setkáme s mladinkou Milkou Vašáryovou a Michalem Dočolomanským; ti tvoří manželský pár, jenž se chce rozvést z důvodu, který před předsedou senátu (pan Ladislav Pešek) neobstojí. Přitom, aniž by o tom věděl, i on má doma malou manželskou krizi - manželku ubíjí jeho dobrota, rituály, vzpomínky a fotky, které před každým vytahuje ze staré krabice od cigar. Podtrženo, sečteno: moc pěkná podívaná pro každého, kdo má rád klasickou šedesátkovou kinematografii, s minimem soudruhů a soudružek, částečně šmrcnutou "novou vlnou". PS.: Děkuji WK za tu možnost :) Aktual. 30.05.2024: Dnes ale vlastně i včera, když už byl komentář "přidaný", jsem o tom ještě přemýšlela a musím dopsat, že vyznění "Tváře v okně" je poněkud pesimistické: říká - jakýkoliv vztah je lepší než žádný. Vyvozuji tak z epilogu třetí povídky, kdy zapisovatelka pana soudce v podání p. Vierky Strniskové žije sama a veškerou svou energii vkládá do práce a oddanosti panu soudci, kterého svým platonickým způsobem zbožňuje, a ona je tou osobou, která po návratu domů vyloží své lokty na polštářek, položený na okenním parapetu, dívá se na ulici s jistou blahosklonností, pozorujíc lidi, spěchající každý svou cestou. A to je celý její život. Samota. Myslím, že tak to měl pan scénárista na mysli a odtud pochází i název snímku.