Nebeská

Moc se mi líbí originální ústřední motiv houslisty, který hraje ze vzorků na talířích jako z not.

O sny se hodně zajímám a dokonce si je pečlivě zaznamenávám. Nauka o snech je tedy pro mě jako stvořená, neboť právě v tomto vizuálně malebném a něžném filmu jsou sny tak originálně ztvárněné. Hlavní hrdina Stephan se uzavírá do svého vnitřního snového fantazijního světa a ztrácí pojem o realitě. Fantazie je zde jako utržená z řetězu a to je jen dobře - z kohoutku teče celofánová voda, na ulici jezdí auta z vlnité papírové lepenky, textilní zvířátka ožívají, najdeme zde telefon a psací stroj z plsti, obláčky z kousků vaty, jednosekundový stroj času, apod. Po zhlédnutí filmu jsem si hned koupila vatu, perleťové knoflíky a plsť, abych si ušila právě takový telefon. A Charlotte Gainsbourg? Ta byla naprosto přirozená.

Zombie žánr příliš nemusím, ale tato černobílá klasika ze šedesátých let nemá chybu. Dnešní zombie horory tomuto legendárnímu snímku nesahají ani po kotníky. K děsivé atmosféře nejsou potřeba prolévající se hektolitry krve, ale postačí pomalu a odevšad se pohybující potácivé mrtvoly, které se sápou skrz zatlučená okna a dveře a černobílá kamera, která umocňuje stísněnost. Jako malá jsem si venku s kamarády na Noc oživlých mrtvol dokonce hrála. Tento horor je nezapomenutelný a i po tolika letech neztratil svoje kouzlo. "They're coming to get you Barbara..."

„Jak blažený vestálčin úděl je, na svět zapomene, a na ni zase svět. Neposkvrněné mysli věčný svit! Modlitby její vyslyšeny, přání umí se zbýt…" (Alexander Pope). Už samotný název filmu, který zní překrásně, napoví, že se jedná o výjimečný počin. A skutečně tomu tak je. Tento film s geniálním scénářem pojednává o dvou povahově rozličných lidech – o impulzivní a nespoutané Clementine, barvící si vlasy podle nálady (jednou je jako mandarinka, jindy jako borůvka) a nesmělém Joelovi. I přes naprosto odlišné charaktery se neodolatelně přitahují (jak už to u protikladů bývá). Sledujeme jejich vyvíjející se vztah od poblouzněných počátků až k okamžikům, kdy na sobě začínají objevovat moře chyb. Vše vyvrcholí tím, že se Clem po velké hádce rozhodne na experimentální klinice vymazat Joela navždy z paměti a zdrcený Joel ji tímto krokem následuje. Postupně, jak mu jednotlivé vzpomínky mizí, chce s vymazáváním přestat a alespoň některé ze vzpomínek na Clem si zachovat a zachránit tak jejich lásku. Tak se zoufale snaží skrýt Clementine v nějaké vzpomínce z dětství, aby nebyla nadobro smazána. Tento úchvatný film, který po celou dobu plyne s neskutečnou lehkostí, ve mně navždy zanechal hlubokou stopu a nejde jej nemilovat.

Kavárna, noční ulice, déšť a borůvky. Poetický, citlivý film, plynoucí v klidném tempu s příjemnou hudbou. Norah Jones navíc dokázala, že není jen výbornou zpěvačkou...

„Tak ty toho nemáš dost?! Ty jsi se namlsal krve a teď už s tím neumíš přestat.“ :-D

„Kdysi dávno existovalo moře. Moře si žilo ve své šťastné a přirozené mokrosti a vlnách. Jednoho rána, zčistajasna, si moře začalo myslet, že je strom. Ta myšlenka se ho držela napořád. Moře už nikdy nebylo šťastné. Co by mělo moře udělat, aby se znovu stalo vodou? Nic, samozřejmě. Jen se zbavit té představy, že je stromem.“ Toto filozofické dílo je plné optických klamů a zrcadlově převrácených obrazů a přímo z něj srší kreativita. Pro někoho může být těžce stravitelným soustem, pro mě se stalo naopak velmi inspirativním zážitkem. Vzápětí jsem totiž měla chuť něco psát, tvořit, stejně jako hlavní postava - spisovatel Bart Klever (což je mimochodem i skutečné jméno herce), který píše scénář k filmu Myslící moře, jež zároveň sleduje i divák. Bart hraje sám sebe. Píše to, co dělá a dělá to, co napíše. Každá vyřčená věta je zde perlou: „Myšlení je škraloup v mléku.“, „Žijeme v manéži iluzí, které jsme si sami vytvořili. Věříme jim tak pevně, že nemůžeme vidět, že to jsou iluze.“, „Být někým, tím „JÁ“ - celá ta myšlenka je iluze.“, „Když říkám: nesnažte se myslet na oblak… Nemožné. Neustále na ten oblak pak myslíte.“, „Když se dotýkáte stolu, necítíte ho, to se děje pouze uvnitř vašich prstů. Když se díváme z okna, nevidíme, co je venku, ale jenom obraz v našem mozku. Svět existuje pouze v našich hlavách.“, „Je náš sen skutečný ve chvíli, kdy ho sníme?“, „My sami jsme jedna z možností vnímání obrazů. Jako televize. Vlastně jsme televizní přijímač, krabice, v níž se ukazují obrazce.“, „V ten okamžik, když někdo rezignuje na svou osobnost a myšlenky o ní, se stává životem. Stává se láskou. Takový člověk se stává průsvitným.“ Bart se později obává, že se jeho postava zabije a skončí společně s koncem filmu. Následně chce sám sebe smazat… Bart také řekl, že to není jen obyčejný film s příběhem a že tento film musí všechno popřít. Musí prý člověka zmást a přinutit zamyslet se nad sebou, abychom viděli skrz naše iluze. To se mu myslím podařilo precizně. Otázkou tedy zůstává, jak si můžeme být stoprocentně jistí, že to, co vidíme, je skutečné a není to jen pouhý klam?

Ohromující snový příběh, který má duši. Velmi silná a zvláštní hypnotická atmosféra, která se line filmem, by se dala krájet. Roztomilá Penelope Cruz podává velmi zralý herecký výkon (i když v té době byla teprve na počátku své kariéry) a naprosto se s postavou Sofie sžila. Alejandro Amenábar vtiskl filmu prvky více žánrů a udělal z něj nezapomenutelnou podívanou.

"Vy jste se zase kochal, že jo, pane doktore?..."

Sia - Breathe me...