TheRay97

Film ubíhal rychle, má dobré přechody a děj snadno udrží divákovu pozornost. Vraždu v Orient Expressu jsem měla už vyspoilerovanou z knihy, ale je stejně úžasné si porovnat obrazy ve své fantazii a filmové zpracování, tedy tak, jak to vidí ostatní. Agatha Christie nikdy nezklame a to platí jak pro její knihy, tak pro filmovou inspiraci. I přesto, že preferuji starší verze, Orient Express 2k17 ujíždí na plné kotle vpřed. Aspoň do té doby, než se bůh rozhodne seslat lavinu.

Robert De Niro a Michelle Pfeiffer se znovu vrací společně na obrazovku. Tentokrát se nesleduje příběh mafiánské rodinky, ale podvodníka, který se obklopuje financemi. Velmi se mi zamlouvalo prolínání vyprávění z věznice a pohledy zpět na dobu, kdy si ještě všichni žili spokojeně a Bernie byl stále jediný, kdo s sebou nosil velké tajemství. Stačí jediná chybka a veškeré úsilí je v tahu. Musíme si ale připustit, že Bernie žil skvělý život, takový, o kterém může většina lidí jen snít a zbytek života za mřížemi neubírá nic na tom, co jednou znamenal.

Příběh mé upřímné slabosti k tomuto filmu začal před dvěma lety, kdy jsem náhodou našla jeden z citátů. "Perhaps it is good to have a beautiful mind, but an even greater gift is to discover a beautiful heart." Poté, co jsem se na film po dlouhé odmlce podívala, zjistila jsem, že metaforicky je citát pouze povrh oceánu a zbytek se ještě musí prozkoumat. Stále se za mnou vleče otázka, jaké to musí být se narodit jako génius, být jiný. A Beautiful Mind je odpověď na mé otázky.

Tématem je ticho. A když se zaposloucháte do toho ticha, mluví k vám. Nostalgie si podává ruku s prázdnou sklenicí. Pět sekund jeden obraz. Další obraz pět sekund. Místnosti bez barvy. Byt bez funkce. Nekompromisní hudba, z které běhá mráz po zádech. Ulehnout do spánku s hříchem na hrudníku. Další ráno, další den. Ctrl+C. Ctrl+V. Černá je nová záře. Tenis - na jedné straně ano, na druhé ne. Propast.

Giovanni Manzoni dokázal shrnout jedním slovem slov tisíc. A co by na tento film řekl Giovanni Manzoni? "Fuck"

Zamlouvá se mi, že hned po krátkém intru, tedy setkání hlavních hrdinů, začne honička táhnoucí se napříč celým filmem. Bonnie Parker aka Faye Dunaway projevuje své charisma a originalitu v této postavě. To samé platí pro Warrena Beattyho. Z mého pohledu, tato adaptace je nepřekonatelná, nosí v sobě kouzlo jak 60. let, kdy film byl natočen, tak 30. let, doba utíkání Bonnie a Clydea před spravedlností. Vlastně se ani nelze divit, proč se zrovna rozhodli pro takový život a je zcela nemyslitelné je soudit negativně. Jak film postupně plynul, částmi jsem se nachytala, jak sním o takovém životě. S hrdostí se může říct, že film splnil všechny předpoklady a očekávání, ať byly jakékoli.

Neurazí ani nenadchne. Čistě průměrný příběh s dobrým scénářem a netradiční rodinnou tragédií. Občas mi přijde film částmi zdrženlivý, ale jinak je vcelku povedený.

Ani mě nepřekvapuje, že právě Michelle Pfeiffer přijmula tuto roli. Buďme upřímní, stále jí to moc sluší a do doby příběhu skvěle zapadá. Ano, takové "bizarnosti" se v té době děli. Chéri je o hraní si s emocemi. Poté, co se postupně projevují pocity Freda (které si povětšinu schovává v hloubi srdce), dostane porozumění. Příjemně se na film dívá i po vizuální stránce, kord když se jedná o tak nóbl období začátkem dvacátého století.

Dle mého názoru se dělá okolo Nového roku moc velký haló. Ale stejně jsou všechny ty tradice moc fajn a neměnila bych na nich nic. V tomto filmu to kouzlo vidím, i když většinou se na Silvestra takové příběhy nestávají, právě naopak. Je hezké poukázat na ty příběhy, které se díky Novému roku udály. Prolínání každého vyprávění a poté závěrečný odpočet nově dosažené hranice. Trochu to vyvolává pocit nostalgie. Nejvíc mi utkvěl v hlavě příběh obyčejné pracující ženy Ingrid, kterou ztvárnila Michelle Pfeiffer a hon po všech přáních, které si zapsala do novoročního předsevzetí a které si (nečekaně) stačila během Silvestra splnit.

Už zase ten pocit prázdnoty. Opravdu je pozoruhodné sledovat lidské osudy, jak dokáží sbližovat ty, kteří si prošli podobnými situacemi a stáli před něčím, co nemohli ovlivnit. Tento příběh mluví o věci, která se jen tak z mysli nevymaže. Nabírá na intenzitě, když si připomeneme tento fakt. Navíc film je natočen tak, že z něj přímo čiší melancholie. Aneb když se smutek snoubí s bezmocí, vznikne Vzájemná objetí.