Anianna

Poučné. Zajímavé zvoleným postupem, kdy se vypravěčem dějinných událostí stává Alžběta. Nicméně je ironická a ke své sestře Marii nepřátelská. Nejde tedy o dokument, ale o jakousi vztahovou rekonstrukci, která zdaleka nemusí reflektovat skutečnost.

Viděla jsem 3. epizodu, přesto jsem se okamžitě orientovala. Ta událost je pro mě neznámá a pro tu spoustu verzí, co se vlastně stalo, i dost napínavá. Především je zahalena nejasnostmi dané časoprostorem...rok 1959 na Urale, a proto bude asi i novými metodami těžké jednoznačně určit, proč výprava tehdy zahynula. Rozhodně je dokument poskládán tak, aby vyvolával otázky, a to mám ráda.  V několika momentech mi připomněl Záhadu Blair Witch. Podle rozsáhlého textu na Wikipedii jde asi opravdu o kauzu, která zahýbala dějinami nevysvětlitelností.

Vidím poprvé, a to epizodu o polské špionce Christine Granvillové. Pro mě nové a zajímavé informace.

No, po počáteční chvále musím říct, že děj nabírá příliš rychle pach stoky. Karty jsou rozdány a už jde jen o to, kdo s koho. Žádná překvapení...

Královská rodina a její vztah k médiím. Média a jejich vztah ke královské rodině. Dvě roviny, které nemají šanci splynout v jednu, spíše budou narážet a vytvářet hrany. Hra na pravdu, která nemá vítěze. Zajímavé, ale nic moc objevného.

Romeo a Julie nebo Zkrocení zlé ženy považuji za Zeffirelliho top, nicméně i tenhle obraz svatého Františka z Assisi musím hodnotit maximálním počtem. Zaprvé proto, že se v něm projevuje Zeffirelliho výjimečná obraznost, barevnost, až bych řekla barevná spiritualita nesena interiéry, kostýmy, přírodou a sluncem. Zadruhé pro režisérův um pracovat s exaltovaností postav tak, že jim věříte a necháte se jimi strhnout. A zatřetí, jak jinak, díky hudbě, jež se v tomto snímku proměňuje od nápodoby středověké melodiky do folkrockových balad. Donovan a Riz Ortovani odvedli tak nadstandardní práci, že jsem si některé pasáže pouštěla pořád dokola při práci. Ach, ta píseň Brother Sun, Sister Moon... Zeffirelli je zde oproti dvěma výše uvedeným snímkům lyričtější. Tím jen dokazuje, že umí natočit příběh bez velkých dějových zvratů, příběh plný lásky a úcty ke všemu živému, film plný barvy, slunce a hudby.

Mám ji ráda spíše v těch smutnějších rolích, kde to na konci nedopadne. V nich je Meg uvěřitelná, dojímavá, třeba ve filmu Když muž miluje ženu. Od dokumentu Hvězdy stříbrného plátna čekám širší kontext. Nebyl např. jmenován žádný z propadáků. O osobním životě také nepadlo ani slovo. Ale Meg jsem ráda viděla.

O existenci Josefa Špačka vím několik let, ale až nyní se z dokumentu dovídám více. Je to taková mozaika různých nahlédnutí. Do osobního života, do studia, do kariéry, do sportu. Od všeho něco, ale pro mě naprosto dostačujícího. Hlavně se Josef projevil jako úžasný člověk. A ty hudební části dokumentu ohromně prospěly.

Ten film znám snad nazpaměť a vždy se na něj znovu dívám. Nejsem blázen, to ten film je  bláznivě božský. Humorem, triky i hudbou mi připomíná macourkovštiny ze šedesátek a sedmdesátek. Dnes už se takové filmy netočí. Škoda.

Nádhera! Táborskému to průvodcovství po technických památkách moc sluší! Jeho zájem a nadšení je přímo nakažlivé. Nechápu, proč tak výjimečný seriál má nízkou sledovanost. Výběr úžasných staveb, výborná kamera, srozumitelný a poutavý obsah, dokonalý hudební doprovod empaticky gradující s fascinujícími záběry. Až někdy potkám Miroslava Táborského, obejmu ho.