Anianna

Opět vynikající epizoda. Vera je výjimečný typ kriminalistky. Ženská v letech, oblečená jako domovnice. Bystrá a laskavá i k vrahovi. Zvláštní, že Brenda Blethyn, herečka v hlavní roli, není u epizody vůbec napsaná.

V inscenaci vnímám především černobílé nastavení vzniklého problému. Psychologie postav má nevyužitý potenciál. Zde se řeší zásadovost versus prospěch z výměny bytu příliš urputným způsobem, takže ve výsledku nemůžete po rameni poplácat vůbec, ale vůbec nikoho. Připomíná mi to psychologickou hru s pěti postavami, kde se všichni tváří jako jediní spravedliví, i když ve výsledku se to celé díky jejich provinění po****. Kdo je nejvíc vinen? Proč? Nikdo nejsme bez viny a nastavovat neprůchodné morální mantinely se nevyplácí. Dnes, myslím, by se takový příběh natočil více uvěřitelně, bez patosu. A postavy by snad nepůsobily tak schematicky.

Viděla jsem díl o Picassovi a Le Corbusierovi. Formát té série mně hodně sedí. Ač mám znalosti z dějin umění, raduji se z nových poznatků. Zvláště Corbusierovy stavby, jejich souznění s potřebami obyčejného člověka, s potřebami výtvarníka, hudebníka atp. ukazují, jak umělec o architektuře přemýšlel. Jak neústupně šel za svými vizemi, jak moc potřeboval udělat bydlení nejen funkční, ale taky krásné a šťastné a přitom dostupné. A tyhle souvislosti mi doposud unikaly. Přehrála jsem si díl dvakrát.

Studené, bez emocí. Přesně tak má krimi v ulicích chladné Paříže vypadat, a přesně tak působí hlavní hrdina, nájemný vrah. Přesto v divákovi vzbuzuje sympatie a možná i soucit. Je to samotář, téměř nemluví, mimikou by předčil hráče pokeru. Nic o něm nevíme. Tvůrce nechává nahlédnout jen do jeho obydlí, špinavého holobytu. Ve filmu nejsou nekonečné honičky, pískot brzd, hlasité přestřelky... Snad jen to tiché přebíhání v poloprázdném metru může zvýšit hladinu divákova adrenalinu. Kdo s koho? On, výborně zahraný Alainem Delonem, nebo celé oddělení vražd včetně pochůzkářů? Závěr není úplně logický, ale to neřeším. Film má na detektivku výjimečně minimalistickou atmosféru. Je tichý, pomalý, barevně utlumený. Hudba zazní v několika fragmentech. Ve scénách, kdy barová pianistka sedí u piana nebo sem tam v krátkých etudách. Mnohem častěji obraz dokresluje pípání kanárka, jediného vrahova souputníka.

Divím se tak nízkému hodnocení. Že by ulpívání na nudném standardu, kdy rádoby vtipný moderátor zpovídá předávající a po jejich neumělých odpovědích všichni jásají nad jménem vítěze té či oné kategorie? Experimentování, hledání nové vizuality, kompozice výstupů, neotřelost (a nevím co všechno) tyhle pořady potřebují jako sůl. Po dlouhé době jsem se nenudila. Petra Marka znám z několika reklam. Působí jako mimoň a ne všemu, co říká, rozumím. Řekl vtip? Nebo odkazuje k něčemu, co bych měla znát? Je mi to šumák. I tak zaujal. Jestli se snad něco z večera nepovedlo, je mi taky šumák. Oceňuji odvahu udělat předávací večer jinak.

Pohádka. Směju se sama sobě, že jsem dokoukala. Marais zase v roli ochránce slabých a neodolatelného milovníka. Vzpomínka na filmy mého dětství.

Celá tato francouzská série o koncentračních táborech je velmi působivá. Moc zdařilý je v tomto dokumentu dabing. Zejména Libuše Švormová a pro mě překvapivě i Saskia Burešová, u které jsem dabování zaznamenala poprvé, daly výpovědím dostatečně emotivní, ale přitom přirozenou polohu.

Průvodce Aleši a scénáristo Petře, tenhle díl jste neuhlídali. Prezentujete výstupy protichůdné, některé podložené pouhým názorem, předpokladem, že to tak je a že se to musí změnit. Začnu od začátku. Písmo Comenia Script prezentujete jako písmo jednodušší, podobné tomu tištěnému, a tedy pro malé žáčky snadnějšímu. Slečna Dočekalová není pedagog, ale vychází z názoru (nevím, kde k němu přišla), že dítě má novým písmem snadnější cestu utvořit si svůj vlastní rukopis. Ona si opravdu myslí, že žáci na 1. stupni píší všichni stejně? Jakmile se naučí psát, už v druhé a třetí třídě se začnou v psaném projevu odlišovat a učitel jim v tom nebrání. Comenia Script bere dětem možnost volby. Ony se mnohé k té podobě tiskacího písma (poté, co se naučí vázaně psát) dopracují, mnohé ne, ale tu volbu dnes mají, neberme jim ji. Z Comenia Script se k vázanému písmu nedostanou, nenaučí se ho. Tradiční vázané písmo je přitom stejně krásné jako jakákoli jiná vázaná latinka v jiných zemích. Já miluju vázané písmo, ale píšu i tiskacím, a věřte, že s oběma díky škole umím naložit velmi kreativně. Další výtku mám k tomu, že jste dali prostor k negaci hudby, oblečení a nevím čeho ještě jen proto, že je to desítky let staré. Byl tedy tento díl věnován negaci nebo boření kulturních segmentů vytvořených v dobách minulých? Určitě ne. Protože v druhé půli už zase odkazujete na bohatou tradici knih pro děti, na ilustrátorku Kvěchovou a Josefa Ladu, u něhož slyšíme slovo fenomén. Tak co si z toho mám vzít? Jiný rozpor: V úvodu dílu je kritizována učebnice s obálkou, na níž je koláž z obrázků architektury a přírody. Proč by měla právě tahle obálka působit chaoticky, když v posledních pár minutách je představena kniha architekta Okamury, kde je na obálce vyzdvižena koláž utvořena stejným způsobem? Aleši a Petře, když zrovna nejím, mám v ruce pero nebo štětec, tak jsem se na tenhle díl moc těšila... Ale nedopadlo to.

Komorní příběh dojímavý a laskavý. Ač byl film natočen až v roce 1987, napodobuje reálie z let poválečných až do roku 1968 nesmírně věrně. Na pozadí vztahu dvou lidí žijících knihami vnímáme politické, společenské, kulturní fenomény, jež pomáhají dobovou atmosféru dokreslit. Autenticitě velmi prospěla i barevná korekce obrazu, kostýmy, vybavení interiérů. Děj plyne pomalu, bez zvratů, je vlastně definován řadou dopisů, které si hlavní hrdinové posílají. Hopkins i Bancroftová jsou s rolemi srostlí. Představují každý svou zemi, svou kulturu, a přesto jsou si tak podobní a blízcí. Skvělý jazyk v dialozích, dopisech, v poetických vstupech (třeba četba z milostné poezie W. B. Yeatse). Právě ta Hopkinsova četba mi připomněla podobně intimní chvíli, a to ve filmu Soumrak dne, kde se Hopkins snaží uchránit knihu o romantické lásce před ženou, k níž cítí hluboký vztah. Hopkins má dar hrát jen pohledem, nemusí mluvit, ten cit stejně vidíte a slyšíte. Tohle ale není film o lásce. Je o knihách, o sdílení, o přátelství. A navíc s krásnou hudbou.

Výborně zachycená dobová atmosféra, silný příběh, vynikající Binczycki v hlavní roli, působivá hudba a bezchybný dabing. Překvapivě mi nevadí ani ten předvídatelný závěr... Až se za potřebu toho sladkého bonbonku stydím. Chcete-li se dojmout, podívejte se.