Jellini

Cool.

Dnes zemřel Mistr!

https://filmadoba.eu/za-isabelle-weingartenovou/

https://literarky.cz/civilizace/1249-otevreny-dopis-historika-jana-tesare-velvyslanci-ruske-federace-v-ceske-republice?fbclid=IwAR2LVRky6Gy3grmLIeLtk-2B6eeGWckUBGhDEeUUV43Knf1L7-U4SsFxrhs

- beru všema deseti

.

 

https://www.youtube.com/watch?v=efs3QRr8LWw

"Úplně jiná kinematografie.."

Skvělá zpráva pro český film!

http://www.borovan.cz/hraci_dne/producent-kallista-dostal-miliony-na-novy-film-jana-svankmajera

Zásadní článek pojednávající o válkách v posledním dvacetiletí, počínaje bombardováním Jugoslávie a krizí na Ukrajině konče:

 

http://literarky.cz/blogy/petr-schnur/17656-pokus-o-prosvtleni-mlhy-odpov-michalu-komarkovi

Ať žije republika!

Rozhovor:

 

http://www.youtube.com/watch?v=RgBUb5_TWtw

http://www.youtube.com/watch?v=1FaPuBUY558

Dva zajímavé články Heleny Bendové o české kritice (a kritice obecně):

 

http://cinepur.cz/article.php?article=1445

 

http://cinepur.cz/article.php?article=56

Zemřel Tonino Guerra.

Nedávno jsem viděl film

 

LIDI

Americký sen Wima Wenderse z knihy "Dech Andělů"
Kniha vyšla v nakladatelství Aurora v roce 1996, překlad Milan Doinel. 

                                                                       Wim Wenders - Americký sen

                                                                       (kapitola z knihy Dech Andělů)

 

 

He´s afraid and confused

And his brain has been mismanaged with great skill

All he believes are his eyes

And his eyes, they just tell him lies.*

 

 

Každý přece ví, 

co se tím myslí.

Proč tedy psát o něčem,

co každý ví?

Ale možná je to, co třeba ještě každý neví,

jenom to, co zatím nevím sám.

Poštěstí se mi

dopátrat se toho psaním?

Není mým povoláním "vyjadřovat se slovy".

Nejsem filozof ani sociolog,

nejsem psycholog a už vůbec ne novinář.

Mým povoláním je

dívat se a něco viděného ukázat,

co se pak může stát též vyprávěním nebo psaním,

ale v obrazech, v kině.

"Americkým snem" se proto nemohu zabývat ani

filozoficky, ani sociologicky či jakkoliv jinak,

mohu jen předat, co mi z mého pohledu

přichází na mysl.

POHLEDU: co vidím.

 

SEN: vidět cosi vnitřním okem.

Ale: má-li člověk něco přímo před očima,

lze pak o tom ještě snít?

Žiji v Americe sedm let.

Co se stalo z mého vlastního Amerického snu?

A lze ho oddělit od toho snu,

který sní Amerika sama?

Pokud vůbec sní.

 

AMERIKA a sen o ní: o vnějšku.

AMERICA a její sen o sobě: o vnitřku.

Obojí se jmenuje: "AMERICAN DREAM".

 

Nejdříve mě k tomu napadají jen pitomosti.

Smetí v hlavě,

tisíckrát myšlené a miliónkrát myšlené nazpátky.

Jak mám dokázat o tom ještě pře-mýšlet?

Musí to být obrovité klišé,

jinak by se tak urputně nebránilo každé jiné

než vágní představě o tom,

co znamená.

 

O čem pojednává tento sen?

Kdo ho sní? A jakým právem?

Na čí úkor a:

Co je "Americký"?

 

Přirozeně že je Amerika Severní a Jižní.

Přirozeně že USA a Kanada jsou v Severní Americe.

Přirozeně si pouze US-Američané říkají "Američané".

Přirozeně by se mělo rozlišovat.

Přesto zde budu klidně říkat

Spojeným státům "Amerika",

protože si tak říká jejich sen.

 

"AMERIKA"

znamená vždycky dvojí:

zemi, geograficky, USA,

a představu o této zemi, její ideál.

 

"American Dream" proto:

sen "o" jedné zemi

"v" jiné zemi,

ležící tam, kde se sen odehrává.

 

I slovo "SEN" je přece dvojznačné.

Vždyť znamená jednak

opravdové "snění", ve spánku,

a jedna představy a naděje

v bdělém stavu,

nejčastěji o nějaké lepší budoucnosti.

Takto chápaný "Americký sen"

je proto nadvakrát vytoužený a nadvakrát vzdálený.

 

"I want to be in America," zpívají Žraloci

ve slavné písni z West Side Story.

V Americe už jsou,

ale přesto tam ještě chtějí.

Do té jiné, Zaslíbené země

se ale nedostanou,

protože Žraloci jsou z Portorika

a polovina obyvatel,

černých a latinskoamerických obyvatel 

je dnes bez zaměstnání a beznadějně zchudlá.

 

"Americký sen" byl vždycky na dosah.

To znamenalo: Mnozí ho mohli snít, málokteří uskutečnit.

Tito někteří dokázali snem mnohých

uskutečnit ten svůj.

O čem tedy pojednává?

O Neomezených možnostech?

O automobilech, vlastních domech a bazénech?

O širých pláních?

O nezměrných prostorách mezi dvěma oceány?

O dálnicích a motelech?

O dobrodružství a svobodě

stát se tím, čím kdo chce,

a být takový, jaký kdo chce být?

O svobodě?

Jakou svobodu míní socha jménem Liberty?

 

Proto, ještě jednou:

"Americký sen", co se tím míní?

Čím více o tom přemýšlím,

tím méně vím,

tím více "mínění" se vnucuje.

Zdá se mi, že ho už jenom citují

jako cosi včerejšího,

ironicky nebo cynicky.

Není určitě nic lehčího než tento sen strhat.

Dal se nesprávnou cestou.

Příliš mnoho lidí za něj muselo zaplatit,

a nejen u pokladen kin.

Příliš prázdnými se staly jeho sliby

v druhé půli dvacátého století,

příliš se stal záminkou pro chamtivost,

aroganci a touhu po moci.

Bylo to v tomto snu přítomno od počátku?

 

* Má strach a je zmatený

  a mozek mu profesionálně, neznatelně zřídili.

  Věří pouze svým očím,

  ale oči mu tvrdí jen samé lži. 

  Bob Dylan: Povolení zabíjet

Je dosněn, Americký sen?

Sní ho ještě někdo doopravdy,

nebo ho sní dál už jenom film?

Bylo by ho vůbec bez filmu?

Není Amerika vynálezem kinematografie?

Bylo by ve světě snění o Americe

bez filmu?

 

Žádná jiná země na světě se tak neprodávala

a nevysílala své obrazy, svůj OBRAZ sebe

takovou silou do všech možných zemí.

 

Šedesát nebo sedmdesát let, od té doby, co je film,

hlásají Americké filmy

nebo tenhle JEDEN Americký film

sen o ojedinělé a jedinečné

Zemi zaslíbené.

Americká televize

toto reklamní tažení ještě patřičně znásobila

po celé planetě.

(Reklama, to moc často jasně cítíme,

se dělá jenom tomu, co ji má zapotřebí.

Proč se tato země propaguje víc než jiné?

Protože to víc potřebuje?)

 

"Amerika" byla nadějí

miliónů vystěhovalců z celého světa,

především utlačovaných z Evropy.

Všichni, kteří v ní kdysi doufali,

jsou tam už po generace a říkají si "Američané".

(Jenom poslední indiáni

jim stále ještě říkají:

"Evropané" nebo "bledé tváře")

 

O čem jsou ale jejich naděje,

od doby, kdy se stali "Američany"?

Země, svařená ze snů celého světa,

o čem sní?

O sobě?

Copak vůbec existuje Amerika "jako taková"?

Nebo ji máme i nadále chápat

jakožto velké bílé plátno,

na něž si svět promítá své sny?

Není sama "Amerika" velkou projekcí?

 

Amerika, země obrazů.

Země z obrazů.

Země pro obrazy.

Dokonce písmo se zde stalo obrazem

jako nikde jinde.

S neutuchající fantazií

byla písmena a čísla

proměňována ve znaky, v nové ikony.

 

Obrazy a znaky všude,

na obrovských tabulích, vyfotografované, namalované,

ve světle neónů.

 

Nikde jinde se nestaly tolik uměním.

Nikde jinde taková inflace znaků.

Nikde jinde tolik zaměstnané oči,

tak přezaměstnané.

Nikde jinde takové nároky na schopnost vidění,

tolik stojící ve službách pokušení.

Nikde jinde tedy tolik tužeb a potřeb,

protože nikde jinde tolik pohle-dy-chtivosti.

 

Nikde jinde není proto vidění tolik zhuntované.

 

Proto je stále třeba vynalézat ještě nápadnější obrazy,

takové, jež ty předešlé ještě přetrumfnou.

Co zpustne: vidění obyčejného: přírody.

Ve všech velkých přírodních parcích,

jako kdyby příroda mohla existovat jen jako park

(a všude, kde je to "hezké", je hned

park, který dělá z přírody další

Disneyladn),

jsou pro jistotu už všude označeny body,

kam se má člověk postavit ke koukání

a kde se vyplatí fotografovat si výhled.

Tím jsou dány záběry fotografií už předem,

takže milióny lidí mohou udělat obrazy,

které potvrdí obraz již existující.

Přesně tak to dělá "Americká televize"

se svými diváky a jejich výhledem a do světa.

MOC OBRAZU:

MOC POTVRZOVÁNÍ:

POTVRZENÍ MOCI.

 

"The American Dream".

I sen sestává z obrazů,

mnohem více než ze slov.

Sny VIDÍME.

Jak má pak vypadat sen

o zemi a lidech,

kteří se VIDĚT odnaučili,

protože si už dávno zvykli na to,

MÍT TO UKÁZANÉ.

Ani svůj sen už nevidí,

ale je jim už jen ukazován.

Předváděn.

 

Dvě docela podobná slova:

PŘED-VÁDĚT.

POD-VÁDĚT.

V obou se vede.

NECHAT SE VÉST

jako pasivní forma aktivního slově VIDĚT.

 

Nedávno jsem šel v New Yorku do kina

podívat se na jeden z nesčetných nových hororů.

Ale hororem nebyl film,

nýbrž jeho publikum,

mladé, většinou ještě děti,

které svorně tleskaly

a s povykem přitakávaly každé další vraždě,

čím byla krvavější a kanibalštější.

Nové westerny už možná nejsou,

protože v nich nebyly žádné jiné způsoby zabíjení 

než střílení a věšení.

 

Filmy Johna Forda by každopádně 

byly pro tohle publikum nedívatelné,

ba neviditelné.

 

Jak jinak než rozpolceně má tedy člověk

nazírat tuto zemi s jejím snem o sobě?

Jaký jiný postoj je myslitelný než

rozpaky?

Miluji tuto zemi s jejími městy a lidmi

víc než všechny ostatní, které znám.

Také se jí víc bojím.

Jsem tam spokojenější než jinde, a sklíčenější.

Otevírají se mi tam oči 

a musím je zavírat.

Budu tedy sledovat

příběh mého vlastního snu o Americe.

Ne proto, že bych si myslel, že je výjimečný,

ale možná příkladný, a proto užitečný.

Po "Mém Americkém Snu"

by jinak nikomu nic nebylo.

 

To první z Ameriky, co jsem poznal,

bylo v obrazech. V komiksech, hlavně s Mickey Mousem,

a v ilustrovaných časopisech. Televizi jsme ještě neměli.

Bláznivé dálniční křižovatky.

Stromy tak mohutné, že jimi mohla projíždět auta.

Ženy v bikinách. Vůbec: nejkrásnější ženy.

Auta. Nepředstavitelně úžasná auta.

Světové rekordy na solných jezerech.

Letadla dvakrát rychlejší než zvuk.

Jeden kluk v sousedství

dostal od příbuzných z Ameriky kovbojskou výbavu,

prává kůže!

A o rok později indiánskou výbavu.

Pravá péra.

Karnevalové převleky

nabízely vždy jen jednu alternativu:

kovboj, nebo indián.

Moje maminka se dala slyšet,

že jsou přece ještě i jiné kostýmy:

klaunské například nebo čínské.

Směšný požadavek.

Konečně jsem byl dost velký, abych mohl do kina.

Názorněji než všechno ostatní

vyprávěly Americké filmy o Americe.

Nejvíce westerny, na něž jsem chodil nejraději.

To nejvzrušivější: že tyhle dobrodružné příběhy

o pionýrech v divočině

nebyly vzdálenější než pouhých sto let.

To bylo pro mne svým způsobem moc důležité.

Byla to představitelná minulost.

To nebyly očividně "vynalezené" historky

z pradávna nebo ze středověku

jako filmy o Herkulovi nebo o rytířích.

Tohle naopak nebylo vůbec tak dávno,

ten Divoký Západ.

Jiné světové strany mi mnoho neříkaly,

ani Daleký Sever, ani Hluboký Jih,

natož Dálný Východ.

Mým směrem byl Západ.

 

Tehdy přirozeně nebyly žádné jiné Americké filmy

než německy dabované.

Přesto bylo vždy zřejmé,

čím v nich byla Americká řeč:

jiným životním pocitem.

To bylo citelné už na povrchu těchto filmů.

Byly uchopitelnější,

pravdivější,

a to zcela fyzickým způsobem.

Dobrodružství tu nebylo tvrzením,

usilovnou záminkou.

Tito hrdinové a tyto krajiny vyzařovali

dobrodružství a svobodu,

nemuseli se ani moc namáhat -

uvěřil bych jim každou historku.

 

A potom, po několika letech, přišel

ještě jeden úplně jiný objev.

Bylo mi dvanáct let, nebo třináct.

Hudba mne nikdy nezajímala.

Hudba, to znamenalo: nuda. Koncerty v rádiu.

Být zticha a poslouchat.

Hudební výchovu ve škole jsem nenáviděl,

sborový zpěv nesnášel.

Německé šlágry byly jen zvukovou kulisou,

z níž málokdy něco uvízlo v paměti.

A náhle tu byla,

ze dne na den,

hudba,

která s tím vším neměla nic společného,

která definovala "hudbu" úplně jinak a nově.

Nazývala se "rock´n roll"

a vždy byla okamžitě vypínána. "Pralesní hudba".

Od toho dne pro mne existovala hudba.

 

Když jsem poprvé v mém životě,

strčil minci do music boxu,

bylo to kvůli Tutti Frutti Little Richarda

Neznaje anglicky,

zpíval jsem do taktu

v nejšílenějších jazykových smíšeninách

a mluvil.

Bylo to v cukrárně navštěvované výrostky, daleko

od našeho domu.

Místo pro mne zakázané, tím jsem si byl jist.

Všechny své úspory jsem vydal

za zakázané potěšení rock´n rollu.

Chuck Berry byl dalším velikánem. A pak Elvis.

Moje první desky zůstaly léta

v bytě jednoho kamaráda.

Domů

bych si je vzít nemohl.

To nové na téhle hudbě bylo: čiré potěšení.

Nevyžadoval se žádný kulturní prožitek,

jenom zcela přítomné, zcela fyzické,

obyčejné a přímé žití. To pro mne bylo nové.

Později se zpívalo v jedné písni od Velvet Underground:

"rock´n roll has saved my life..."

Ani pro mne o tom nemohlo být sporu.

A ač to nebyla přímo záchrana života,

tedy alespoň záchrana PŘED jiným

neradostnějším životem.

Že tahle hudba přicházela z Ameriky, nebylo

po předchozích požitcích, jež jsem odtamtud znal,

po kreslených seriálech a filmech, udivující.

Amerika byla zemí,

která mou představu o potěšení

teprve definovala. Tam se zdálo být všechno otevřené.

Nejasně jsem věděl: tam nebylo, na rozdíl

od Německa, co skrývat.

 

Dřív než jsem vůbec kdy byl v Americe,

jel jsem jednou v Holandsku

poblíž Amsterodamu

kolem jednoho právě otevřeného Holiday Innu,

prvního svého druhu v Evropě,

pokud si vzpomínám.

A vedle silnice, za soumraku,

stála velká neónová tabule,

zelená a žlutá proti tmavomodrému nebi,

taková, jaké jsem znal z filmů a z pohlednic

z USA.

Vystoupil jsem z auta a pomalu a nadšeně obešel

tuhle světélkující a blikající věc.

Pro mne to bylo víc než firemní značka.

Připadalo mi to jako erbovní znamení Ameriky.

Pomník mého očekávání "Ameriky".

To znamení tu nebylo jenom proto,

aby bylo viděno a upozorňovalo na

hotel stojící za ním.

Bylo tu také a především zcela pro sebe.

Byla radost je vidět.

Přerůstalo svou funkci do té míry,

že mě ten nadbytek těšil.

Tak jsem si Ameriku představoval:

jako zemi nadbytku,

plnou velkých světélkujících znamení,

které člověku propůjčí křídla a lehkost.

Viděl jsem Ameriku jako zemi osvobozeného vidění.