Jellini

Kdyby měl existovat jedinný film, měl by to být tento. (a Chaplinova Světla velkoměsta)

Přelom a zásadní změna v uchopení kinematografie, ve kterém se forma stává obsahem a naopak (nelze se proto možná divit, že film měl ve své době největší ohlas v Japonsku). Vcelku výstižně to v komentáři popisuje Dionysos, a tak mohu už jen dodat v podstatě zcela nesouvisející myšlenku při pohledu na současný film. Tvůrci jakoby se z nějakého důvodu sami odnaučili nebo utekli od toho, co Antonioni objevil. Není to totiž jen autorská licence, styl, nebo subtilní vidění a chápání světa, není to ani záležitost výjimečně progresívních 60. let. Je to komplexnější - je to cesta k hlubšímu, řekl bych snad i podstatnějšímu využití možností kinematografie jako takové. Až si někdo za sto let pustí Zatmění a pak pro porovnání celou řadu současných filmů, tak nevím - nebude mít náhodou pocit, že jsme se sami sebe začali bát, a pro jistotu se zabývali vším jen zvnějšku, řekněme sociálně?

Jak se takhle může ztratit jeden druhému? Celé je to vlastně ambivalentní. Jsou ty postavy ve svém životě silné? Ano a ne. Mohly něco udělat jinak? Ano a ne. Dopadlo to nakonec "dobře"? Ano a ne. Vlastně nejde o odpuštění, ani sobě, ani druhému - to bychom museli nejprve pochopit věci, které možná pochopit nejdou. Není pro ně vysvětlení a není pro ně omluvy. Zatím nám musí stačit "pouhé" smíření, které alespoň ponechává ten uklidňující prostor s trochou naděje, že vysvětlení snad jednou najdeme. Film o smutku po smutku. (Po "V běhu času" druhý Wendersův vrchol)

Druhý život? A nebyl by později stejně nutný i třetí? A čtvrtý? V oněch pustých krajinách a pouštích není prázdno, jsou naopak plné - otázek. Čím pustější, tím hlubší. Podobně jsou na tom Gaudího stavby - jsou hluché a neodpovídají. Otázky, které člověkem zamávají, a o kterých se nedá už ani předstírat, že tu nejsou. Jakmile totiž vyvstanou, nedá se vrátit zpět (ale kam?). ... A odpovědi leží v nedohlednu, vlastně ani tam ne - jediné zrnko prachu v sobě nemá tu naději. K tomu ta podivná a "nepřirozená" smrt! (ani ta jakoby nebyla odpovědí). Tak kde tedy? Uf.. (pocit, jakobych se řízl do ruky. Nebo do krku) // 30.5.2020 Původní Antonioniho "ideální" verze měla prý 4 hodiny.. To by byl teprve bjiák!

Tempo a rytmus. Pokud je od začátku správně nastavíte, můžete si ve filmu (s filmem) dělat, co chcete. Například se vykašlat na "začátek, střed a konec" a pouze vrstvit čas, během kterého se mimochodem i něco stane. Nebo nestane. Vyprávět příběh bez příběhu nebo bez příběhu vyprávět příběh. A tím se také dostat hlouběji, nebo spíš úplně jinam. Po tetralogii citů je Zvětšenina v Antonioniho tvorbě něčím zcela novým, jakýsi začátek od nuly, který o devět let později vyvrcholí syntézou obojího v Reportérovi.