xenopus

S případem vražd v okolí Polné a následnou hilsneriádou, jak se soudní proces s obžalovaným Hilsnerem nazývá, jsem již roky obeznámen. To, jak celá aféra dopadla, jsem také věděl. Tudíž se řadím mezi ty, kterým doslovnost a jistá schématičnost televizního zpracování nevadí. Těžko totiž postihnout ve všech detailech historické, sociální, náboženské, soudní nebo vědecké prostředí, a to navzdory téměř tříhodinové stopáži, když dodnes nejsme s to u všech hlavních zúčastněných jednoznačně říci, kdo byl na čí straně, kdo měl jaké motivace ke svému chování nebo v neposlední řadě i to, kdo byl skutečným vrahem Anežky Hrůzové a Marie Klímové. Filmařsky musím vyzdvihnout režii Viktora Polesného, který dovedl herce vést přesně tam, kam je scénář směřoval, z herců především J. Plesla a K. Rodena; a z dílů pak jednoznačně díl první. Přišlo mi, že díl druhý už neměl potřebný drajv, dějově se uskrovnil na jednoduché soudní drama a omezil na schématický boj o spravedlnost a principy zapomínaje přitom na výše uvedené detaily, které se přitom v dílu prvním ještě docela hojně vyskytovaly. V kontextu současné televizní tvorby (byť zde s rozpočtem vyšším než "obvyklým televizním") hodnotím jako nadprůměr.

Těžko hodnotit dnešními kritérii, nicméně pro mě prostě jde o průměrné dílko vytahující do zapamatovatelna dvojice Burian-Werich a perfektní hudba Ilji Hurníka. V dnešní době už ale těžko (byť desetiminutovou) pohádku utáhne šedesát let stará technika loutkového filmu a animace. No a, milé děti, jak jinak to v roce 1954 mohlo dopadnout, než že neohrožený přírodní živel dostane napráskáno od sedláka a že od pohledu movitého člověka roznemůže i mrazík-strašpytel.

Banální a krátká, ale zároveň příjemná a milá. Není to žádný majstrštyk z pohledu dialogů, kulis nebo hereckých výkonů, ale jako taková vánoční oddychovka poslouží. Kvůli vpravdě televiznímu zpracování sníženo na 2,5*. "Někdy mám pocit, že si u nás může kdokoliv vymyslet cokoliv a náš vysoce kulturní národ to bude klidně šířit dál a ani ta jeho kulturnost mu v tom nezabrání."

Bohužel to vypadá, že dnešní postmoderní doba a s tím související způsob (ne)řešení problému nebo krize mi v umění nevyhovuje. Asi jsem holt staromilec, který si chrochtá u tisíciletími ošlehaného dramatického schématu, kdy nakonec příběh dojde k nějakému rozuzlení. V takovém případě jsme schopen odpustit i chybky řemesla, hlavně, když jsem po skončení spokojen s klidně tázavým, ale jakžtakž vyřešeným koncem. Ale tady mi prostě zbývá stále moc otázek. Proč si mám s herci prožívat jejich příběh, který nakonec k ničemu nesměřuje, resp. směřuje do stejné/možná ještě horší prdele, v jaké byli před začátkem filmu? K čemu je bouře, když po ní nenásleduje očekávané zklidnění? Jediné, co je mi po skončení filmu jasné, je to, že jsem sledoval precizní filmařinu, ale bez koulí. Ty měla určitě první polovina filmu, jak se ke kecpultu dostala postava Amy, přestávala to být zábava, několik posledních dějových zvratů sice možná očekávaných, ale pro mě už trochu mimo reálný svět. Knihu jsem nečetl. To důležité, co jsem si z filmu odnesl, bylo: nežeň se, a když už, tak si dobře vyber. Vraždící psychopatku, byť v rouše beránčím, nechce nikdo. A chovej se opravdově, i kdyby veřejné mínění o tobě mělo být na bodu nula. Když budeš upřímný, jsou schopní ti odpustit všechno. A když ne, jsou to povrchní kokoti, se kterými nestojí za to se bavit. No a o takových lidech je v zásadě celý film...

Dušanu Kleinovi se povedlo touto komedií nastavit zrcadlo společenskému i firemnímu zřízení doby konce socialismu. Náměstí v Rakovníku od té doby zkrásnělo, oproti tomu absurdita některých situací nebo výroků zůstává dodnes - mám pocit, že když nahlédnete do organizační struktury mnoha státních úřadů, firem či institucí, a prohlédnete, jak to v nich chodí, zjistíte, že se toho za to prakticky čtvrtstoletí moc nezměnilo... Skvěle se u filmu bavím, ale zároveň mě z toho mrazí. Některé věty se už učím nazpaměť pro budoucí použití, neboť jsou naprosto trefné: "Náš podnik by měl podle všech ekonomických ukazatelů v reálné době zkrachovat. Jenže nezkrachuje. Nakonec vždycky splníme plán a jsou prémie. Jak se to dělá, nevím. A ani to nechci vědět.". "Jak jseš jednou nahoře a nezakopneš politicky, dolů tě už nikdo nedostane.". "To je nějaká naše národní schizofrenie. Neschopné pracovníky vždycky vyhodíme na nějaké vyšší místo nahoru.". "Člověk dospívá v životě třikrát a pokaždý při tom ztrácí iluze. Poprvé o svých rodičích, podruhé o sobě a potřetí o svých dětech. Vážení přátelé, ano.". Silné 4*. "Přemejšlim, jaký to je, mít radost z práce, která je vidět hned po tom, co se udělá..."

Nadějná předloha, leč mizerné zpracování a mizerný dabing na HBO, ve výsledku prostě mizerný zážitek. Drugs are bad, m'kay? To ví přece každý, tak proč na to ještě koukat? Vraždy, násilí, Harlem, prachy, touha po majetku, nevázaný sex, podrazy a celkově nečitelný příběh... pro mě ztráta času.

Výborně zfilmované v podstatě komorní drama (byť s excelentními exteriéry), jehož některé obrazy mi zejména využitím nestandardní kamerové techniky a kompozice záběru zůstanou v mysli dlouho. Z tohoto filmu cítím odkaz herectví po léta cizelovaného divadelním jevištěm, tady se nehraje jen na detail tváře nebo polodetail, kamera potřebuje vidět herecký výkon celého těla, herce zcela se ponořivší do role. A to se Colinu Firthovi a Geoffreymu Rushovi povedlo. U některých filmů mi právě výraz těla chybí a sleduji panáky, kteří si myslí, že celý film utáhnou na dva úsměvy (jeden radostný a druhý připitomělý), jeden výraz pro zklamání a jeden pro naštvání. Ale tady máme absolutní herectví. No a kromě toho také zajímavý příběh ze života nejvyšší světové šlechty datovaný do bouřlivých historických kulis (před)válečného období, vedlejší roli královny Matky v podání H. B. Carter a také trochu plytké využití 2. věty 7. Beethovenovy symfonie, která byla v různých filmech znásilněna už tolikrát, že to na výsledném dojmu už ubírá. Co mi brání v absolutním hodnocení, je nedostatečný emocionální dopad na mě - příjemně se to sleduje, ale postrádám šťávu, dřeň, větší koule; jak kdo chce... Škoda.

Neměl jsem špatnou náladu dneska, ale tenhle film mi ji docela zkazil. Chvílemi asijský akčňák, chvílemi bohužel hrozně špatná komedie s vyloženě nepovedenými vtipy a místy trapnou situační komikou. Jen by mě zajímalo, zda toto tvůrci mysleli vážně, protože to vypadá spíš jako parodie (místy i na sebe sama). V roce 1998 možná ano, v roce 2012 u mě rozhodně ne. Fuj. The Big Shit, hehe.

Parafrázuji Mar1ka3: Podle mého názoru nadhodnocené. Mě to vůbec nebavilo. Souhlasím s: JohnRambo: "Keď niekto zistí o čom to je nech mi prosím napíše správu." Howgh.

By mě zajímalo, proč Hirsch hraje takové vyšinuté floutky bez výchovy a bez smyslu pro reálné uvažování (v. t. zde)... O čem byl tento film? V dobře situované americké rodině se zasebevraždil jeden ze synů, nadaný plavec. Ostatní se s tím snaží smířit požívajíce pro ulehčení situace drog či se mimoděk chovajíc nevhodně ke svému okolí včetně toho nejbližšího. Nakonec ale všechno jakžtakž smířlivě skončí. Teď srovnejte dobu, po kterou jste četli můj souhrn děje, s dobou trvání celého filmu. Mně by bývalo stálo za to si přečíst shrnutí než zabít skoro dvě hodiny svého času... Přitom slibováno bylo mnohé... Jednoznačné zklamání. Prostě takovéto filmy o tápání téměř nemohu vystát -> slabé 2*. P.S.: Obsazením prakticky profi herců nemůže nikdy vzniknout echt nezávislý film, ale co už... když tápání, tak se vším všudy.