2011. MFF KARLOVY VARY - Deníček ČSFD agentů
Sleduj aktivitu ČSFD agentů
Zde můžeš sledovat aktivitu agentů ČSFD na karlovarském festivalu, jejich postřehy, dojmy a zážitky. Prim hrají samozřejmě jejich hodnocení a recenze k festivalovým filmům, které i na internetových stránkách festivalu pomůžou návštěvníkům v rozhodování, na co se vyplatí zajít a co si nechat ujít.
Deníček ČSFD agentů
Agent Vodnářka – Jak dopadl Zelený Raoul
Za tuhle fotku by mě Jan Šibík, stojící v ten moment hned vedle mě, určitě nepochválil, ale šlo tu rychlost. TOHLE JE KONEC ZELENÉHO RAOULA!
Co na to Jan Tleskač?
Agent Vodnářka – Jablko nepadá daleko od stromu...
...a jaký režisér, takový film. A věřte, že kostýmy ve snímku Britský průvodce uměním předvádět se jsou několikonásobně barevnější, blýskavější, šílenější nebo odhalenější. Ale vypadali, že si natáčení dokumetu opravdu užili, tak teď jen počkejme, co na ně řekně porota...
Agent marvan – MFFKV 2011 / Karlovarský zápisník: den 2.
První den ve Varech byl natolik frustrující, že si ani nezaslouží samostatný zápis. Od ubytovny jsem dostal nově udělané klíče, které nepasovaly do zámku, novinářská akreditace nebyla připravena, protože se někde zatoulala moje fotka a když jsem po všech průtazích stanul u pokladen, byly už lístky rozebrány kolegy, kteří dostali fungující klíče a akreditace bez čekání. Před depresí mě zachránil drink v Jameson Loungi. A tak začnu rovnou dnem druhým.
Počínaje sobotou se v Kongresovém sále v rámci projekcí pro novináře promítají každé dopoledne vždy dva snímky z hlavní soutěže, vybrány jsou tak, že odpoledne na ně navazují tiskovky s jejich tvůrci. Novinářské projekce se samozřejmě nedají srovnávat s těmi pro veřejnost, sál je poloprázdný, netleská se a schází tu našlapaná atmosféra promítání pro veřejnost. Je to tak trochu onanie, pro kouzlo a atmosféru je nutné vydat se mezi lidi. Odpoledne také odstartovala pocta Denisi Villeneueveovi s autorovou osobní účastí, která si ovšem zaslouží vlastní zápis.
Agent Kmotr – Co si nenechat ujít
Mimo filmy je možné navštívit i jiné lahůdky, které s filmem souvisejí, mě například zaujala výstava fotek z natáčení filmu Alois Nebel. Fotky, které jsou na vernisáži vystavené, pořídil fotograf Dušan Tománek a já mohu potvrdit, že i když je jich málo, tak stojí za shlédnutí. Určitě vás minimálně navnadí na očekávaný film. Stačí zamířit do prvního patra hotelu Thermal, kochat se nad neskutečnou podobností mezi Miroslavem Krobotem a výpravčím z komiksu, no a třeba u toho popíjet drink z baru.
Agent hazaba – Judi Dench - tiskovka
Na tiskovku s Judi Dench jsem se hodně těšila, protože to je dáma nejen podle titulu. Před začátkem jsem zažila malou bojovku - najděte konferenční sál, když někteří pořadatelé nevědí, kde to je a jiní vás posílají na různá místa nebo vám dávají matoucí informace :-) Naštěstí jsem jej vypátrala ještě před příjezdem hvězdy...
Samotná tisková konference trvala 45 minut a padala spousta dotazů: hodně jich bylo směřováno na Shakespeara, kterého Judi Dench miluje proto, že podle ní nikdo nenapsal nic lepšího o závisti, vášni, lásce tak krásnými slovy. Její oblíbené shakespearovské postavy jsou Juliet, Kleopatra, Hermiona a Perdita a lady Macbeth. Její vášní je divadlo a názorně všem ukázala, jaký je rozdíl mezi filmováním a divadlem (kamera ukazuje emoce v očích, u divadelních her gesta až skoro přehráváte). Ocenění z MFF ji připomíná ženu Oskara, takže sošku postaví vedle něj. Na dotaz, jestli se dívá na své filmy, odvětila, že ano, ale že je lepší se na ně dívat s odstupem.
Cvakání fotoaparátů je standardem každé tiskovky, ovšem jedna fotografka byla až neuvěřitelně oprsklá, když strkala foťák Judi až skoro pod nos. Ta to komentovala slovy: Hello, how are you... Další moment, který stál za zaznamenání, bylo vyzvánění telefonu jedné organzátorce - a opět komentář od Judi: Is it mine?
Bez typického britského humoru by nemohla žít a přiznávám, že já taky ne.
P.S.: Své zážitky popisují i Starsfan a Caym v deníčcích, takže já pouze přikládám fotku :-)
Recenze ČSFD agentů
Caym–Špičák(2009)
Šokujeme bez backgroundu a tím vytáčíme diváka, který by třeba taky rád něco víc než olizování a vysvětlivku "cunt je vlastně velká lampa" (Saussure by měli radost, arbitrárnost jazyka je v čele celého snímku, hned za pošahaností výchovy). A já beru, že si hrajeme po řeckém způsobu na písečku v domě obehnaném zdivem, ale těch narativních hádanek je až moc, odpovědi žádné a úchylárničky to na 100% prostě nevytáhnou. Krom toho, jakmile divák pochopí "logiku" Lanthimosova světa, je to předvídatelné až až (kdo s kým a za kolik a kdy komu rupnou nervy). A to mě nudilo. A já nemám ráda, když mě filmy nudí. A nemám ráda, když mlčí. (myslím, že mnohem víc na mě působí doogtooth-like videoklip Hands od Alpine)
Caym–Láska v hrobě(2012)
Bukowski v kontejneru? Kam ten svět spěje! Obnažené na kost, nervy, co se cukají při letmém doteku, zatímco v hlavě víří "s lahvičkou antibakteriálního přípravku až na věky". Praha špinavá, Praha umírající, pět lidí v hrobce, z toho dva živí. Tyhle dokumenty nechávají jizvy na mozku a pachuť v ústech. Syrové.
hazaba–Občanský průkaz(2010)
Tak nebylo to nejhorší, ale moc jsem nepochopila, proč je film opěvován a vyzdvihován. Přiznám se, že jsem to v půlce chtěla vzdát, nakonec jsem to neudělala a dokoukala do konce. Pro mě horší průměr, který za chvíli zapomenu.
Vodnářka–Medianeras(2011)
Ztracené existence, outsideři s vlastním světem ve zmateném chaotickém světě kolem. Téma, které tu bylo už tolikrát a které by mohlo docela dost rychle omrzet, ne však v podání Gustava Taretta i geniálního Javiera Drolase v hlavní roli.. Ti, spolu se zbytkem štábu, zvládli jemnou, černohumorně optimistickou dramakomedii s bravurním nadhledem a kouzelnou smrští filmového charisma. Protože každý může najít svého Walda.
Vodnářka–Kluk na kole(2011)
Chápu, že ten příběh měl být o těch křehkých citových poutech mezi dětmi a rodiči, postupné sbližování, vzdalování, bla bla... Ve mně ale kromě nenávisti k tomu nevychovanýmu zlýmu dítěti, které si vůbec nevážilo toho, co pro něj ta paní dělala, nezůstalo vůbec nic :))
Caym–Nickyho rodina(2011)
Dokonalý emocionální výplach duše s lehce nedotaženou formální stránkou. Hrané scénky působí místy nevkusně, někdy (doufám, že nezáměrně) až vtipně, popisky událostí mi připomínají videa teenagerů z youtube (aneb tribut tomu a tomu) a závěr se nese v příliš didaktickém stylu. A já si říkám, proč jsem si o tom raději nepřečetla. (vlastně to byla taková ždímačka á la pošta pro pana Wintona)
hazaba–Pina(2011)
Smršť moderního tance v necelých dvou hodinách. Některé obrazy jsou neskutečné, jiné o něco méně. Použití 3D technologie dává filmu onen třetí rozměr, ale já soukromě si ověřila, že mi tato technologie nepřináší větší uspokojení, spíš naopak - především v rychlých sekvencích se záběry jevily rozmazaně, což celkový dojem docela rušilo. Dalším rušivým momentem byly monology jednotlivých tanečníků, díky kterým se jedná spíš o dokument než něco jiného.
Vodnářka–Odcházení(2011)
Prej, že se mu to nepovedlo. Že jen zaznamenal divadelní hru. Že mu dali šanci točit, jen aby mu splnili sen, když možná brzo umře. Kecy! Kdo byl někdy v divadle, snad ví, že už jen výběrové sledování celého pódia a vnucené kýčovité pohledy kamery na všechny promyšlené odporonosti příběhu jsou úplně jiný šálek kafe (či piva se skořicí). I když se oprostím od své lásky k Havlovi a začnu být objektivní, vidím jenom veliký příběh, geniální hru detailů, šílených barev, sílu symboliky, absurdity typu bourání scény za rockové Ódy na radost. Nezapomenutelné odkazy na velikány Shakespeara a Čechova nebo na současné osobnosti. A hlavně výborně strohý Josef Abrhám, který se den ode dne víc podobá samotnému Havlovi, skvělá Dáša Havlová v roli někde mezi Raněvskou z Višňového sadu, milující Coridélií z Krále Leara a médii mučené princezny Diany, geniální mrcha Vilhelmová, jež nápadně připomíná Learovu Goneril nebo Jan Budař v roli slizkého albína Albína. Ať kritici formu nazývají jak chtějí, divadlo v divadle je fajn, ale divadlo ve filmu je fakt cool experiment. Prej, že je to strašnej kýč. Ale o něm přece celý příběh je, ne?
marvan–Půlnoc v Paříži(2011)
Půlnoc v Paříži se vrací k tomu nejlepšímu z filmů, které získaly Woodymu Allenovi pověst vynikajícího komediografa. Autor si tentokrát utahuje především z romantické nostalgie po starých dobrých časech, z naivních představ o kulturních velikánech a z milostných zmatků, které jako obvykle tvoří páteř celého vyprávění. Woody zesměšňuje nikoli samotné umělce, ale naše představy, které jsme si o nich časem vytvořili. Především tím, že je nechá pronášet jejich nejznámější výroky, z nichž se staly díky neustálým citacím otřepané fráze. Nechává tak naplno vyniknout stupiditě obecně sdílených kulturních klišé. Více na http://www.moviescreen.cz/recenze/750/midnight-in-paris
marvan–Nic proti ničemu(2011)
Dílka vznikající v úzkém okruhu spřízněných duší na jedné strany těží z elánu a podpory své komunity, zároveň ale trpí vzájemým utvrzováním se v omylech, osobních zálibách a elitářsky pěstovanou jinakostí. Dost možná, že nedůvěra širší věřejnosti k tomu co je označováno za umění pramení právě z antagonismu vůči takovýmto okázale pěstovaným úchylkám. Pokud si člověk odmyslí ten specificky ochotnický feeling, zbude mu celkem plytce zpracovaný nápad, ze kterého by se dala při troše snahy vytěžit solidní televizní inscenace. Na filmovou událost, za který byl film vydáván už ve Varech, je to ale zatraceně málo.