Režie:
Monika Elšíková-Le FayHrají:
Karel SchwarzenbergObsahy(1)
Dokumentární film Chůze lesem je pohledem autorky Moniky Le Fay na výraznou osobnost novodobých českých dějin. Karel Schwarzenberg, aristokrat, jehož rodina po komunistickém převratu emigrovala do Rakouska, a který po desetiletí podporoval československý disent a boj za lidská práva, načež po návratu do vlasti po sametové revoluci se stal českým politikem, ve filmu hovoří o obecných tématech, o práci politika i lesníka, vzpomíná na dětství i mládí, hodnotí sám sebe jako otce i manžela, vysvětluje své pojetí katolické víry. Mozaiku současných i archivních záběrů doplňují vzpomínky a úvahy jeho známých a přátel. (Česká televize)
(více)Recenze (10)
Velmi špatně natočený dokument, Monika Elšíková neměla žádný scénář a taky to podle toho dopadlo, sama se obává v dokumentu, že to bude nuda, načež Karel Schwarzenberg ji podrážděně odpovídá, že to je její práce novinářky a on ji nebude dělat za ni. Bába vůbec nevěděla na co se starého pána ptát, tak ten svůj filosoficky paskvil prostříhala starým dokumentem, ještě z před volby na prezidenta z roku 2013. Je to ukázka špatné novinařiny, leda že by chtěla, záměrně, ukázat starého knížete tak jak to vyznělo: vyhořelého zapšklého politika viz. odpověď knížete že mezi mentalitou Rakušanů a Čechů není krom jazyka žádný rozdíl: oba jsou národem hajzlů ( můžeme nesouhlasit, Rakušani jsou oproti Čechům přeci jen více spořádaným národem). V celém dokumentu jsou jen trefné jen dvě otázky: první, kdy se autorka zaměřuje na existenci boha, viz obligátní otázka “Jak bůh může dopustit zlo”, načeš ji Kníže trefně a výstižně vysvětlí že “Bůh není manager a zlo si vybírají samy lidé” a druhá otázka : “jak je možné, že i po 30 letech od pádu komunistů se Češi stále vymlouvají na komunisty za to kde jsme nyní”( proč jsme stále lemply ) ? viz. I v prvotřídně kavárně v Praze Vám ke kávě nedají sklenici vody. Což je problém který je všude - prostě česká “šlamperajn”. Proto jsem Knížete Schwarzenberga miloval v jeho knize “Knížecí život” daleko lépe vše vysvětluje v inteligentním rozhovoru s novinářem který umí klást otázky, jeho živočišný temperament nám v knize odpovídá : Vše si děláme Češi samy- jen nečekejme že příjde nová Marie Terezie a dá nám zemi do pořádku. ()
Existuje velmi tenká hranice mezi snahou o ležérnost a bezprostřednost a mezi leností. Existují dokumenty, které mají jasně daný scénář a vypilovanou sadu otázek ze všech klíčových oblastí života. Toto ale není ten případ. Le Fay nechává respondentovi obrovský prostor k tomu, aby řekl, co chce. Tak velký, že se občas lehce zoufale ptá, jestli někdo nemá nějakou otázku. Padne tu ovšem klíčové moudro, a to na otázku, co je v životě nejdůležitější. Karel bez zaváhání a s vážnou tváří odpovídá: "Neposrat se." Amen. ()
Knížete si velice vážím. Do jisté míry vždy formoval můj pohled na dějiny i na náš národ. Možná i na život. Ale nechápu proč vznikl tento dokument. Skutečně na to nemohu přijít. Chvilku jsem se za tvůrce styděl. Co to dítě tam? Forma pokládání otázek? Kdo na tohle dal peníze? A jsem jediný kdo měl pocit že autorka vlastně ani neví co chce točit a na co se ptát? ()
Nic proti tomuhle typu dokumentů o zajímavých lidech, jakým K. S. beze sporu je. Ale vzniklo jich už několik, podstatně lepších, podstatně méně zaujatých nejen osobou, o níž točí, ale i osobou toho, kdo točí (a u ní opravdu nechápu, proč by mě měla zajímat). U tohoto dokumentu naprosto nechápu, proč vznikl a proč takto. A ještě méně proč ho platila veřejnoprávní televize, neustále slzící nad nedostatkem peněz. ()
Karla Schwarzenberga mám ráda, vážím si ho, na dokument jsem se těšila. Ale tohle byl zbytečný počin, trapný slepenec, ani pokus (zamýšlený?) o absurdní humor (káva) jsem neocenila. Všude se motající režisérčino dítě mi lezlo na nervy, přišlo mi to neprofesionální. Otázky nepříliš originální, znamé už z jiných interview s knížetem. Ten mi chvílemi připadal, že také neví, co s tím. ()
Reklama