The Gift of Your Heart

Vždycky, když nevím, zda se na něco podívat, tak se kouknu na první díl, a ten rozhodne. Jenže tady je to trochu jiný. Což se jako divák dozvím právě až během toho prvního dílu: samotná anotace je pouze jeho obsahem. Doufala jsem, že to bude trochu později, aby se například moc dlouho nerozebíraly následky. Nebo aby to nepůsobilo natahovaně. Jenže tohle je v rámci minulosti tak strašně moc vrstvený. A to jak všechno zasahuje do přítomnosti! Ta dohoda se tedy stane už na konci prvního dílu (po obnovení slibu), a mě bylo jasný, že začít sledovat The Gift of Your Heart během deštivého dne, byl možná blbý nápad. Vtipné je navíc to, že během toho společně stráveného týdne bylo i hezky, ale dokoukala jsem dnes. A já vidím, jak je venku  :)  ale k seriálu. Protože tady je to emoční jízda od prvních minut. Už jenom ten rozhovor na začátku ohledně toho, proč Ame nemůže mít kamarády...to bylo vážně moc hezký. A reakce ještě milejší. Navíc to celý působí i dál extrémně mile, protože bez deště (Ame) a slunce (Taiyo) nemůže být duha. A přestože nemůžeš najít její konec, neznámená to, že tam nikdy nebyla. Ale bohužel, když nemáš obě ty věci, duha nevznikne. S tímhle motivem se tady pracuje celou dobu moc hezky. Jak užitím překladu v různých rozhovorech, tak použití právě barev těch dvou (tady bylo navíc extrémně milé právě to s červenou barvou tak důležitou nejen pro práci Taiya, ale i pro další věci v příběhu, protože se to jím táhlo jako červená nit...teda, vlastně i doslova, o to to bylo ještě lepší) a celou pointou toho, o čem tenhle příběh byl. Takže proto to závěrečné rozhodnutí bylo jasný a správný. Měl jsem umřít na Nový rok, ale díky tobě jsem měl tři měsíce navíc...ty nejkrásnější v mém životě... (16.05.2024)

Už se mi dlouho nestalo, že by mě hned první díl nějakého seriálu takhle rozebral. Ale je to dobrý, znamení, ne? :) PS: moc děkuji moderátorovi za neskutečně (!) rychlé doplnění epizod, abych se mohla realizovat i u jednotlivých dílů  ♡ (07.05.2024)

Opravdu moc hezké propojení ohledně vyrovnání se s minulostí a zjištění toho, jak to tehdy bylo doopravdy. A zároveň musím naprosto souhlasit s hlavním tématem druhého dílu ohledně téhle konkrétní ztráty: my všichni máme právě s tímhle spojené vzpomínky. A mě samotnou to nutí přemýšlet právě o tom, co je nejvýraznější právě u mě. A začínám mít podezření, že budu bulet u každého dílu... (07.05.2024)

Proč jsi ho odmítla? ... Až zůstanu úplně sama ve tmě, tohle bude moje krásná vzpomínka. (Pro spoustu lidí asi hodně podceňovaný smysl. Ale pár let zpátky nám pandemie ukázala, že to není zase tak pravda...) (07.05.2024)

Tak tohle bylo náročný hned od začátku. Jak zařídit, aby slunce nenávidělo déšť? (09.05.2024)

Náročné, náročné, ale je čas, aby konečně byla duha. I když to bude nejspíš bolet... (09.05.2024)

A protože současný smysl má zatím nejdelší dobu, je čas řešit i jiné věci: urovnat věci v rodině a hlavně začít mít rád sám sebe... (09.05.2024)

Tenhle díl byl hodně speciální, i přes to, jak bylo sledování (opět/jako pokaždé) náročné. Pravda je vyřčená. Proto to v nemocnici bylo tak silný. Stačí mi vidět tvůj ohňostroj... :) (09.05.2024)

Vážně se mi líbí, jak celá situace ovlivňuje Průvodce stále víc a víc. Ale stále mám strach, že to nebude k ničemu víc než jenom k tomuhle jednomu příběhu...který může skončit jenom jedním způsobem... (15.05.2024)

A potom, že Průvodci nic necítí! Minulost jednoho se prostřelila už minule, přítomnost druhého osvětlila tady. A jak se s tím "Vím, že jsi to ty, ale nemůžu to říct nahlas." tady skvěle pracuje! Tohle se moc povedlo ♡ (16.05.2024)

Občas nezáleží na tom, že věci nevyjdou podle plánu, ale stačí, když se člověk snažil. Potom i lež možná bolí míň (i kdyby červená nebyla červená, na tom nezáleží) a ani ta oběť potom nepůsobí zbytečně (protože to bylo správný).... (16.05.2024)

Takže sice o trochu později, ale těch deset vteřin bylo  :) (16.05.2024)