Ples bláznů

Již první záběry Plesu bláznů, kde se před zraky diváků napínají svaly vytrénovaného mužského těla, naznačují, že se jedná o zástupce gay linie pinku. Ačkoli jméno režiséra Hisajasu Sató, jenž kvůli svým zneklidňujícím a ponurým vizím platí v kinematografii zaměřené na vizuální slasti za personu non grata, předjímá osobitý snímek, přesto se jedná o dílo v řadě ohledů pro svou kategorii příznačné. O heterosexuálních pinku se říká, že jejich štáby mají relativní volnost se tvůrčím způsobem realizovat, neboť jsou omezovány pouze nutností zahrnout sexuální scény. U gay pinku mají filmaři naprostou volnost, protože v kinech pro homosexuální klientelu se na plátno nikdo nekouká; projekční sály slouží jako místa setkávání a navazování chvilkových známostí. Nezájem návštěvníků je navíc motivován dvěma zásadními faktory výroby, omezujícími obsah snímků. Jednak z povahy japonského zákona o obscenitě není možné, aby byl v Japonsku promítán (ani prodáván) audiovizuální záznam obsahující záběry genitálií. Zatímco heterosexuální pinku to kompenzuje fixací na poprsí a pozadí aktérek, gay filmy si musí vystačit s poloviční atrakcí mužů laškujících v co možná nejmenších, ale vždy povinných spodkách. Snímky pro gay pinku kina pouze výjimečně natáčejí tvůrci, kteří se sami hlásí k homosexuální orientaci. Nelze se potom divit, že obraz homosexuálních vztahů má v lepším případě podobu dávno neplatných trendů, případně přímo gaye démonizuje. Vzniká tak paradoxní situace, protože obrazovou kulisu k aktivitám v gay kinech tvoří heterosexuální exploatace „teploušů". Následkem toho v novém tisíciletí výrazně klesá poptávka po gay pinku a celá kategorie směřuje k zániku. Popsané tendence naplňuje i Ples bláznů, jenž je jedním z pěti homosexuálních projektů, jež pod záštitou produkční firmy Šiši Pro natočil Hisajasu Sató pro firmu ENK, svého času hlavního distributora v dané oblasti. Vypráví o sžírajícím vztahu labilního editora homosexuálního magazínu Muscle a manicky sadistického modela. Režisérova typicky ponurá vize vztahů se stáčí do víru fetišistických obsesí a násilí, jež fungují jako prostředek potvrzení vlastní existence v dehumanizovaném a nehostinném prostředí moderního velkoměsta.
Jiří Flígl (Letní filmová škola)