Naděžda
Obsahy(1)
Sovětský film o mládí Naděždy Konstantinovny Krupské, životní družky vůdce ruských bolševiků a revoluce 1917 Vladimira Iljiče Uljanova, řečeného Lenin. Naděždu sledujeme od jejího dospívání na prestižním soukromém petrohradském dívčím gymnáziu přes seznámení a namlouvání s Vladimirem Uljanovem. Po studiích dává soukromé hodiny a zapojuje se do intelektuálských debatních kroužků, kde pozná Vladimira Uljanova-Lenina a z obdivu k jeho osobnosti se zapojí do činnosti disentu proti carskému režimu... Jejich vztah je brzy prověřen Leninovým zatčením a odsouzením k vyhnanství na Sibiři. Naděžda je zatčena o něco později. Lenin propašuje Naděždě zprávu, že pokud se prohlásí za jeho snoubenku, soud oběma povolí vyhnanství na stejném místě. To se také stane, pod podmínkou, že ve vyhnanství uzavřou sňatek. Scénář se ve stěžejních bodech opírá o reálná fakta, byť u namlouvání Lenina s Krupskou z nedostatku podkladů nutně fabuluje a romantizuje. (DavidWark)
(více)Recenze (1)
Předposlední film tehdy 72letého držitele Zlatého lva z Benátek 1946, který zamlada asistoval Ejzenštejnovi a Dovženkovi, kterým ovšem umělecky sahal možná po pás, po ramena už ne. Naděžda patří do jeho Top 5 (spolu s filmy Duha, Nepokoření, Dětství Gorkého a Manželé Orlovovi), což ale neznamená, že je to bůhvíjak dobrý film, jen to, že to není průšvih. Většina z jeho díla byla poplatná bolševickému režimu, tenhle film je toho zářným dokladem. Jedna z nejhezčích ruských hereček té doby, 22letá Natalie Bělochvostikovová, hraje mladou Naděždu Krupskou, které se dvoří Voloďa Uljanov, později známý jako Lenin. O jejich raném vztahu není nic známo, film v růžových barvách fabuluje o jejich vztahu před sňatkem, díky kterému carské úřady povolily Krupské r. 1898 následovat Lenina do jeho několikaletého sibiřského vyhnanství. Snaha přiblížit zakladatele sovětského režimu mladé generaci byla v Československu pět let po "bratrské pomoci spřátelených armád" předem odsouzená k nezdaru. Naděždu jsem viděl na povinném školním filmovém představení, což byl způsob, jakým tehdy Ústřední půjčovna filmů zvyšovala divácké statistiky u propagandistických filmů. Na sovětské filmy tehdy ve školách vnucovali bločky deseti bianco vstupenek celkem za 20 Kčs, člověk si chtě nechtě musel koupit, takže jsme měli bohužel dost slušný přehled o průměrnosti Mosfilmu té doby, když moc jiných zajímavých filmů nedávali. Naděžda se dala dokoukat do konce, za zhlédnutí dnes ale nestojí. ()