Louis Armstrong: Live in Australia
Obsahy(1)
Každá diskuse o jazzové trubce musí začínat Louisem Armstrongem (190l-1971), v jehož projevu hudba New Orleansu vrcholí. Armstrong však nebyl jen trumpetistou, který se stal symbolem jazzu pro posluchače na celém světě: byl a je hlasem svého národa, který promlouvá jeho prostřednictvím. Byl přitom prostý člověk a pokud šlo o verbální inteligenci, zmátl mnoho svých příznivců. Ale narodil se v době, kdy mohl logicky přejít od folklórního jazzu z New Orleansu k naprostému individualismu v umění, aniž ztratil svou orientaci nebo obdivuhodné vokální vlastnosti, svůj smysl pro hudbu tvořenou pro obyčejné lidi. Sám sebe L. Armstrong za umělce nepokládal. Nejvíce se přiblížil k něčemu, co mohlo vypadat jako soud o vlastním umění, když řekl: "Páni, jenom nikdy nebýt pozér!" Jeho styl má blíž k lidovému než vysokému umění. Tak jako zpěváci blues od Mississippi dokážou nenáročným popěvkem vyjádřit všechen žal a bolest svého údělu zachytit, tak dovedl i Louis Armstrong vdechnout hlubokou a mocnou stopu citu do skladeb, které jsou při povrchním pohledu jenom obyčejná taneční čísla. Jeho nenapodobitelný tón trubky je zářivý, naříkavý, žhavý, statečný a vždycky plný dobré naděje. Při Armstrongově mohutně pulzujícím vibratu a v tom, čemu Leonard Bernstein říkal "nádech bolesti" v tónu, nás "mrazí po těle". (oficiální text distributora)
(více)Recenze (2)
10/10 - tohle mě zničilo http://www.youtube.com/watch?v=XzOvJ8wYA1I ()
Repertoár, který se hodně shoduje s pražským koncertem 1965, je výrazně uzpůsobený skutečnosti, že Louis Armstrong měl už za sebou první infarkt: Oproti období vrcholné formy se poměr jeho rolí trumpetista/zpěvák obrátil ve prospěch druhé z nich (což je vzhledem ke zdravotnímu stavu pochopitelné), převažují pomalá a střední tempa, výjimečně rychlejší čísla zůstávají na členech doprovodné kapely. Koncert v Lucerně znám jen ze zvukového záznamu, ale nemůžu se zbavit pocitu, že má přece jen podstatně větší grády (možná muzikanty vyprovokovalo vřelejší obecenstvo) než ten australský, který na jednu stranu sice potěší příjemnou atmosférou a protagonistovým jazzovým cítěním (ze kterého se léty neztratilo nic), na druhou stranu ale příliš nenadchne. Hlavně ne toho, kdo má možnost srovnání s Armstrongem 30. a 40. let, kdy se spolupodílel na hledání a určování nových vývojových směrů v jazzu. -------- V titulcích pořadu uvedeno: režie Ian Holmes. ()