Hanezu no tsuki
Hanezu
Režie:
Naomi KawaseScénář:
Naomi KawaseHudba:
HašikenHrají:
Tóta Komizu, Hako Óšima, Tecuja Akikawa, Kirin Kiki, Akadži Maro, Norio Nišikawa, Mijako Jamaguči, Yokio Yoshioka, Sen-Nosuke Tanaka, Taiga KomizuObsahy(1)
Těhotná Kajoko a její partner Tecuja tráví čas prací i sněním. Když se muž vrátí ze služební cesty, vyjde najevo tajemství, které může dramaticky změnit jejich soužití. Region Asuka, kde se film odehrává, je považován za místo zrodu japonské kultury a symbolické zasazení děje filmu právě sem stvrzuje téma neměnnosti a trvalosti lidského údělu. Emoce jsou zde odkrývány nenápadně, o to trvalejší je jejich dopad. Režisérka pracuje s typicky uhrančivou náladou, jež v mnohém vychází z umístění díla do přírodních scenerií. Kamera snímá hmyz, slunce i krajinu stejně důsledně jako lidské postavy, a vytváří tak iluzi dokonalé symbiózy. „Myslím, že utrpení lidí v moderní společnosti pramení z neschopnosti vnímat se jako součást přírody. Dá se říct, že lidé v mých filmech vlastně hrají vedlejší role,“ říká autorka, která se na filmu podílela též jako kameramanka a střihačka. (MFF Karlovy Vary)
(více)Videa (2)
Recenze (8)
Film režisérky Naomi Kawase z roku 2011 je viac než čímkoľvek iným vzdaním pocty oblasti okolo dediny Asuka, považovanej za kolísku japonskej kultúry ako takej. Príbehovo ponúka snímka pohľady na životy viacerých ľudí, medzi ktorými sa stiera línia prítomnosti a minulosti. Príbeh je rozpovedaný ako jeden celok s prelínajúcimi sa dejovými líniami. Po obsahovej stránke však dielo v tomto smere príliš nemá čím zaujať. Dá sa povedať, že divák prakticky sleduje prežívanie jednotlivcov so všetkými možnými problémami, ktoré život prináša. Z filmu cítiť, že režisérka Kawase sa snaží jednotlivé fragmenty príbehu zobrazovať s poetickým až melancholickým dôrazom, avšak nefunguje to. Minimálne nie príbehovo. Poetickosť a pocity melanchólie sa však dobre odrážajú vo výprave, ktorá je aj vďaka tomu najlepším prvkom tejto snímky. Tá zároveň reflektuje pomalosť a pokoj, ktoré sa nesú naprieč celým filmom napriek tomu, že postavy až taký pokoj vo svojich životoch neprežívajú. Hanezu no tsuki je potrebné vnímať predovšetkým ako vizuálne dielo s dôrazom na jeho výpravu, ktorá svojským spôsobom zachytáva časopriestor jedného významného japonského regiónu. Dielo režisérky Kawase síce oplýva kvalitou vo viacerých smeroch, ale tá sa v konečnom dôsledku v rámci celku stráca, čo sa podpisuje na celkovej kvalite. ()
Sledování filmů Naomi Kawase je meditace, povznášející zážitek, který z všednosti činí svátost. Hanezu je přitom film dějově bohatý, nechybí dokonce pár dialogů, i když je, jak bývá zvykem, ponořený do zvuků přírody, tekoucí vody, šumění deště. Smysl (autorského) filmu je podle mě v první řadě mít, co říct a až potom pro to hledat adekvátní jazyk – Kawase je však výjimečná tím, že jako by už od začátku jasně věděla, za čím si jde, co hledá... Fascinující pokora ke krásám i bolestem života, resp. smrti, respekt k tajemným dějům okolo nás, empatie a tak trochu něha ke svým postavám... Tuším, že japonská kultura nezná idylu v našem evropském pojetí... v těch jejich ke svahům se krčících domečcích obklopených zarostlými lesy a zeleninovými políčky si čas plyne svým rytmem, zdá se, že konflikt je z tohoto prostoru navždy vytěsněn – opak je pravdou, tím spíše v zemi jako je Japonsko s celou svou minulostí, kde je krev a bolest skrze prastaré (i ty méně staré...) příběhy a děje (viz ty časové variace ve filmu!) součástí prostředí, v němž se lidé rodí, žijí a umírají... Kouzlo jejích filmů spočívá v tom, že se divák nechá vést, nechá uplývat čas, nezanáší děj symbolikou – právě z tohoto důvodu je užitečné nečíst si před shlédnutím "obsah" výše, abychom si nemuseli hrát na japanology a do filmu násilně projektovat "význam"... přitom se "jen" stačí dívat... ()
Byla to rozvleklá nuda podbarvená barvením látek, krájením zeleniny, dlabáním koleček, soubojem dvou hor, potratem, mrtvolou, cvrčkama a několika dialogy. Zívnout si za film 10x (já si to opravdu počítal) se mi už dlouho nestalo. Jedna hvězdička za to, že jsem přežil a druhá za diskuzi, kterou jsme pak o něm nad láhví rychlých špuntů u zavřené noční Goethovy rozhledny měli. ()
[MFF 2011, Karlovy Vary] Sémiotická skladačka podložená meditáciou a nabúraná (spočiatku nezreteľným) aktom zlyhania. Symbolika (dis)harmónie partnerského vzťahu cez pokľudné a rozbúrené prírodné javy. Symbolika nadpozemského stretnutia a odchodu do neba dvoch spriaznených generácií cez splývavú-patriarchálnu chiméru. Symbolika súcnosti. ()
Tak toto mi veľmi nesadlo. Príroda krásna. Ale všetko okolo toho neznesiteľné. A to mám vyprázdnený naratív naozaj rád. Ale Kawase sa čím ďalej tým viac pre mňa stáva veľmi nezladenou osobnosťou. Jej zábery sú veľmi rozstrieštené aby vo mne dokázali vytvoriť pocit a dojem. Všetko mi to príde ako nesúrodé nič uprostred krásna. Neviem si to vysvetliť. Príbehu rozumiem, chápem aj tej pominuteľnosti, ktorá postavy determinuje k hlúpych činnom, ale prosím vás pekne, načo takto? Pocit by mal byť o niečom viacej ako o poukázaní na stereotyp a túžbu uniknúť hoci sa nedá. A ešte k tomu ak je zobrazených takto. ()
Reklama