Nosálov

Skvělý nápad i provedení. Smích od začátku do konce byl právem na místě, ač film obsahuje dost osobitý humor, který nemusí být pro každého. Ironie a nadsázka smíchaná s potřebou "vyblbnout se" a udělat ze sebe a ostatních pokud možno co největší trubky. Přijde mi, že vtipu ve filmech ubývá a je to škoda bez ohledu na žánr. S postupem filmu to šlo mírně z kopce a připadalo mi to už i příliš dlouhé. Nic mě ale i tak na filmu nezklamalo, spíš naopak. (08.07.2012)

Jak přiblížit interprety klasické hudby masovému publiku? Natočit o nich dokument, v němž si dělají legraci sami ze sebe. Nedá se říct že to nefunguje, legrace se rozhodně koná. Snad jen uvedení J. Malkoviche a především Sira Rogera Moora mezi "hlavní účinkující" si mohli tvůrci odpustit, zvláště druhý se na plátně objeví tak na tři minuty. (05.07.2012)

Myšlenku bych vzal, ale stylem humoru jsme se minuli obloukem... Po většinu času pořádně únavná mystifikace z ranku tzv. mockumentů. Jedná se o formu dokumentu, co se jako dokumentární film tváří, ale zároveň diváka šálí popíráním zaběhnutých pravidel, tedy jistá forma parodie. Zkoumání nejasné hranice, kde končí realita a začíná fikce, je určitě zajímavá hra, tuplem pokud se bavíme o hudebním tématu (Reinerův film o rockové skupině Spinal Trap je příkladem, kdy model dobře funguje). Jenže Nosálov vesměs nefunguje a po jisté době začne lézt na nervy. Dramaturgicky nedává příliš smysl (chybí onen spojující oblouk), takže pokud by nudící se promítač prohodil pomyslné kotouče s filmem, bylo by to úplně jedno. Což by snad až tak nevadilo, kdyby film uměl účinně pobavit. Jenže, nemůžu si pomoct, ale vtipná situace se většinou „kouzlí“ z druhořadých nedorozumění („Proč seš oblečenej jako pirát?“ „Protože jsme na pirátské lodi.“ Hmm, jsou, ale haha?!), kterým by slušel sitcomový smích, protože pokud se nesmějete, tak vás v tichu po chvilce tísní pocit trapnosti. Těch „mocku“ vychytávek tam pár je a značí potenciál. Je třeba trefné, že na vážnou hudbu netrénované ucho nemusí postřehnout rozdíl mezi klasickou skladbou od Beethovena a novou legráckou „The Malkovich Torment“. Jinak ale vystoupení hostů jako právě Malkovich nebo Roger Moore zůstane dost rozpačité. Navíc bych jim ty řeči klidně věřil → Malkovich může nesnášet svůj hlas a Moore umět předvést gay hada, ale ať už realita nebo fikce, je to hlavně větší nuda než možná zní. Slavní hosté nevytrhnou a hlavní „komik“ dožírá. Celkem krach, dvě za snahu... (MFF KV 2012) (01.08.2012)

Mockumentary o vážné hudbě? Třeskutá (sebe)ironie? Možná asi jen zbožné přání tvůrců, u nichž se původní záměr ztratil asi tak jako harmonie u nesladěného orchestru. Po nadějné titulkové sekvenci, která si dělá legraci z názvů hollywoodských studií a řemeslnnou stránkou ukolébává v tom, že nepůjde pouze o nějaký poloprofesionální počin pár nadšenců bez filmové průpravy, postupně přichází signály, že něco "nehraje". Možná už jen ti titulky měly být varovným signálem. Jaký vlastně mají vztah ke zvolenému tématu a světu, do nějž se film rozhodl nahlédnout? Místo vtipného osvěžení to byl jen první z varovných signálů, že tvůrci chtějí humor za každou cenu a jelikož nakonec (až na rozpačité anekdoty) ve své sféře žádné vděčné útoky na bránice nenacházejí, rozmělňují výchozí plán čím se dá. Ne, že by vznikl zcela rozpadlý tvar, kde by téma zcela zaniklo. Problém je v tom, že důležitější než představování ne zrovna nezajímavých účastníků festivalu je zcela podřízeno zcela jinému záměru, o němž divák bohužel dopředu neví. Pojítkem filmu totiž je opakující se postup, kdy tázáná osoba řekne pár slov o středobodu snímku - dirigentu Rachlinovi a poté se vše zaměří na to, jak jen tuto osobnost urazit. A rozhodně ne vždy v tom hraje roli vážná hudba. Jsou takto sice představeni nejrůznější hudebníci a jejich nástroje, ale není nabídnuta žádná příležitost, aby laik pronikl hlouběji do specifik jejich pozice v orchestru. Dokonce ani aby se dozvěděl něco víc o osobnostech samotných či získal uspokojivý Rachlinův portrét. Jakoukoliv výpovědní hodnotu těchto rozhovorů doslova "vysává" sebestředná postava průvodce, jež si nakonec vše uzurpuje pro sebeprezentaci a dokonale vyprazdňuje jakýkoliv informační potenciál. Nosálov však je problematický v daleko více ohledech - například, že ačkoli se prezentuje jako "mockumentary", bije do očí, jak je vše zinscenované, zprostředkované a dopředu naplánované. Tím je jakýkoliv zájem ze strany diváka dokonale umrtven a ještě více působí chtěnost a samoúčelnost humoru, který právě ve snaze ho vyrobit tam kde není, nakonec veškeré znaky humoru ztrácí. Doslova jako křeč v rukou dirigenta v celkové skladbě už působí jen naprosto scestné vsuvky jako stopáž natahující turistické záběry Dubrovníku, naprosto nelogicky vložená epizoda s pirátskou lodí, či vrcholná ukázka humorné impotence ve scéně hudby, zachraňující životy. Pak už ani nezáleží na tom, jestli závěrečné ódy na hudbu dosahující až božských výšin jsou myšleny vážné či jde o dokonale skrytou ironii. Každopádně to nebrání pocitu, že láska tvůrců k hudbě je skutečně upřímná (a předání tohoto pocitu je snad jediné pozitivum snímku). Jen by šla vyjádřit daleko stravitelnější cestou než prostřednictvím této čiré ukázky tvůrčí bezmoci a bezkoncepčnosti. (17.06.2012)

Zoufalý pokus o mockument z prostředí klasické hudby. Z filmu čiší jen čirá trapnost a zasmát se člověk může tak třikrát. Navíc postrádá Nosálov jakýkoli dramatický oblouk a divák tak nemá tušení, kdy už to konečně skončí - což ještě ve spojení s pro tento žánr typicky protahovaným scénám a absencí jakéhokoli funkčního timingu celku i jednotlivých vtipů vede ke vskutku útrpnému zážitku. Ocenit se dá na filmu akorát tak to, že je to komunitní projekt z mockumentem neposkvrněného prostředí, které by nabídlo talentovanému komikovi hromadu možností. Talentovaný komik nicméně chybí, stejně jako zápletka, funkční humor i divácké potěšení. (15.06.2012)