Karikaturisté: pěšáci demokracie

Samotný dokument je natáčený převážně formou rozhovorů s karikaturisty z celého světa. Většinu času sledujete člověka, který vypráví o tom, jaké to je být karikaturistou ve své zemi, co mu tato práce přináší, jaká úskalí musí díky tomu prožít. Film krásně ukazuje, jak obrovský dopad může mít kreslená kresba, pokud je chytře mířena a zasáhne cíl. Většina karikaturistů se snaží svými kresbami poukázat na určitý problém ve společnosti, kde žijí a kladou si za cíl změnit sled událostí. Nesmírně obdivuji člověka, který je ochoten i za cenu represe, opovržení, nátlaku ze strany vládní organizace bojovat za práva občanů a nepřestává bojovat proti nespravedlnosti. Mluvím zde samozřejmě pouze o kresbách, avšak pokud je takováto kresba inteligentní, vtipně zamířená přesně tam, kde se nachází bod problému, může být nesmírně silnou zbraní. Karikaturisté si jsou tohoto faktu vědomi a z filmu je krásně vidět, jak je vnitřně naplňuje možnost bojovat a pomáhat. Ve filmu se objeví 12 karikaturistů z celého světa. Každý z nich má za sebou nějaký příběh a maluje karikatury jinak, ovšem jedna věc je všechny spojuje. Všichni se snaží svými obrázky pobavit a zároveň upozornit na především politické problémy v jejich zemi. Není prostor popsat osudy všech, v krátkosti se zmíním o těch nejzajímavějších. Hlavní postavou se dle mého názoru stal oblíbený francouzský kreslíř Plantu, celým jménem Jean Plantureux. On jako hlavní představitel se vydává za svými kolegy po světě a zjišťuje jejich příběhy. On sám nakreslil velké množství politicky kritických kreseb, které měly ve Francii velký ohlas. Dalším významným karikaturistou je americký kreslíř Jeff Danziger. On sám se zúčastnil války ve Vietnamu a od té doby se věnuje satiře americké konzumní společnosti. Michael Kishka je izraelsko-belgický karikaturista, Baha Boukhari zase palestinský. Oba dva jsou výbornými přáteli, přestože jejich země jsou ve válce už mnoho let. Oba dva jsou neskutečně moudří lidé, kteří se snaží poukázat na nesmyslnost války, která ubližuje oběma stranám. Rayma Suprani je kreslířka z Venezuely, která se proslavila především karikaturami socialistického vůdce Chávéze. Její příběh je velmi poutavý, neskutečným zjištěním pro mě byl fakt, že všichni obyvatelé Venezuely musí při jakémkoliv nákupu udávat prodavači jméno, bydliště a číslo občanského průkazu. Vláda pak má kompletní přehled o tom, co a kde si kupujete a může z toho vyvodit důsledky. Toto zjištění bylo pro mě osobně obrovsky šokující, protože absolutně popírá zásady demokratického světa. Mikhail Zlatkovsky je ruský karikaturista, který svými obrázky už roky kritizuje vládnoucí osoby v Rusku, popř. Sovětském svazu. Jeho obrázky Borise Jelcina či Vladimira Putina jsou nesmírně trefnou satirou, avšak jeho příběh má v sobě obrovský strach, jelikož žije v neustálém strachu z represe, která se stále zvyšuje. Za zmínku stojí také čínský animátor Pi San, který přímo nekreslí kresby, ale vytváří satirický animovaný seriál, kritizující komunismus v Číně. V dokumentu se objeví i mnozí další karikaturisté např. z Tuniska, Burkiny Faso či Mexika. Bohužel po projekci neprobíhala přímo panelová diskuze, avšak myslím, že stejně byla přínosná. Režisérka filmu kvůli festivalu přiletěla přímo z Paříže, aby mohla odpovídat na dotazy. Neřešil se samotný dokument ve formě jeho natáčení, střihu či kamery, ale především politická situace a samozřejmě útok na Charlie Hebdo. Podle autorky teroristický útok ohromně změnil situaci, jelikož karikaturisté se rázem ocitli na očích celého světa. Stephanie mluvila o prvotním strachu a šoku, o zakázané projekci z důvodu obav o život samotných účastníků. Doufá, že se její film dostane mezi co nejvíce lidí, aby ukázala pravou podstatu toho, co karikaturisté dělají. A především proč. Řeč padla na dánského karikaturistu Kurta Westergaarda, který se proslavil kresbou proroka Mohameda s bombou v turbanu. Natáčení tohoto pána bylo prý obrovsky emotivní, jelikož žije pod přísným policejním dohledem a má téměř zničený život. Setkání s ním zařídil zmíněný Plantu, jelikož pana Westergaarda osobně zná. Další otázka se ptala na určité změny, které by režisérka ve filmu udělala, pokud by měla možnost. Autorka tento pocit nemá, ale je jí neskutečně líto faktu, že by někdo mohl karikaturistu kvůli jeho projevu zavraždit tak, jak se stalo letos v Paříži. Plantu se prý útoku nebojí, doufá naopak, že jeho společnost "Cartooning for peace" bude mít stále větší dopad na celosvětové myšlení. Film má tuto společnost podpořit. Právě díky této společnosti a osobě Plantua měla režisérka možnost navštívit obrovské množství zemí po celém světě a natáčet samotné kreslíře při práci. Film se podle ní snaží ukázat demokracii a sílu projevu, kterou kresba může mít. Pár oslovených kreslířů se prý nechtěla nechat natáčet z důvodu následné represe, které by jim hrozila ze strany země, ve které žijí. Další otázka směřovala na životy samotných kreslířů v současnosti. Podle Stephanie se situace bohužel stává spíše horší a horší. Venezuelská karikaturistka byla vyhozena z práce a hodlá co nejrychleji odjet do USA či Francie. Rus Zlatkovskij žije v každodenním strachu z prezidenta Putina, jelikož přímo na jeho osobu jsou kresby zacíleny. Omezování osobní svobody v Rusku stále vzrůstá. Stephanie překvapila silným názorem, že za atentátem na Němcova, který se stal v Rusku před pár dny, jednoznačně stojí prezident Putin. Takto odvážný a nebojácný názor vyslovený na veřejnosti mě velmi překvapil. Starý pán z Palestiny je čím dál více deprimován tím, co se v jeho zemi děje. Film i následná debata s režisérkou byly velmi obohacující a můžu s klidem říct, že si podobných lidí čím dál více vážím. (04.03.2015) (méně) (více)