Dcera jezera

Začnu vzletně. V ideálním světě by tohoto dokumentu nebylo třeba. V ideálním světě by ale lidé neměli potřeby vést války, nenadávali si na sociálních sítích, neumírali by každé léto na čtyřicet a více stupňů a já bych nemusel ženě vysvětlovat, co jsem dělal včera přes noc. Nežijeme ovšem v ideálním světě. Bohudík. A proto má Hija de la laguna mnohem důležitější funkci než jen estetickou. Připomíná, že svět není v pořádku a že je třeba za něj bojovat. Ona ta podmanivá vizuální stránka tomu napomáhá, protože všechny ty záběry svěží a čisté peruánské krajiny plné horských jezer či divokého bolivijského říčního systému v kontrastu s šedým městem a zemí zdevastovanou těžbou velmi jasně ukazují, co je skutečně špatně. Cynik by mohl namítnout, že dokument nejde do hloubky a veškeré vizuální neduhy průmyslu jen pomáhají udržovat společnost v kuse, ale uvědomme si, že jde o onu společnost 8 miliard množících se hladových krků, z nich 99 % fakt moc pěkných není. Dokument prostou a poetickou formou sděluje základní pravdy: El agua es su sangre de la tierra. Y sin su sangre, la tierra no tendría vida. ... no podría vivir ningún viviente sobre la tierra. Y yo me pregunto y digo: ¿Cuando destruyen las lagunas, a donde irán a vivir los dueños de las lagunas...? Tento úvod kvalitně vykresluje meditační tón celého snímku, třebaže snímek jde ještě dál. Valnou část možná tvoří právě meditační záběry krajiny, nicméně k vykreslení kontrastu nechává vypravěčku promlouvat i ve městě, především pak v Peru: ...hay tanta gente. Como hormigas aquella ciudad de Lima. Tantas casas. Tantos carros. Me asusta. ¿De dónde se alimentan? čímž mimo jiné perfektně představuje město jako parazita, který odsává přírodní zdroje, aby mohlo nasytit své obyvatelstvo. Jiná vypravěčka se nebojí obvinit přímo lidi: In certain way, we all have blood hanging on our fingers and wrists and necks, protože všichni nosíme šperky, které pocházejí z krvavého zlata, jehož těžba ničí krajinu. Snímek prezentuje mnoho dalších zdánlivých floskulí, v nichž se ovšem ukrývá velmi smutná pravda o nás samých. Snímek možná idealisticky reprezentuje původní obyvatele Jižní Ameriky protestující proti těžbě stručným: Oro no, agua sí či profláklým: Gente unido jamás será vendido, ale to je možná v dnešní "postpostmoderní" době skutečně důležité, protože po rezignaci nad ideály přichází ideály nové a ten asi nejhlavnější je založen na pravěkém instinktu přežít, což upřímně bez vody moc nejde. Reportážně též film ukazuje efektivní záběry z demonstrací v době, kdy peruánský prezident Ollanta Humala vyhlásil nouzový stav ve čtyřech provinciích Cajamarcy, tematicky tak připomíná geniální snímek Y también la lluvia, který též ze srdce doporučuji nejen kvůli zelené či sociální agitce a který též pracuje s něčím tak prostým, leč důležitým, jako nedostatek vody v Jižní Americe. (29.01.2024)

V tradici utlumeného latinskoamerického vyprávění chvílemi až hypnoticky pomalý dokument je založen na ostrých vizuálních kontrastech evokativních záběrů ztichlé krajiny na jedné straně a hlučné těžby a hlasitých protestů proti ní na straně druhé. Pohled domorodých žen postupně doplňuje názor nizozemské klenotnice či Bolivijců, kteří se potýkají se stejným osudem jako Nelida. Autor se osudy sociálních herců nesnaží činit uměle dojemnějšími, než jsou. Častěji než hudbu ve zvukové stopě užívá kontrastních zvuků přírody a strojů. Sledování přítomného dění doplňují archivní záběry z násilně potlačovaných demonstrací, dokládající, že se kauza táhne již několik let. Dalším střetem s policí, kdy se dva základní principy vyprávění (násilí x nenásilí, příroda x civilizace, život v souladu s přírodou x její exploatace) střetnou, film také kulminuje. Dokument se snaží na téma střetu dlouhodobých individuálních a krátkodobých korporátních zájmů nahlížet nejen z osobního, ale také z širšího hlediska průmyslu, obchodu, ekologie nebo etiky. Přes zdání objektivity dostávají prostor přednostně lidé z dotčených komunit, vykreslováni jednoznačně jako oběti. (15.04.2017)