Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Dokumentární
  • Krátkometrážní
  • Akční

Recenze (4 027)

plakát

Smolný pich aneb Pitomý porno (2021) 

V jádru klasická moralita, v jejímž karnevalovém závěru se v reakci na „internetové bunga bunga“ jedné učitelky vybarví pravé charaktery několika pokrytců. Trefuje se přitom do cílů tak pomalých, že je skoro nelze minout. Radu Jude ovšem na společenské a vypravěčské konvence útočí s takovým citem pro absurditu a takovou razancí, jakou se ve východo- a středoevropské kinematografii naposledy vyznačovaly snad filmy Dušana Makavejeva a dalších tvůrců jugoslávské černé vlny. ___ Jude přistupuje k nahotě a sexualitě s podobnou samozřejmostí jako rumunský film Touch Me Not, jehož plakát visí v pozadí úvodní scény sexu. Přestože si jej milující se pár zpestřuje maskami, vulgárním slovníkem a koženými důtkami, jedná se o docela obyčejné domácí š****í, na němž navzdory následujícímu dění není nic pohoršujícího. Mnohem urážlivějící věci se dějí na ulicích Bukurešti v úvodní části, kde vulgarismy a sexualizace žen představuje až děsivě samozřejmou součást městského ruchu. ___ Formální svobodomyslnost filmu o třech stylisticky odlišných kapitolách odráží komunikační nemohoucnost postav, které si kvůli věkovým, třídním nebo náboženským rozdílům a uzavřenosti ve svých myšlenkově omezených světech nejsou schopné naslouchat. Určitá neučesanost, daná i rychlým natáčením, zároveň zesiluje naléhavost Judeho kritiky. Není precizní analýzou společenských poměrů, ale naštvanou eklektickou palbou do diváků, kteří se třeba jen svým tichým přihlížením podílejí na tom, že zanedbatelné poklesky odvádějí pozornost od závažných zločinů a přispívají k rozdělení společnosti; že je vnější zdání (třeba v podobě vyleštěné sochy na školním dvorku) nadřazováno vnitřním hodnotám; že sexismus, rasismus a nacionalismus vytlačují demokratické ideály. Tváří tvář té náloži zdánlivě vyprázdněných observačních záběrů (které ve skutečnosti přetékají významy), nečekaných souvislostí, ztopořených penisů a citátů od Benjamina, Brechta, Eca, Kracauera nebo Kundery zkrátka nelze zůstat lhostejný. Ideální film do apatické doby a pravděpodobně nejvtipnější vítěz Zlatého medvěda. 85%

plakát

Wendy a Lucy (2008) 

Mladé ženě bez domova a bez práce (a bez minulosti, o které bychom věděli) zůstalo v důsledku ekonomické krize pouze auto a pes, fena Lucy. Auto se porouchalo a oprava bude zřejmě stát víc, než si může dovolit (nemůže si dovolit nic). Když se Wendy v supermarketu pokusí pro Lucy ukrást pár konzerv s psím žrádlem, je zadržena a odvezena na policii. Po návratu k obchodu zjišťuje, že Lucy zmizela. Nemá peníze, auto ani psa. Jediné, co jí zbývá, je naděje, že najde psa i práci a nebude muset ustavičně řešit, kde složit hlavu a jak získat něco k snědku. Chmurné sociální drama se vyznačuje poměrně volnou dramaturgií, vytvářející dojem, že hrdinka pouze reaguje na situace, které se jí přihodí, namísto toho, aby sledovala určitý cíl a naplňovala tím větší scenáristický plán. Interakce Wendy s okolím, zohledňovaným i zásluhou distancovaného snímání Michelle Williams a ambientních zvuků (nahrazujících nondiegetickou hudbu), je přitom klíčová. Pomáhá pochopit proč je film řazen do cyklu neo-neorealistických dramat o hrdinech žijících, zpravidla vinou systému, v němž pro ně není místo, v ustavičné nejistotě, jak přežijí den a co s nimi bude dál (viz také filmy Debry Granik a Courtney Hunt). Samozřejmě nejde o nahodilé vršení okamžiků (stejně jako o něj nešlo v poměrně klasicky vystavěných filmech italského neorealismu). Reichardt pouze dokáže z jednoduchých scén, zpravidla podrobně zachycujících určitý proces, budovat emocionálně vrstevnaté vyprávění, přenášející na nás alespoň část existenční tíhy jejích hrdinek. Její filmy jsou nenápadné, zdánlivě se v nich nic nestane a na rozdíl od jiných festivalových dramat nenabízejí výraznou pointu nebo katarzi, ale svou pravdivostí, přesností a melancholickou náladou se vám dokážou pomalu dostat pod kůži a zůstat s vámi ještě dlouho po skončení. 80%

plakát

Chevalier (2015) 

Ve vší vážnosti (a chladných barvách) natočená absurdní komedie, jejíž četné symetrické kompozice mění postavy v hráče na pomyslném sportovním hřišti. Sami si určují „sportovní“ disciplíny i jejich pravidla. Podobně jako každý společenský tvor odvozuje přijatelnost svého chování od druhých lidí. Zde jsou společenské řády a rituály jednak zesílené laboratorně uzavřeným prostředím, jednak až na dřeň obnažené jako něco mnohdy zcela absurdního, vzpírajícího se „zdravému rozumu“, na který se všichni rádi odvoláváme, když si potřebujeme odůvodnit některá svá rozhodnutí. Absurdní se zároveň stává čím dál přirozenějším s tím, jak to všichni okolo na základě nepsané dohody přijímají. Soutěžení je pro ně dominantním způsobem vztahování se ke světu. Nestačí jim být, potřebují (si) dokázat, že jsou lepší. I když – pro vnějšího pozorovatele, kterým se díky distancované kameře stáváme – o nic nejde. (Zabírání z dálky zároveň vyvolává nejistotu, zda se někdo nedívá a nehodnotí to, co vidí.) ___ Jejich homoeroticky podbarvená orientace na fyzický výkon, vzhled, sílu a kondici přitom není motivována hrou. Důraz na fyzičnost je patrný od prvních záběrů, kdy se muži vzájemně dotýkají při převlékání, cvičí nebo se prohlížejí v zrcadle (díky kterému budeme moci později sledovat zároveň hodnotící i objekt hodnocení). Možná i z nejistoty ohledně své sexuální identity se riziko toho, že by si společnost jiných mužů začali jakkoli užívat, promění své společné soužití v požitku zbavené soutěžní klání. Cokoli učiní, tak výhrdně kvůli bodům, které za to mohou získat. Přestože téma „male bonding“ není pro film stěžejní, bavilo mne jej sledovat právě jako kritiku mužské posedlosti poměřováním se (a přeměřováním si). „Přátelství“ postavené na soutěžení. Odůvodňování si nesmyslných činností jejich proměnou ve hru. Stavění falických poliček na cédéčka. ___ V jádru Chevalier chápu jako satirické vyprávění o konfrontaci člověka se sebou samým coby členem společnosti založené čím dál více na tržní výměně. Cokoli uděláme, má nějakou hodnotu. Sami máme nějakou hodnotu (lidský kapitál) a snažíme se ji ve vlastním zájmu neustále zvyšovat, působit dobře a být oblíbení (třeba i s pomocí informací ze stále ochotněji sdíleného soukromí). Chorobná kultura „lajků“, všeprostupující prospěchářství, totální instrumentalizace vztahů. Až na krev. 80%

plakát

Stručné dějiny vyhlazování (2021) (TV seriál) 

Esejistickým stylem a tematickou rozbíhavostí to připomíná tvorbu Adama Curtise. Peck je ovšem až na občasné záblesky černého humoru vážnější, osobnější a využívá i hraných sekvencí, mnohdy docela brutálních, které nás vytrhávají z konceptu záměrnými anachronismy a v nichž Josh Hartnett skoro pokaždé ztvárňuje rasistické hovado. Peck na různých epizodách z dávných i nedávných dějin, od křížových výprav přes holocaust po dnešní pochody nácků, zkoumá, jak byla „odchylka v pigmentaci“, tedy bílá barva kůže, „přetavena ve zdroj moci“. Zajímají jej příběhy, na nichž je založené přesvědčení o nadřazenosti bílé rasy. Při vršení příkladů toho, jak bylo štěstí některých lidí vykupováno bolestí mnoha jiných, se staví do pozice zaujatého vypravěče, ne neutrálního historika. Proto se neostýchá používat slov, na která v seriózní sociologické nebo antropologické studii zřejmě nenarazíte. Andrewa Jacksona na rovinu označuje za vraha Indiánů a mluví o tom, jak Belgičané vyrabovali Kongo nebo jak ve Spojených státech dodneška probíhá genocida původního obyvatelstva. Na podporu svých argumentů využívá záběry z Triumfu vůle i westernů Johna Forda, citáty Thomase Hobbese, parádní animované mapy, vypiplané animované sekvence, rozpohybované klasické malby i domácí videa Evy Braun. K tomu zní vedle jeho ponurého hlasu široký výběr hudby od funku po klasiku. Způsob, jakým za sebe (někdy i na sebe) jednotlivé obrazy a texty klade a jak chytře nás jejich prostřednictvím staví před fakta, která jsou z naší kultury po staletí vytěsňována (takže jsme si vůči nim nevypěstovali žádnou vnímavost), je přitom sám o sobě tak sugestivní, že mě vizuální složka chvílemi pohltila do té míry, až jsem zapomněl poslouchat komentář. Nejtransgresivnější dokument posledních let.

plakát

Žít svůj život (1962) 

Listování knihou, kterou Godard napsal v době, kdy mu ještě šlo rozumět. Na úvod každé z dvanácti kapitol, jež film rozdrobují do několika epizod, jsme stejně jako v některých románech stručně informováni, nač se těšit. Sevřené, vygradované drama logicky není na pořadu dne. „Jak“ se stává důležitějším než „co“. Každá kapitola je mírně odlišná (střihem, délkou záběrů, svícením, prostorem ponechaným textu, náladou), všechny spojuje Anna Karina v nejednoznačné (využívá, nebo je využívána?) roli mladé dívky, která by ráda věřila, že ví, jak smysluplně žít svůj život. Spontánnost a hravost její i celého Žít svůj život se vzpírá snahám o racionální analýzu. Třeba vidět a užít. 80% Zajímavé komentáře: Radko, Anderton, Madsbender

plakát

Stanley Tucci: Searching for Italy (2021) (TV pořad) 

Herec, režisér a autor několika úspěšných kuchařek cestuje po Itálii, setkává se s přáteli, ochutnává italská jídla a podmanivým hlasem vypráví o historii jednotlivých regionů, o tamější kultuře, kuchyni a lidech. Úplně by mi ke spokojenosti stačilo sledovat Tucciho, jak v malebně nasnímaných záběrech a perfektně sladěném oblečení mluví nádhernou italštinou a s blaženým úsměvem žvýká pravou neapolskou pizzu nebo prvotřídní pancettu, ale ono je to navíc poučné. Tucciho komentář zachází do větších detailů a nabízí víc politických nebo ekonomických souvislostí, než je u gastronomických cestopisů zvykem. Nezajímá jej přitom jen samotná výroba mozzarelly z buvolího mléka nebo prosciutta, ale také jejich role v dějinách Itálie (věděli jste například, že se těstoviny ve třicátých letech staly symbolem odporu proti fašismu?). Navíc je to natočené bez stereotypů, zato se zájmem a respektem k navštíveným místům a jejich obyvatelům (Scampia třeba není portrétována skrze drogy a mafii, jak ji většina světa zná z Gomorry, ale z pohledu tamější romské komunity). Radost.

plakát

Vafle + Mochi (2021) (TV seriál) 

Potomek mražené vafle a Yettiho a jeho nejlepší kámoš, vysmátý rýžový koláček, se seznamují s různými druhy potravin (a jejich použitím při vaření), poznávají cizí kultury a známé šéfkuchaře a šéfkuchařky, učí se přijímat lidi s handicapy (a správně s nimi komunikovat) a navštěvují vyhlášené restaurace. Oba obdivují Julii Child a jsou loutkami (ne v přeneseném významu). ___ Trocha vaření, trocha cestování, trocha animované zpívající zeleniny. Zkuste si představit křížence Sezamové ulice a No Reservations od Bourdaina (oproti němuž je tohle vhodné i pro vegetariány). Zní to možná jako úlet, který míchá dohromady tolik ingrediencí, že výsledek nemůže být k jídlu. Ve skutečnosti jde o vtipný, poučný (ale nikoliv poučující), pozitivní, inkluzivní, výtvarně nápaditý a povětšinou nijak vlezlý pořad pro děti předškolního věku, který prezentuje jídlo jako něco nesamozřejmého a cenného, co nemusí být jen vytažené z mrazáku nebo koupené ve fast foodu a skrze co lze objevovat svět a navazovat přátelství.___ Navzdory tomu, že do cílovky už čtvrt století nepatřím a přinejmenším těstoviny uvařit umím, užil jsem si zatím každou epizodu. Byla by škoda, kdyby zrovna tohle v přemíře nového VOD obsahu zapadlo.

plakát

Vtip (2001) (TV film) 

Na hlubinné rovině se strachu ze smrti dotýkají takřka všechny filmy. K její přímé tematizaci jsou masově využívána zejména melodramata o umírajících lidech. Adaptace divadelní hry Margaret Edsonové zaškatulkování mezi melodramata vzdoruje podobně, jako Vivian odmítá přijmout roli pasivní oběti rakoviny vaječníků. Pod maskou dojemného i mrazivě vtipného příběhu boje jedné ženy se skrývá filmová esej, důvtipná polemika s tím, jak je v umění zobrazována smrt. Výchozím bodem úvahy nad zobrazováním nezobrazitelného a pojmenováváním nepojmenovatelného je pro Vivian báseň Johna Donnea, které zasvětila většinu své vědecké kariéry, čímž dochází k elegantnímu prolnutí osobní a profesní roviny hrdinčina života. Číst si o smrti libovolně výstižnou báseň ale není totéž jako umírat. Vtip si tento rozpor, který coby film o smrti sám zpřítomňuje, dobře uvědomuje a průběžně nás na něj upozorňuje porušováním melodramatických konvencí nebo prostřednictvím Vivianina komentáře pronášeného do kamery. Oproti klasickému melodramatu zde chybí pozůstalý, s nímž bychom mohli soucítit a brečet poté, co hlavní hrdinka zemře. Dvě sympatické vedlejší postavy, zdravotní sestra a Vivianina bývalá profesorka, slouží primárně k rozvedení některých tezí týkajících se smrti a umírání (regrese do dětství při lízání zmrzliny nebo čtení dětské knížky). Navzdory sebeironickému porušování čtvrté zdi není Vtip chladně intelektuální. Jen za vydatného přispění vynikající Emmy Thompson dokazuje, že dojemný film lze natočit i bez toho, abyste s divákem citově manipulovali. Nichols s Thompsonovou nás naopak berou za rovnocenné partnery v diskuzi o tématu, které se týká každého z nás. 85%

plakát

Billie Eilish: The World's a Little Blurry (2021) 

Jestliže byl vedlejším tématem Grety Aspergerův syndrom, u její vrstevnice Billie Eilish je to deprese, úzkost a suicidální myšlenky. Film upřímně, zblízka a s větší intimitou než jiné dokumentární portréty popových hvězd ukazuje, jak Eilish s pomocí hudby nepříjemné stavy konstruktivně zpracovává, ale jak jí psaní písniček a poskakování po pódiu zároveň psychicky i fyzicky ničí. Paralelně s jejím vzestupem sledujeme, jak přejímá kontrolu nad svou hvězdnou image a stále nesmlouvavěji vzdoruje tlaku, aby se podřídila požadavkům zábavního průmyslu. Její důraz na autenticitu obsažený v hudbě i veřejném vystupování odráží i dokument, z něhož jsem neměl pocit, že by se snažil konstruovat určitý obraz a napasovávat její příběh na prefabrikovaný „rags to riches“ narativ. Připomíná spíš volné pásmo domácích videí a observačních, často nadstandardně dlouhých záběrů ze soukromí, prokládaných koncerty (v jejich případě je ovšem také víc prostoru věnováno dění v zákulisí, ne samotnému vystoupení). Tahle neučesanost na jednu stranu posiluje pocit, že jsme zpěvaččce nablízku a že ji vidíme takovou, jaká opravdu je, na druhou se vzhledem k enormní stopáži situace dost opakují a chybí zřetelnější vývoj a rytmus. U dalšího portrétu, který nepochybně časem vznikne, bych ocenil, kdyby šel k věci stejně zpříma jako Eilish, a kdyby věnoval víc prostoru rodičům, kterým film vděčí za některé ze svých nejpůvabnějších momentů (např. otcův částečně starostlivý, částečně povzbudivý, ale ne mentorský monolog o bezpečném řízení, když Eilish ve svém Dodge Challengerovi vyráží na první sólo jízdu). 65%

plakát

Zootropolis: Město zvířat (2016) 

Zootropolis šikovně kombinuje vyprávěcí schémata policejního filmu o zelenáči, který zjišťuje, jak to chodí, (neo)noirového krimi a společensko-politické satiry. Jednotlivé roviny jsou od sebe vzájemně neoddělitelné a není například pravda, že by po hodině došlo k uzavření případu a začínal nový příběh. Stále zbývá zjistit, proč zvířata zdivočela, kvůli čemuž se Judy musí pro inspiraci vrátit do svého rodného vidlákova, kde navíc díky napravenému Gideonovi zjišťuje, že proradnost některých zvířat nesouvisí s původem, ale s povahou. Své hlubší dramaturgické opodstatnění mají také akční scény, například honička Malými hlodavčicemi (Little Rodentia), během které Judy pronásleduje zlodějíčka, který jí později pomůže vypátrat, kdo za vším stojí, a navíc při tom zachrání život dceři mafiánského bosse, což později také sehraje svou roli. Krátce před koncem Judy zas může využít svých hereckých schopností, jejichž ukázku jsme poprvé viděli v otevírací scéně, čímž dochází k elegantnímu uzavření. Je radost sledovat, jak si tvůrci dali záležet, aby jednotlivé složky vyprávění spolupracovaly a žádný motiv nepůsobil nahodile. Vedle své učebnicové semknutosti film potěší také narážkami na Kmotra nebo Mission: Impossible (honička na/ve vlaku) a inteligentním humorem, který od diváka vyžaduje trochu více pozornosti a trpělivosti než jiné studiové animáky (dnes skoro kultovní scéna s lenochody). Bonusem povyšujícím solidní animovanou multižánrovku na jeden z nejlepších amerických filmů posledních let je pak citlivě zakomponované poselství (velmi aktuální a zároveň univerzální) o rovnosti všech zvířat, důsledcích předsudečného uvažování, nevýhodnosti nečestné politické hry a rizicích lehkovážných výroků. Film sice nekritizuje policii – její militarizace naopak využívá k jednomu z posledních gagů –, ale upozorňuje, že ten, kdo má velkou moc a velký vliv na veřejné mínění, měl by volit slova obzvlášť opatrně. Zootropolis možná nenabízí stejně propracovaný svět jako některé pixarovky ani stejně vydatnou porci přímočaré zábavy jako například třetí Madagaskar, ale emocionálně, vypravěčsky a myšlenkově jde o špičku současné animované tvorby a (snad) budoucí disneyovskou klasiku. 90% Zajímavé komentáře: maddy, dan4815, Wysch

Reklama

Reklama