Matty

Po slibném prvním záběru jde kvalita jen dolů. Nejdřív nejapný pokus o satiru šoubyznysu, která by řešenými tématy byla relevantní možná na začátku milénia, do toho hezcí tancující a kouřící lidé, pak víc tancujících a kouřících lidí v pěkně nasvícených záběrech, nakonec trocha erotiky podobně cudné, žádné hranice nepřekračující jako v Padesáti odstínech šedi (jen to vzdychání je tady hlasitější). Průběžně dialogy, které mají s mluveným projevem reálných lidí společného asi tolik jako kuřecí nugety s masem. Rytmus úplně mimo, každý herec je svým projevem hodně někde (nejvíc Weeknd), ale málokdy na stejném místě. Provokativní je to leda tím, na kolika úrovních to nefunguje. Celé to má takový pubertálně zastydlý vibe, jako kdyby chtěl Sam Levinson natočit porno, ale bál se, co na to řeknou rodiče/HBO, tak neohrabaně vytváří zdání, že svým dílem sleduje nějaký ušlechtilejší záměr než (sebe)uspokojení.

Sebepoznávací cestu hlavní hrdinky sice sledovaly i předchozí filmy Andrey Arnold, ale tentokrát je poprvé vepsaná přímo do nekonvenční struktury filmu a projevuje se jak volbou prostředí, tak muzikálovou segmentací vyprávění pomocí delších hudebních předělů, kdy si společně s protagonistkou užíváme přítomný okamžik a nepřemýšlíme nad tím, jak bude film (a cesta) pokračovat. Zatímco vnitřní osvobození Star probíhá pod povrchem, výraznou proměnou prochází americká krajina, kterou protagonistka se svými kumpány projíždí Z drsné, v nepříjemných detailech snímané reality života těch, kteří nemají co ztratit, jsme stejně jako Star opakovaně vytrháváni poetickými záběry zapadajícího slunce nebo ze země šlehajících plamenů na ropném poli. Star ovšem na rozdíl od jiných filmových tulaček není bezbrannou kořistí mužů. Rychle si osvojuje pravidla tržního kapitalismu a začíná sebevědomě nabízet to, co má, aby získala to, po čem touží. Samozřejmost, s jakou opakovaně nastupuje do aut cizích mužů, přesto vyvolává nervozitu a otázku, kdy na svou důvěřivost doplatí. Přestože si širé americké pláně, kterými hrdinové projíždějí, říkají o širokoúhlý obraz, Arnoldová zůstala věrna zúženému akademickému formátu. Většině záběrů díky tomu dominuje samotná Sasha Lane, jež zároveň určuje, koho a co uvidíme. Spárování energické hrdinky s pohybem kamery filmu dodává bezprostřednost a živelnost, jež ještě sílí během autentických erotických scén a dalších momentů, kdy se Star nechává vést svými pudy. Přes svou živočišnost je American Honey zároveň nemilosrdným portrétem země, ve které lze všechno proměnit ve směnný prostředek a v níž svého snu dosáhnete jedině tehdy, dokážete-li prodat sami sebe. 90%

Jen dle prvního dojmu hraje Clara Bow slovníkovou definici dívky, která To má a která To chce (koncept „The It girl“ vešel ve známost právě až díky tomuto filmu). Sexuální objekt zosobňující To, po čem každý heterosexuální muž touží, z ní dělají hlavně muži, kteří ji nedokážou přijmout jinak než jako roztomilého diblíka. Dlouhodobější vztah s podobnou dívkou pro zábavu je pro ně nemyslitelný. Kdyby se stala jejich manželkou nebo matkou jejich dítěte, ztratila by To, nebyla by již více nedosažitelným zosobněním tajných tužeb bez vlastní subjektivity (Id by se proměnilo v Ego, chcete-li). Proto Cyrus ztrácí zájem, když ji vidí jako matku (byť falešnou, což ale neví). Odmítnutá Lou se ale do jeho života vrací jako neodbytná myšlenka (na To), jako špatné svědomí, aby vykonala pomstu převrácením rolí. Kořistí se nově stává dosavadní lovec. Lou si uvědomuje, že její moc spočívá v tom, že může odmítnout, po čem muž touží, nebýt jeho holkou (ať v práci, kde od něj za své rozličné služby dostává peníze, nebo mimo ni). Teprve oboustranné poznání, že to jde i bez Toho (It-less), z nich dělá svobodné bytosti, neovládané chtíčem, nenucené hrát očekávanou roli, a schopné plnohodnotného vztahu. Dvojsmyslnými mezititulky, množstvím odhalené (ženské) kůže i otevřenou tematizací sexuality jde o prostopášnou zábavu, která se hravě vyrovná předkodexovým filmům zvukové éry. 75%

Putování literárními krajinami Anny Kareninové. Portrét ženy, která se ke světu vztahuje primárně skrze slova, jimi se snaží postihnout realitu, a nejintenzivnější dialogy s druhými vede na stránkách knih, přesto portrét, jehož síla tkví ve slovech stejně jako v obrazech. 16mm kamera kontrastně k intelektuálnímu zaměření protagonistky akcentuje materialitu věcí a tělesnost lidí. To, co nelze konceptualizovat, ale jedině zakusit smysly, prožít. Přes tuto intimitu, posílenou využitím úryvků z cestovatelského audiodeníku Kareninové, režisér enigmatické překladatelce ponechává mnohá její tajemství. Možná naopak vytváří nová, když ji nežádá, aby své vztahy, zvyky nebo způsob práce zevrubně vysvětlovala. Na čem jí záleží, čím a jak žije, je z filmu i tak zřejmé díky tomu, jak je naladěn na její rytmus a dikci, a jak je vystavěn okolo knihovny Petra Kabeše, ke které se opakovaně stáčí pozornost a jejímž odstěhováním vyprávění logicky také končí. Neobyčejný film. Nejen ve srovnání se všemi konvenčními dokumentárními portréty známých osobností, které se své aktéry a aktérky snaží vpasovat do předpřipraveného narativu a role.

Loňské předávání Oscarů definovala facka. Letošní ročník svým opatrným našlapováním připomínal člověka stále zpracovávajícího prožité trauma. K úspěchu se přitom stačilo vyhnout velkému průšvihu. Nízko položenou laťku se organizátorům díky profesionálnímu výkonu Jimmyho Kimmela a jisté režii, často s líp načasovanými střihy a promyšlenějším vedením kamery než v některých oceněných filmech, podařilo snadno překonat. Většina Kimmelových vtipů se nesla v duchu neškodného popichování přátel. Žádné provokace, skoro žádná politika. Jen témata, u nichž se většina sálu shodla, že jsou k smíchu. Třeba nedostatečné zastoupení žen ve filmovém průmyslu. Opatrná dramaturgie reflektovala snahu o návrat k osvědčenému, k „normálu“, zpátky do kin (což je ironické, když první části předávání dominoval nenápaditá válečná jatka od Netflixu, která v kině neviděl téměř nikdo). Skladba večera byla přímočará a předvídatelná. Jako za starých časů. Dvě vrcholná hudební čísla, This is a Life Davida Byrnea a Naatu Naatu z RRR, měla asi patnáctkrát víc energie než všechno a všichni okolo. Hlavní význam 95. ročníku by mohl spočívat v redefinování toho, jaký film může být dnes považován za „Oscarworthy“. Multidimenzionální melodramatický maglajz Všechno, všude, najednou, špatná cover verze Matrixu, je dílem populistickým i progresivním. Využívá žánrových tropů známých ze sci-fi a komiksů a zároveň s převážně asijským hereckým obsazením vypráví o přistěhovalecké rodině potýkající se s diskriminací. Stejně tak akademici a akademičky jeho vyzdvihnutím dali najevo, že chtějí být vnímání jako lidé citliví jak ke společenským trendům, např. tématu jinakosti, tak ke vkusu masového publika. Anebo na ně prostě jen zabrala marketingová kampaň A24, společnosti, která již poněkolikáté prokázala, že ví, jak okolo svých filmů vytvořit příběh, že právě ony si zaslouží Oscara. Vítězství Všechno, všude, najednou mě netěší, nicméně dokládá potěšující omlazování a rostoucí různorodost Akademie, která je ve svém hlasování méně vyzpytatelná než dřív. Možná jde o jednorázovou odchylku, stejně jako když před čtyřmi lety vyhrála naopak Zelená kniha, která by působila progresivně naposledy někdy v roce 1968, možná o náznak toho, že se brzy dočkáme vítězství nějaké marvelovky.

Těžké retro. Ani po třech epizodách, které jsem měl možnost vidět, nevím, komu to je určené, potažmo kdo vypráví ke komu (protože Adam, vypravěč příběhu, mnoha událostem není přítomen). Humor je v lepším případě na úrovni prvních Prci, prci prciček, ale ani ty nesahaly k tak laciným vtipům o teplém štrůdlu a šampaňském a nepřirovnávaly gay sex k olivám (tedy k něčemu, čemu dotyčný musí postupně přijít na chuť). V horším případě je to prostě jen další ukecaný rodinný sitkom bez ksichtu, ve kterém se k sobě všichni pořád chovají dost necitlivě, až hnusně (v rámci rodiny i kamarádské party), a který se snaží dát prostor (a zavděčit) všem generacím. Stejně oldschool je stereotypní dělení postav podle genderu - hysterická manželka-semetrika (totéž její matka) vs rozvážný manžel (totéž jeho partner). Ve vedlejších rolích pak nerd a nerdka, sígr a třídní krasavice, prostě archetypy, které v amerických teen komediích frčely před 40 lety. Mladé postavy sice zaměstnává v podstatě jen sex a záležitosti z něj vyplývající (linka s neplánovaným početím a úvahami o interrupci si zaslouží malé plus, i když jde zase o téma, které v zahraničí bylo na pořadu dne cca před 15 lety), ale současně jsou až komicky puritánské, když dojde třeba na homosexualitu a vzduchem začnou lítat repliky typu „nic horšího naši rodinu nemohlo potkat“. Naivně věřím, že dnešní teenageři - jejichž realitu by seriál podle autorského týmu, hodně používajícího slovo „autenticita“, měl odrážet - jsou trochu progresivnější a mají víc rozměrů a zájmů a že jejich povědomí o popkultuře nezačíná u Hodného, zlého a ošklivého a nekončí u Deníku Bridget Jonesové (protože jiná, čerstvější díla nezmiňují). Herci jsou nejistí (srovnejte třeba s TBH), osobitý vizuální styl to nemá, ač práce se zlínskými lokacemi prozrazuje jistou snahu. Kdybyste to postavili vedle libovolného komerčního seriálu, nepoznáte rozdíl. Přechody od fekální pubertální komedie k dramatu o komplikovaných rodinných vztazích (přičemž víc vrstev mají jen dospělí) jsou nezvládnuté. Obě polohy se navzájem ruší, případně to vede k tomu, že diváci automaticky očekávají humor a smějí se i na místech, kde se řeší něco vážného (alespoň tak tomu bylo na projekci, které jsem se zúčastnil). Dynamiku utahaným epizodám (40 minut převážně šedivých dialogických scén je s tak karikaturními postavami fakt moc) dodává hlavně hudba. Voice over, v němž vypravěč popisuje třeba to, jak je vzteklý (což vidíme), je z velké části nadbytečný (případně subjektivní perspektiva nadrženého teenagera působí jako alibi, proč je na velkou část dívek pohlíženo jako na sexuální objekty). Těší mě, že natáčení probíhalo za přítomnosti koordinátorky intimity a podle principů udržitelné produkce, za to seriálu patří velké plus, ale jinak velké rozpaky a pocit studu.

Objektem Argentova psychoanalytického zájmu záludně není vrah (po kterém hrdinové pátrají, jako kdyby ho ani vypátrat nechtěli), nýbrž Hemmingsův senzitivní pianista. Zženštilý, opakovaně pokořovaný partnerkou a neustále zápasící s vlastními temnými pudy a běsy, jež se zhmotňují v osobě Carla (ten představuje doslova převrácený obraz protagonisty: ve společné scéně má jeden černé kalhoty a bílou košili a druhý opačně). Povinností je pár gore scén, jimž samozřejmě vždy přechází sadisticky dlouhá a gobliní hudbou geniálně pokreslená předehra. Svými estetickými kvalitami film potěší i rozmlsanější hororové fanoušky. Zatímco Zvětšeninu jsem přežil, její méně sebestřednou alternativu jsem si užil i napodruhé. 85%

První film byl civilní sociální drama, druhý road movie, třetí je lubitschovská konverzační komedie postavená na půdorysu backstage muzikálu. Nebo Pretty Woman naruby, chcete-li (bohatá panička si kupuje společnost striptéra se zlatým srdcem, v centru příběhu stojí otázka „láska, nebo peníze?“). Nechybí však kritika kapitalismu/patriarchátu, který vše proměňuje na komoditu (Londýn je vtipně představen sérií záběrů na suvenýry) a ženám, nacházejícím se tentokrát poprvé ve středu vyprávění, sice slibuje svobodu (asi nejdražší obchod ve městě je příhodně jmenuje Liberty) a naplnění nejtajnějších fantazií, ale jen pokud se vzdají bohatství a moci. Čili musí jít opravdu jen o fantazii realizovanou někde na divadle, bez přesahu do reálného světa, v němž nadále rozhodují muži. Dá se na to koukat i jako na Soderberghovu podvratnou hru s konceptem legacy sequelů, který zároveň naplňuje i nenaplňuje (a navrch při tom reflektuje vlastní pozici, kdy stejně jako Mike musí kvůli systémovým podmínkám navazovat na úspěšnou značku, prodávat se, spoléhat na mecenáše, místo toho aby budoval něco fungl nového). Protagonista by bez cizích peněz a pracovní nabídky nic velkolepého nespáchal, jen by si dál přivydělával jako barman, zůstal osamělým vlkem. Stará parta se objeví jen nakrátko během zoom talku, odkazy k předchozím dílům jsou minimální (flashback se striptýzem v policejním kostýmu). Taneční scény, díky nimž jde o jeden z nejerotičtějších hollywoodských filmů bez sexu (a bradavky se vám z nich postaví bez ohledu na pohlaví a orientaci), jsou až parodicky přepálené (úvodní „pornografický“ tanec à la Padesát odstínů šedi a jeho vlhká variace v závěru). Vědomou schematičnost, osekání příběhu na základní archetypy, zviditelňuje i přímočarý voice over, proměňující Mikeův návrat na scénu málem v pohádku nebo mytologické vyprávění. Rozhodně to není tak hloupé a prvoplánové, jak se při povrchním sledování může zdát. 75%

„Hurt people hurt people.“ Greenberg je příjemný jako osina v zadku (tedy jako většina Baumbachových hrdinů). Sebestředný, posedlý kontrolou, netrpělivý, nespolečenský, s občasnými výbuchy vzteku. Teprve postupně zjišťujeme důvody a začínáme jej chápat, snad s ním dokonce empatizovat. Stejně jako vůči okolnímu světu mnohem otevřenější Florence, která se zdá být v pohodě, jenže není. Skoro nikdo není. Ani pes jménem Mahler, díky kterému se ústřední dvojice seznámí a vůči kterému jsou ve filmu všichni vnímavější a soucitnější než vůči libovolnému člověku. Prostě žádná feel good romantická komedie o chybujícím hrdinovi, který pochopí a prozře, ale ironický, nikoho neomlouvající portrét nešťastného člověka, který teskní za promarněným mládím a hledá náplň existence a spřízněnou duši, s níž by si rozuměl alespoň tak jako se svým kamarádem Ivanem (Rhys Ifans v jedné z mála normálních rolí). Komunikace je kamenem úrazu. Postavy se navzájem neposlouchají, každý myslí jen na sebe a říká si své (film končí nadějně v okamžiku, kdy se jedna z postav chystá vyslechnout jinou, byť jen ze záznamníku). Nedokážou sladit své rytmy. Na Baumbachovi oceňuji hlavně odstup, který si dokáže zachovat od protagonistů svých příběhů (zde tomu možná pomohla skutečnost, že příběh spolu s ním napsala Jennifer Jason Leigh). Netlačí nás do toho, abychom je měli rádi, nebojí se ambivalence a trapnosti. Dialogům s chytrým nenuceným humorem a mnoha mimoděk pronesenými výroky, na které myslíte ještě dlouho po zhlédnutí („nobody cares if I get up in the morning“), je podřízena režie s přesně načasovanými střihy, kompozicemi vypovídajícími o vztazích mezi hrdiny a tempem vyprávění sladěným s životním tempem postav. Noah Baumbach je výborný režisér i scenárista, jenom to v Greenbergovi – oproti víc „hip“ Frances Ha – nemá potřebu dávat okatě najevo, což je mi sympatické. 75%

Líbí se mi, jak je každý dějový posun vázán na rodinné vztahy (přičemž rodinou je v tomhle případě celý ekosystém Pandory), jak vzorově film pracuje s paralelami (mezi vztahy postav i minulostí a současností – padouch prochází stejnou iniciací jako Jake v jedničce, ale s rozdílným výsledkem) a jak božsky vypadá vodní a podvodní CGI, a nijak mě neuráží jednoduchá eco-friendly zápletka o hledání domova a zachraňování rodiny skrz napojení na odkaz předků, ale Cameron je až příliš zamilovaný do svého měsíce/planety a svých zpívajících velryb a obojím se opájí mnohem víc, než je pro vyprávění nezbytné. Prostřední část, po které přichází srovnatelně nekonečný závěrečný akt, si můžete představit jako Moji učitelku chobotnici 2, s velkýma rybama místo chobotnic (což nemyslím jako pochvalu). Zatímco jednička utekla rychle a vzhledem k jejímu zaměření na budování fikčního světa a vyvolávání strachu právě o jeho osud nevadilo, že vám jsou dvourozměrné postavy komunikující mizerně napsanými dialogy lhostejné, tady jsem vnímal každou minutu a emocionálně mě to minulo o několik námořních mílí, protože když jde do tuhého, zřejmě budete mít problém si vůbec vybavit, jak se ta která postava, jíž jde o život, vlastně jmenuje. Minimálně synové hlavního hrdiny jsou si navzájem podobní a povahově zaměnitelní. Nesnesitelně dlouhé tři hodiny. P. S., některé akční scény vypadají ve 3D a 48fps jako cut scenes z pokročilejší videohry (což taky není pochvala) a taky neakční scény připomínají telenovelu. 60%