Recenze (2)
Naprosto precizně, dokonale zahraná (má milovaná) Turangalîla. Vynikající orchestr řídí jeden z nejlepších soudobých dirigentů Gustavo Dudamel. Klavíristku se mi, přiznám, identifikovat nezdařilo, na Martenotovy vlny hraje Cynthia Millar. ()
V oblasti moderní "klasické" hudby vážně něco úchvatného... Slovy samotného autora jde o „milostnou píseň a hymnus na radost, čas, pohyb, rytmus, život a smrt". Ale uznávám, že člověk musí tomuto stylu přijít na chuť, což může někomu dát docela fušku... Chce to zkrátka mít trochu víc otrnulé ucho :D Nebo si to poslechnout vícekrát... Každopádně už ten úvodní nástup trombonů (do něhož drobně něco vyhrává klavír) navozuje úžasně působivou atmosféru. Daný motiv se přitom v celé skladbě několikrát opakuje, jako jakýsi leitmotiv. Do toho pak vstupují, tak trošku jako hudba z jiného světa (vesmíru) Martenotovy vlny. "Pekelný" to nástroj...:D Ale ta skladba "peklo" vážně není... Tedy určitě ne po celou dobu poslechu této skladby...:DDD Někdy to pravda ďábelský drásavé je. Hodně slušná hororová atmosféra... (a to horory rád nemám). Ale pak jako byste mávli kouzelným proutkem a najednou se tu line líbezná melodie s tak úžasnou harmonií, že máte pocit, jako byste poslouchali hudbu úplně jiného autora. Ty hudební kontrasty (v nichž důležitou roli hraje na obou stranách "barikády" klavír) jsou za mě vážně požitek. Neskutečně barvité... Mohlo by to být možná o něco kratší, protože ač to má několik částí, které mají vždy maličko jinou náladu, je to stejně trošku monotónní. Ve stylu "peklo"/ráj"/"peklo". Ale celkový dojem z tohoto rozmáchlého orchestrálního díla vážně moc pěkný. Pozn: Nevím zda mohu hodnotit, viděl/slyšel jsem jinou nahrávku. Ale asi to zas tak nevadí. ()
Galerie (6)
Photo © ARTE France
Reklama