Barbara

Temný snímek, přeneseně i doslova. Co se divákovi podává, je mlhavé, rozostřené, zastřené, nekonzistentní, střípky ze života slavné ikony se vynořují těžkopádně, skrze cizí gesta a odvozené repliky, přepsané záznamy, interpretované písně, útržky vzpomínek, šumy, přeryvy... Je to náročné jako prohlížet ohořelé pomíchané tmavé diáky. Postupně však vychází najevo, že Barbařin život snad ani jí samotné nikdy nebyl jasnější, neměla k němu bdělý vztah, nevnímala ho, živoucí byly jen její písně, prací na nichž a jejichž předváděním na koncertech jej trávila (přeneseně i doslova). Herečka, jež ji ztvárňuje, se propadá do podobné nejasnosti a režisér jen chvílemi ohromeně chápe, že byl celý život fascinován přízrakem a že ten jeden polibek, který jako jinoch dostal, byl dost možná jedním z mála, jež Barbara rozdala, a ani tak nebyl zapamatovatelný. Pro mě je to hořký film o umělcích míjejících se s životní podstatou a nesnadno stravitelný, ale překvapivě špatně vymazatelný z hlavy. A velmi hořká, srdce zastavující Amalricova výpověď, zdá se mi. *~ (22.12.2019)